Kurátoři festivalu Luft: Jde nám o propojování přístupů a lidí uvnitř i vně komunity

Představte čtenářům festival Luft. O co jde?

Hynek: To je dost těžká otázka. Koncept vychází z kontextu, jak to celé začalo. Luft začal jako takový pohrobek starého Provozu v Dolních Vítkovicích, kdy to byl festival věnující se především videomappingu. Když jsme v Provozu u řeky s Kubou začali dělat galerii, tak jsme festival tak trošku zdědili, přičemž jsme ho přetvořili víc k obrazu svému. To znamená, že se celý hůře pojmenovává, protože se už netýká jen videomappingu, ten nás a priori nijak speciálně nezajímá. Spíš se dotýká přesahů tradičních a nových médií, setkávání těchto dvou světů. S rozrůstáním týmu kurátorů a dramaturgů se rozrůstá i pole toho, co se na festivalu odehrává. Ale myslím, že jako základ zůstává to, že to jsou věci, které se inspirují z technologií a dotýkají se jich, ale není to jen o nich. Je to spíš o přemýšlení, jak propojovat tradiční výtvarný a potažmo i zvukový svět s něčím jiným. Je to takové protínání. Každý z nás má o tom konceptu svou představu, a to se nějak kříží a dává celek. Přesněji to nejsem schopen pojmenovat.

Barbora: Obecná definice festivalu je taková, jak ji popsal Hynek. Dále se větví fokusem na konkrétní autory, ale to už je na rozšířenější debatu.

Hynku, ty jsi mluvil o vývoji konceptu. Bude letošní ročník dalším krokem tohoto vývoje? Něco nového, nějaký upgrade od loňska?

Hynek: Upgrade je rozšíření. Netočí se to už jen okolo budovy Provozu. Když jsme s Luftem začínali, tak jsme se snažili oživit prostor Provozu a jeho okolí, tedy Havlíčkovo nábřeží. Teď se to rozšířilo na jiná místa, část programu bude v Kampusu Ostravské univerzity na Černé louce, i minule to bylo i trochu mimo, ale celé se to rozrůstá, program je bohatší…

Barbora: Já mám pocit, že se to rozšířilo o prostory, jak říkal Hynek, ale zároveň se odklonil fokus od venkovních projekcí vně Provozu a okolí. Letošní ročník je spíše uvnitř, a to jak v Galerii Provoz, tak na Černé louce a v Docku. Je to tedy spíše směřované dovnitř budov na rozdíl od předešlých ročníků.

Jakub: Pro mě jsou důležité dvě roviny. Za prvé to je ustálení a zvětšení organizačního týmu, letos je nás už deset. Na začátku jsme byli de facto tři. Tímto rozšířením se to profesionalizovalo na úroveň, díky které se můžeme soustředit na úkoly blíže naší kompetenci. Za druhé je to zmíněná expanze mimo Provoz. Myslím, že je důležité objevovat a testovat. Prostor na Černé louce se dosud využíval podle očekávání, naším záměrem je toto nabourat.

Dominika: Mám pocit, že se nějakým způsobem snažíme v rámci celočeského povědomí etablovat, a to skrze institucionalizaci. Mám tím na mysli spojení s Ostravskou univerzitou. Institucionalismus se ale zároveň snažíme nabourat svěžím větrem, mladistvostí. Jsou tam tedy dva póly, kdy se snažíme být profesionálnější, něčím lepší, v rámci umělecké bubliny možná serióznější, mít význam. Zároveň, když získáváme půdu ve „vážné“ instituci, tak to nepoužíváme jen k přidružování se, ale i k nabourání prostoru Galerie Fakulty umění, a to třeba prostřednictvím toho, jaké lidi jsme si tam pozvali. Galerie vystavuje úspěšné etablované umělce a naším inputem se může její využití aktualizovat, jelikož na Luft bereme umělce, kteří mají své jméno a význam, ale zároveň nabízíme mladým umělcům prostor na to, aby se zviditelnili.

Jak byste zaujali kolemjdoucího? Myslíte i na návštěvníky mimo vaši bublinu?

Jakub: Samozřejmě se snažíme cílit i na širší publikum, to je ale vzhledem k tomu, co děláme, těžké. Většinou nejde o lehce zkonzumovatelné věci. Myslím, že to může být forma netradičního zážitku, ke kterému se mohou návštěvníci dostat. Apelujeme na nějakou míru zvědavosti.

Barbora: Snažíme se jít naproti nejen odborné veřejnosti, ale i širšímu publiku, a to především prostřednictvím exhibice v Docku. Ta je v prostorách, které nejsou typické pro vystavování, ačkoli se tam výstavy dějí. Návštěvníky baru tamní expozice může nalákat k tomu, aby ušli pár kroků a šli se podívat na Provoz, do kampusu…

Dominika: Já nad tím přemýšlím asi z jiného bodu. Myslím, že obyčejný člověk může na festivalu najít to, co nás baví na umění, tedy hlavně jeho všechna možná pojetí. V ten moment by tam mohl být pocit nějaké sounáležitosti, soudržnosti, příjemná atmosféra, kde jsou lidé, kteří jsou natěšení z toho, co dělají. Takže nějaké základní pocity lidství. Člověk nemusí Luft navštívit jen proto, aby se extrémně obohatil tím, co je současné umění a jaká fabulace je dnes důležitá… Vidím to jako hodnotný zážitek, který lidi spojuje a kterých v Ostravě není tolik, aby to nebylo zajímavé i pro člověka mimo naši bublinu. Kolemjdoucí lidé jsou zvědaví a jejich zkušenost s něčím pro ně bizarním, odlišným, je určitě zajímavá.

