Ivan Krejčí & Tomáš Vůjtek – Ježišmarjá, Ježíšek!

Boží se v tomto textu prolíná s lidským, a to se všemi aspekty ubohosti naší existence. Ježíšek je zcela nepochopen rodiči, okolím, učitelem, prostě nikým. Snaží se tedy dát najevo své božství, ale díky svému věku to činí poněkud neomaleně. Chvíli to dokonce vypadá, že by z něj mohl být i masový vrah, ale nakonec vše dobře dopadne a všichni, kdo ho naštvali, opět ožijí, aby žili tak, aby ho už nenaštvali. I my jsme k tomuto textu přistupovali tak, abychom nikoho nenaštvali.

Text tradičně označovaný jako Pseudo-Tomášovo evangelium (někdy také jako Tomášovo evangelium dětství) patří k tomu nejpozoruhodnějšímu z apokryfní literatury (v teologii se takto označují texty, které nepatří do biblického kánonu, ale svou povahou se kanonickému textu v některých ohledech blíží). Vznikl pravděpodobně ve 2. nebo 3. století a dochoval se v mnoha opisech, což svědčí o jeho popularitě. Dodnes ale nepanuje mezi odborníky shoda na tom, v kterém jazyce byl text původně napsán. Možná syrsky, možná řecky ( řečtina má zastánců o něco víc), každopádně originál se nezachoval. Z opisů byly rekonstruovány dvě verze, které se liší délkou i stářím.

Neznámý autor, který se v úvodu představuje jako Tomáš Izraelský, líčí dětství Ježíše Nazaretského hovorovým jazykem a s naivní upřímností, a i když se v textu neoznačuje za apoštola, přesto bývá s apoštolem Tomášem spojován. Ten podnikl misijní cestu k Parthům a Peršanům, a dokonce se mu prý podařilo dojít až do Indie. V této souvislosti jsou zdůrazňovány některé shody s indickou mytologií, které text obsahuje, ale vlastní vyprávění je příliš spontánní a naivní, než aby mohlo jít o nějaký hlubší záměr.

V devatenácti kapitolách autor líčí s humorem spíše černým než laskavým Ježíškovo dětství od pátého do dvanáctého roku jeho života. Ježíšek je zobrazen jako nevychované dítě, které dokáže oživit stejně dobře jako zabít. Život i smrt jsou plně v jeho moci. V závěrečném happyendu všichni, které zabil, ožijí a okolí konečně uzná jeho božství. Ze všech zázračných historek, které v této době prožije, je pouze jedna reflektována v Lukášově evangeliu, a stala se tak součástí křesťanského kánonu. Je to ta, v níž malý Ježíš diskutuje v chrámu a poučuje přítomné kněze o podstatě víry a která tvoří závěrečnou devatenáctou kapitolu,

Josef s Marií se vydali do Jeruzaléma na svátek Velikonoc, a když se vraceli, zjistili, že Ježíšek s nimi není. Hledali ho u příbuzných, ale marně, a tak se vrátili do Jeruzaléma, kde ho našli v chrámu, kde už třetí den vedl diskuzi s mudrci. Na Mariiny otázky: „Chlapče, proč jsi nám to udělal? Nevidíš, jak tě hledáme celí ustaraní?“, odpověděl: „Proč mě hledáte? Nevěděli jste, že musím být tam, kde je můj otec?“. To mimo jiné svědčí o tom, s jakou benevolencí přistupoval Ježíšek k výchovným aktivitám svých rodičů.

Je sporné, zda byl autor Pseudo-Tomášova evangelia pouze naivní křesťan, který si snad ani neuvědomoval výstřednost svého textu, nebo to byl náboženský myslitel, který své úvahy halil do bizarního hávu tohoto“dětského“ příběhu. Kupříkladu Ježíšek o sobě tvrdí, že existoval ještě před stvořením světa a své lidské rodiče si vybral jen proto, aby svým zdánlivým lidstvím naplnil Boží záměr. A takových „učených“ míst bychom v textu mohli najít víc. Pravdou ale je, že leccos se ztratilo v překladu a bez originálu jsou tyto úvahy téměř zbytečné.

Nejrozšířenější z celého Pseudo-Tomášova evangelia je scéna, která je zachycená v jeho druhé kapitole. Pětiletý Ježíšek si o šábesu plácá z bláta ptáčky, a když je napomenut, že se to nesmí, zatleská a ptáčci ( je jich dvanáct, stejně jako apoštolů) uletí. Příhoda s hliněnými ptáčky se dostala i do Koránu, i když se zde vysloveně nepíše o Ježíšovi jako o dítěti: „Vytvořím pro vás z hlíny něco podobného ptáku a vdechnu tomu život a stane se to skutečným ptákem z dovolení Božího…“ A dokonce je i ve formě kratičké pohádky součástí romského folklóru.

Jsme moc rádi, že i my můžeme přispět k šíření tak skvělého textu, a nemyslíme tím pouze scénu s ptáčky. Nám se toho líbí mnohem víc.