William Shakespeare – Richard III.

„Chmurná tvář války vyjasnila čelo a kdo by sedlal obrněné koně, když mů že hezky v kole hopsat s dámou, zatímco loutna šimrá jeho chtíč? Já nebyl stvořen pro milostné hrátky, v zrcadlech lásky nehledám svou tvář, nahrubo ražen, láskou nedotčen… Já v době změkčilého, kňouravého míru se rozveselím, jen když slunce vrhne mů j vlastní zvrhlý stín, a já pak mů žu chválit vlastní ohyzdnost.“

Jedna z největších tragédií Williama Shakespeara, jejíž síla a ostrost se neotupila ani za celá staletí. Půvabný Shakespearův jazyk v košatém překladu Martina Hilského přivádí na jeviště fascinujícího antihrdinu, hýří vzletnými slovními obraty i nečekanými dějovými zvraty, zobrazuje virtuózní umění manipulace a bezostyšné amorální lži. Ukazuje vzestup hrůzovlády a temné diktatury. Richard je velký padouch, ale nikdy by nedosáhl svých cílů, kdyby chladnokrevně nevyužíval zhoubných ambicí a tužeb lidí kolem sebe. Richard je znetvořený ošklivec, hrbatý mrzák. Během války dobře sloužil svému bratrovi zákeřnými vraždami, které pro něj páchal a kterými odstraňoval nepohodlné. Díky těmto zločinům je teď jeho bratr Edward králem. Válka skončila a ti, které vynesla k moci, teď oslavují mír. Ale v duši zmrzačeného Richarda se žádný mír nerozhostil. Jeho černá duše uvězněná v postiženém těle až příliš nenávidí okolní svět, do nějž nebude nikdy patřit a těšit se z jeho lesku a blahobytu. A tak dělá dál to, co umí nejlépe – pokračuje v zabíjení. Pokud nemůže být součástí světa šťastlivců, chce jej ovládnout. A tak tento charismatický padouch svým ostrovtipem poštvává své rivaly proti sobě, rozehrává mocenské politické hry a bez záchvěvu svědomí odstraňuje z cesty k moci všechny, kteří mu v ní stojí. Z krvavé lázně vyjde nakonec ověnčen korunou. Dosáhl svého triumfu. Ani ten Richardovi nepřináší smír. Zbavil se téměř všech protivníků, má však ještě jednoho posledního – sama sebe.