Obrazy Zbyňka Janáčka nabízejí symbolické propojení Franze Kafky a Władysława Strzemińského

Na grafiku se už dávno nechodí dívat se silnějšími brýlemi nebo s lupou. Velkoformátová grafika se zrodila díky novým technologiím v tiskovém průmyslu, zejména ofsetu, serigrafii a digitálnímu tisku, ale nevyhnula se ani tradičním tiskovým technikám, jako jsou lept, strukturální grafika, linoryt nebo dřevoryt. Lze tedy směle říci, že novodobí grafici už od poloviny minulého století odvážně konkurovali malířům a se svou velkoformátovou grafikou se ctí obstáli ve srovnání se závěsnými obrazy.

Není proto důvod podivovat se nad tím, že v Galerii současné malby ve foyer Divadla Antonína Dvořáka visí obrazy, které jsou ve skutečnosti grafickými díly. Jejich autor Zbyněk Janáček je profesorem na Fakultě umění Ostravské univerzity a je také nositelem Ceny Vladimíra Boudníka za významný a jedinečný přínos grafickému umění.

Zbyněk Janáček na výstavě. (Foto: Martin Kusyn)

Výstava, kterou Zbyněk Janáček společně s kurátorem Martinem Mikoláškem připravil, nese název 1924, neuzehnhundertvierundzwanzig. Odkazuje zejména k roku, kdy zemřel Franz Kafka, ale kdy se – dle slov kurátora – stalo několik dalších významných událostí: například první zimní olympijské hry ve francouzském Chamonix, vznik Mongolské lidové republiky, skon Vladimíra Iljiče Lenina, založení společnosti IBM nebo ustavení surrealistické skupiny v čele s francouzským básníkem a prozaikem Andrém Bretonem.

Autor si nevybral název výstavy náhodně. Kromě graficky zpracovaných portrétů Franze Kafky se na výstavě nacházejí také portréty polského malíře, teoretika umění a pedagoga Władysława Strzemińského. Autor výstavy si jej vybral nejen proto, aby mu jako představiteli konstruktivismu a spřízněné umělecké duši vzdal poctu, ale aby jej intuitivně přiřadil po bok Franzi Kafkovi. Oba spojuje právě rok 1924: završení jednoho života a díla na jedné straně (Kafka) a zrození a akcelerace nového tvůrčího systému – unismu na straně druhé (Strzemiński).

Zbyněk Janáček: Proměna / Die Verwandlung – Franz Kafka. 2021 -2024, serigrafie, UV, papír. (Foto: NDM)

Vystavená díla Zbyňka Janáčka spojuje jako tvůrčí nástroj počítač, který s přehledem a hravostí „utkává“ ze skrytých jedniček a nul variace portrétů. Zároveň stále sleduje linku a princip konstruktivismu: geometrii, barevnost a kolážový – skládaný, trhaný nebo vrstvený – proces. Zmíněné portréty se buď doslova vynořují z kompaktní hmoty (Kafka) nebo se do ní propadají a mizí pod výrazně barevnými pásy nebo neutrálně zbarvenou mřížkou (Streminśki).

Zbyněk Janáček: „WS for Ł“, 2025 (z cyklu Władysław Strzeminski for Łodź), sítotisk, UV, plátno. (Foto: NDM)

Na některé portréty autor použil svou vlastní výtvarnou techniku, kterou nazývá RoKafláž a vědomě přiznává inspiraci rolážemi Jiřího Koláře. Vyzkoušel si ji prvně s portrétem Franze Kafky a odvodil od něj svůj vlastní název. Je třeba připomenout, že se tento tvůrčí postup stále odehrává na platformě „computer art „, která je nekonečná, vrstevnatá a záhadná jako jsou představy a literární díla Franze Kafky. Portréty jsou v oddělené sekci výstavy doplněny o abstraktně-geometrické tisky na plátně, které díky řazení vrstev vytvářejí na ploše trojrozměrný efekt.

Abstraktní umění je bezpředmětné, nefigurativní, nezobrazuje realitu tak, jak ji vidíme, označujeme, rozlišujeme a třídíme, přesto v nás vyvolává pocity a emoce, které se mění v představu a příběh. Obrazy, o kterých je zde řeč, tvoří protiváhu okem čitelným, i když grafickým zásahem pozměněným portrétům. Doplňují je o další vizuální kvalitu a nabízejí celkové uvolnění pozorovateli, který může, ale zároveň nemusí cokoli, co se na plátně odehrává, logicky vyhodnocovat. Přesto, budeme-li chtít, můžeme v nich vidět a číst chronologická schémata portrétovaných osobností nebo strukturované mapy světových či kosmických dějin.

Z výstavy Zbyňka Janáčka. (Foto. NDM)

Díla, která vznikla bez doteku štětce, jsou plnohodnotnými obrazy v pravém slova smyslu. Autor je neuvěznil za sklem, ale důmyslnou adjustáží jim dovolil bezprostředně komunikovat s divákem. Jako většina dobře zvládnutých počinů je i tento dílem spolupráce: poprvé mezi autorem a tiskařem a podruhé mezi autorem a rámařem. Stejně jako každý film má na svém konci titulky, i tady se nakonec nabízí uvést jména oněch spolupracovníků: tisk – Lubomír Dvořák, adjustace a rámy – Vladimír Chaloupecký. Oběma autor na vernisáži veřejně poděkoval.

Výstava se mohla uskutečnit díky vřelému zájmu současného ředitele NDM Jiřího Nekvasila o výtvarné umění a díky jeho ochotě poskytovat současným umělcům možnost vystavovat v prostorách divadla.

Národní divadlo moravskoslezské, které v sobě spojuje hned několik uměleckých disciplín, tak prozíravě rozšiřuje rejstřík svého působení v oblasti umění a kultury.

*

Zbyněk Janáček: 1924, neuzehnhundertvierundzwanzig. Kurátor: Martin Mikolášek. Výstava je ke zhlédnutí v Divadle Antonína Dvořáka do 5. května 2025, a to vždy hodinu před každým představením nebo během něj.