Do Manon není těžké se zamilovat. Nová inscenace Slezského divadla to jen potvrzuje

Manon je smyslná, okouzlující dívka, která poplete hlavu všem mužům, jenž jí zkříží cestu. Jeden kvůli ní uteče z kněžského semináře, druhý neváhá z pomsty a vzteku vraždit. Láska je spalující a vášnivý cit. Není divu, že původní novela abbého Prévosta byla krátce po svém vydání ve Francii 18. století zakázána. Zakázané ovoce chutná nejvíce, možná právě díky všetečné cenzuře získala Manon svou slávu a nesmrtelnost. V českém kontextu dosud ještě rezonuje geniální přebásnění Vítězslava Nezvala, Manon také inspirovala celou řadu operních skladatelů jako byli Jules Massenet, Giacomo Puccini a mnozí další.

Režie, choreografie a výběru hudby se v Opavě ujal Martin Tomsa, který neváhal upravit děj, aby vyhovoval intencím baletní inscenace. Tomsa především příběh Manon zestručnil, některé postavy pro větší srozumitelnost vypustil, jiné naopak přidal. Tato tendence se promítla do postavy žebračky, bohaté dámy a majitelky zábavního podniku současně, kterou představuje tatáž osoba jako pomyslná prodloužená ruka osudu.

Z inscenace Manon. (Foto: Lucie Deutsch)

Baletní inscenace Manon je v opavském divadle rozvržena do dvou jednání. První sestává ze tří obrazů, ve kterých se divák ocitá ve stanici dostavníků, v Paříži a na kolonádě. Jednotlivé výjevy provází působivé velkoplošné ilustrace s pečlivě odlišenými výtvarnými scenériemi. Druhé jednání je rozděleno do devíti kratších, ale mnohem dynamičtějších obrazů, které přes dramatické peripetie vraždy, násilností i vyznání nehynoucí lásky vyvrcholí v ponurém lese, kde Manon končí v náruči zoufalého rytíře des Gieux.

Režijní přístup Martina Tomsy má zjevný akcent na dramatickou linku, které podléhá jednání a prožívání ústředních postav. V opavské inscenaci tak divák nespatří exkluzivní sólová baletní čísla, jako spíše scénické taneční sestavy, které spolehlivě vystihují příběh. Oproti prvnímu dějství, které je ve třech obrazech místy poněkud zdlouhavé, má druhá polovina baletu prudký spád a akční tempo. Tomsa dokáže děj gradovat účinnými prostředky. Vede své postavy nejen k názornému pohybovému ztvárnění, ale všímá si pozorně i detailů v herecké psychologii.

Scéna Jaroslava Milfajta respektuje historický čas předlohy především vizuální projekcí a standardní symbolikou. Je vkusná, barevně příjemná a současně na sebe nestrhává příliš pozornost, což lze v tomto případě považovat za pozitivum. Kostýmy Tomáše Kypty jsou vizuálně půvabné, výstižné a pestrobarevné. Naprosto spolehlivě charakterizují jednotlivé postavy od společenské smetánky až po obrazy bídy a zmaru.

Z inscenace Manon. (Foto: Lucie Deutsch)

Se zvoleným pojetím korespondují víceméně i výkony jednotlivých protagonistů. Manon Natálie Němcové je okouzlující ženou, která tančí lehce a vzdušně jako vánek. Lehkomyslnost, s níž opouští poprvé svého rytíře, naznačuje, že nepodléhá téměř žádnému vnitřnímu boji. Němcová svou Manon ztělesňuje jako koketní, patrně i značně naivní dívku. Je lehkovážná a snadno se spálí. V závěru, během trýznivé scény s jejím věznitelem, by její postava zasloužila větší důraz na ztvárnění jejího utrpení. Miroslav Danišovič je ideálním partnerem Manon a nutno podotknout, že jde o dvojici typově  velmi dobře zvolenou. Jeho milostný cit k osudové ženě je bezmála slepý, neboť se pro ni dopustí věcí, které jsou v rozporu s jeho etickými kodexy: hazard, souboj a nakonec i vražda.

