Kopřivnice už po devětatřicáté žije výborným festivalem Kopřiva. Letošní ročník je bohužel asi poslední

První den Kopřivy nabídl kulatý stůl na téma Velkodušnost – hodnota, která buduje mosty. Moderátorem besedy mezi psycholožkou Soňou Plhákovou, dominikánem Hansem Rajlichem a lékařkou, bývalou senátorkou Jitkou Chalánkovou, byl sociolog ze Slezské univerzity v Opavě Jiří Siostrzonek. Zcela samozřejmě se v besedě objevily úvahy o tom, jak hledat v rodinách, na pracovišti, ve společnosti jako celku, ale i v politice cesty k dosažení všestranné spokojenosti, shody a dohody. Po besedě u kulatého stolu následovala mše za živé i zemřelé divadelníky, donátory, příznivce a město Kopřivnici v místním kostele sv. Bartoloměje.

Pro děti byl připraven i workshop. (Foto: Zdeněk Smolka)

Druhý den přehlídky zahájilo v pátek představení Bábkového divadla na Rázcestí z Bánké Bystrice s názvem Kamil – Příběh štěněte. Velký sál Katolického domu zcela zaplnilo dětské publikum ve věku od předškoláků až k žákům druhého stupně základních škol. Krásný a poutavý příběh o spolužití lidí a psů zcela zaujal děti i dospělé. A živé kino s loutkami, to bylo pro přítomné diváky něco zcela nového.

Z představení Kamil – Příběh štěněte. (Foto: Zdeněk Smolka)

Ukázalo se, že zejména u dětí nejmladšího věku už vzniká jazyková bariéra mezi češtinou a slovenštinou, která ještě před deseti či patnácti lety téměř neexistovala. Loutkoherci z Banské Bystrice ji však dokázali překonat postmoderním loutkovým představením, v jehož průběhu jsou využity téměř všechny interpretační prostředky, které divadlo jako takové nabízí: živá řeč herce, loutka ožívající v rukou loutkáře a mluvící lidským hlasem či filmové plátno, na které se promítá děj probíhající v miniaturním televizním studiu umístěném přímo před první řadou hlediště.

Z představení Kamil – Příběh štěněte. (Foto: Zdeněk Smolka)

Nechyběla komiksová kresba velkého formátu s lidskými figurami v životní velikosti, jak jinak než mluvícími živými hlasy přítomných herců .To vše v režii Mariána Pecka, ve výpravě Toy Box, se scénickou hudbou Róberta Mankoveckého a s loutkami Michaely Urbanové.

Divadlo Aldente. (Foto: Zdeněk Smolka)

Dalším bodem programu byl Stand Up Down v podání Divadla Aldente. Herci s Downovým syndromem přinesli pravdivé a upřímné úvahy o herectví, lásce i běžných životních tématech s velkým a nečekaným smyslem pro humor. Velmi dojemné představení s živou hudbou, moderované Filipem Tellerem, ukázalo sílu divadla jako takového. Naprostá přirozenost herců a hereček Divadla Aldente, kteří všichni žijí navzdory Downovu syndromu vlastní kreativitou prodchnuté životy, okouzlila i dojala publikum.

Z představení Hic Sunt Dracones. (Foto: Zdeněk Smolka)

Následoval dosavadní vrchol přehlídky, představení Divadla Continuo s inscenací Hic Sunt Dracones. Jevištní báseň s prvky hudebního, pohybového, tanečního, fyzického, loutkového a velmi výtvarného divadla, plná magické obrazivosti, v podání čtyř žen ovládajících naprosto virtuózně řeč těla, gesta a mimiky patří k tomu nejlepšímu, co Divadlo Continuo ve své historii nabídlo. To, že v inscenaci jsou po celou dobu představení na jevišti jen ženy, svádí k domněnce, že jde o ženské téma. Není tomu tak. Čtyři ženy sice místy vším, co předvádějí, nabízejí i otázky spojené s ženstvím a ženskostí, ale v celku se jedná o cestu do vlastní mysli a skrytých zákoutí duše každého člověka bez rozdílu věku i pohlaví.

Z představení Hic Sunt Dracones. (Foto: Zdeněk Smolka)

Závěrečné představení druhého festivalového dne odehrálo slovenské Divadlo Kontra, stálý host přehlídky po dobu mnoha minulých let. Manické monology jsou představením, ve kterém k divákům mluví několik ženských i mužských postav, v nichž herečky a herci ztělesňují skutečné osoby s psychiatrickou diagnózou. Hra měla světovou premiéru v květnu 2019 ve Stanford Univerzity Pigott Theater v Kalifornii. Nabízí osobní příběhy lidí, kteří žijí s duševním onemocněním. Jsou to příběhy, které boří tabu. Jsou autentické, hluboké, vtipné, velmi silné a povznášející. Ukazují odvahu mluvit o vlastní bolesti a boji s psychickým onemocněním nejen opravdově, ale i s určitou mírou humoru.

Z představení Manické monology. (Foto: Zdeněk Smolka)

Na závěr reportu z prvních dvou dnů Kopřivy 2025, která pokračuje i v sobotu, nabízíme krátký rozhovor s Jiřím Cachnínem, dramaturgem a ředitelem této přehlídky.  Ten již dříve avizoval, že letošní ročník bude poslední s tím, že kvůli nedostatku financí muselo být jedno ze sobotních představení zrušeno.

Je vaše rozhodnutí o tom, že letošní třicátá devátá Kopřiva je poslední a další ročník už nebude, skutečně nezvratné? I starosta Kopřivnice Adam Hanus při oficiálním zahájení přece další možnou existenci přehlídky podpořil.

To rozhodnutí je dáno tím, že přípravný tým už je letos po těch mnoha letech zcela vyčerpaný. Mimo to se ukazuje, že zajistit dostatečnou, byť i minimální finanční základnu pro pokrytí nezbytných nákladů na realizaci skromného de facto třídenního festivalu, je v současné době velký problém.

Kdyby se však našli ve vašem přípravném a realizačním týmu vám podobní nadšenci, kteří by chtěli v tradici divadelního festivalu netradičních divadel v Kopřivnici pokračovat, nebyl by to možný začátek cesty k dalším ročníkům?

Pokud se někdo takový objeví, rád pomohu svými zkušenostmi i kontakty, aby Kopřiva žila dál.