Sestavu hlavních postav dotváří Lescaut Tomáše Hoše. Jeho výkon patří k pilířům inscenace. Hoš je aktivní a vyniká ladně souměrným pohybem a výtečným timingem. Jeho šermířské ztvárnění má šmrnc, stejně tak perfektně tančí a je všude včas. Co se týče hereckého rejstříku, působí Hoš naopak odměřeně a je skoupý na výlevy emocí. To by dávalo smysl, ovšem pouze do té doby, než se dá na stranu Manon, jeho postavě tak ke konci chybí naléhavější herecké gesto. Vášnivý projev je naopak doménou Oswalda Osoria, který pro svého Guillota neváhá využít přímo okázalé herecké prvky. Osoriův Guillot se vyznačuje urputnou houževnatostí. Jeho pohyb je sice poněkud těžkopádný, ale s ohledem na jeho odhodlání dosáhnout za každou cenu svého má opodstatnění. Z dalších postav si zaslouží zmínku Klaudie Kaňová, Kateřina Ostapenko a Kateřina Vrátilová, jakož i Dominika Kolek a Viktorie Králová. V úvodu zmíněnou trojpostavu žebračky, bohaté dámy a majitelky podniku sehrála pozoruhodně Petra Španělová, podobnou trojroli vystřihl šarmantní Roman Cimbál.

Z inscenace Manon. (Foto: Lucie Deutsch)

Bez zajímavosti není ani výkon baletního sboru, který je režisérem veden k přímočaré a nekomplikované choreografii. Neméně důležitou, ačkoli ryze pěveckou roli sehrála operní diva Katarína Jorda, jejíž dvě pěvecká čísla vnesla do orchestrálního zvuku nový a silný emoční náboj. Balet je doprovázen orchestrem pod vedením dirigenta Petra Šumníka. Zde musíme zmínit opět a nikoli naposledy Martina Tomsu, protože se tento všestranný umělec podepsal také pod výběrem kompozic Franze Schuberta. Jeho volba se vyznačuje souhrou intuice a racionální úvahy. V úvodu inscenace například zaznívají úryvky z Páté symfonie, některé výjevy ilustruje hudba k Rosamundě, závěrečné partie jedinečně dramaticky podtrhly vybrané partie z Osmé a Deváté symfonie – vrcholných děl světového symfonického repertoáru éry raného romantismu. Opavský orchestr zahrál napoprvé solidně, ale některé sólové výstupy smyčců a žesťů by si zasloužily mnohem lepší výsledek.

Je s podivem, jak Schubertova hudba dokázala hudebními prostředky vystihnout veškeré dějové proměny, téměř jako by byla k tomuto účelu přímo stvořená. Tomsa se do inscenace promítnul také aktivně jako jeden z tanečníků. Jeho obsazení do role tyranského správce věznice není v programu avizováno, těžko říct, zda jde o nedopatření, nebo záměr. Jisté je, že to byla ideální volba. Tomsa jako temný a násilnický surovec opanoval na malém časovém půdorysu jeviště a jeho výkon diváka téměř paralyzuje. Se zvrhlou rozkoší si vybíjí svou agresi na dívkách, dokud nezakročí des Grieux.

Z inscenace Manon. (Foto: Lucie Deutsch)

Tomsa v této inscenaci nepochybně zanechal mnoho energie, sil a nápadů a jeho iniciativa se setkala s vřelým přijetím. Lze konstatovat, že opavská Manon má svou osobitost, která stojí na jiné taneční, hudební a režijní koncepci, než jak je divák zvyklý z větších scén. Nejnáročnější baletní prvky zde divák neuvidí, ale představení je koncipováno tak, že vlastně vůbec nechybí. Nepochybně to souvisí s možnostmi, jakými opavské divadlo disponuje: z nich Tomsa vytěžil maximum. Důraz na dramatičnost, jevištní interakci a tvůrčí synergii přináší spolehlivý výsledek, který je umocněn ještě osobním poselstvím Martina Tomsy: „Uvedení baletu Manon jsem zvolil na základě doporučení mé ženy Jany Tomsové, která před rokem zemřela a vzdávám tímto čest její památce. Bylo pro mne těžké pracovat na posledním obraze, protože se mi vždy promítá poslední chvíle s ní, než odešla.”

Kdo jiný by dokázal příběh Manon vyprávět pravdivěji a osobněji než Martin Tomsa?

*

Manon. Autor literární předlohy Abbé Prévost. Úprava, režie, choreografie a výběr hudby Martin Tomsa. Hudba: Franz Schubert. Scéna Jaroslav Milfajt. Kostýmy Tomáš Kypta. Hudební nastudování Tomáš Šumník. Recenze je psaná z premiéry odehrané v neděli 27. dubna 2025 ve Slezském divadle Opava.