Kurátoři festivalu Luft. (Foto: Jana Mac Dvořáková)

Podle kurátorského záměru chcete představit umělce zkoumající možnosti svého projevu. Jaké možnosti to letos budou? Podle jakého klíče jste přistoupili k výběru vystavujících?

Dominika: Určitě jde o mediální přesahy, zajímavé polohy. Můj výběr umělců se řídí i tím, čím se zabývám ve své tvorbě a výzkumu. Je to transformace identity a vnitřní svět umělce, který veřejnosti zprostředkovává. Myslím, že tento obšírnější pojem se krystalizuje v našich osobních preferencích, zaujetích. Mám pod záštitou čtyři lidi. První z nich je Asztrid Csatlós, což je maďarská umělkyně, která má poslední dobou zajímavý přesah do československé scény. Já osobně jsem se s ničím takovým nikdy nesetkala, maďarská současná scéna je pro mě málo přehledná, málo dosažitelná. Asztrid vystavovala v Praze, dokonce má teď rezidenci v bratislavské A4, byla vystavovaná v Českém centru v New Yorku… Takže je to mladá umělkyně ve zvláštním momentě, má nakročeno na úspěšnou dráhu. Je to malířka, která přesahuje do textilních prací, které barví, instaluje, vytváří různé objekty. Pro mě byl zájem ji vzít skrz hledisko toho, že je to někdo, kdo má vliv na uměleckou scénu a myslím, že je zajímavé ji představit Ostravě. Pak je tam Jan Rajmont, který momentálně ukončuje bakalářské studium na brněnské FAVU v atelitéru performace. Je to umělec, který se svou performativní prací začíná. Výstupem jsou většinou videa nebo tisky a fotografie. V Brně má performativní uskupení Malum. Přišlo mi důležité nabídnout prostor člověku, který má potenciál. Otevřít možnost začínajícímu umělci.

Další je timmi, což je slovenská producentka žijící v Praze. Viděla jsem její performativní koncert v Lese, což je sympozium Edith Jeřábkové v Orlických horách. Timmi svým hlasem a citerou dokázala vytvořit ambientní, až transcendentální skladby, které byly vysoce muzikální, zároveň noisové… To mi přijde jako velmi zajímavý projekt, který si sem tahám za účelem sdílení svého zážitku ze sympozia, jelikož to pro mě byl skutečně intenzivní moment, až spirituální zážitek. Doufám, že něco podobného představí i tady. Pak je to Alžběta Krchová, která je mi osobně blízká. Bude společně s Martinou Strakošovou vystavovat v Docku. Je to člověk, který se zabývá osobními prožitky ve spojení a sdílení… Velmi citové věci, které mají často hluboký význam a jsou zprostředkovány infantilně, kresleně… Vše je velmi příjemné, i když to může mít hlubší myšlenku.

Hynek: Pro mě je zajímavé nabourávat. Já jsem letos pozval dvě autorky. Johana Střížková je klasicky výtvarná autorka, Bio Masha je napůl performerka, napůl hudebnice, napůl podivný coach… Zajímá mě specifický druh estetiky, která je v něčem podivně neaktuální, možná i staromilská, ale zároveň je schopna pracovat intermediálně a tím nabourávat současný diskurz i diskurz našeho festivalu jako takového. Vybírám to podvratně i vůči sám sobě, aby ty věci byly v něčem tradiční a v něčem podivně pokroucené. Nevím ale, jak to popsat lépe. Něco, co nemá snadné místo nikde jinde. Možná se to týká i toho, že festival není jednoznačně formulovaný, co může a nemůže být jeho součástí, takže je tu prostor pro cokoliv, i když je to něco velmi podivného, svébytného, svérázného, nebo naopak něco normálního.

Barbora: To sleduje současnou dobu, která je tak nějak fluidní, všechno se dnes spojuje dohromady… Umělci málokdy pracují výhradně jen s jedním médiem. Tak to pojímám i já. Mám tu dva autory a jednu autorku. Jedním z nich je Argišt Alaverdyan, který je ryzí malíř, ale vychází z estetiky inspirované sociálními sítěmi, do jisté míry identitou v rámci digitálního světa, a dává do toho abstrahovanou formu, vytváří různé charaktery… Propojuje tedy klasické médium se současným diskurzem a digitální estetikou. Druhým autorem je Michal Konvička, který je původně malíř, ale dnes by to do něj nikdo neřekl, protože je to takový zvláštní experimentátor s různými technologiemi a formami, je velmi konceptuálně zaměřený. Jeho práce pracují s tématy z vědy, techniky, geografie. Přetváří je na taková minimalistická, konceptuální díla, vstupy, většinou digitálního charakteru. Třetí je Martina Strakošová, která bude v Docku. Je to taky malířka, to co tvoří tíhne k malbě, ale jde o komplexní environment růžových třpytkových šíleností zaměřených hlavně na emoce a stavy mysli. Soustředím se na malbu a její přesahy, které malíři dokáží do své tvorby vložit.

Jakub: Z mé strany šel podnět rozrůst se někam jinam, jsem prostorem tady unavený. Ve své kreativní práci potřebuji podněty, to platí i o mé kurátorské činnosti. Nyní to je přesunutí na Černou louku, kde jsem si vymyslel tři projekty. Prvním z nich je Jakub Tajovský, což je doktorand brněnské FAVU.  Experimentuje s malbou, kterou se snaží zprostředkovat robotem. Jeho práce má procesuální charakter, kdy robot reaguje na ruchy okolí a tím vytváří malbu. Jsem na to zvědavý, protože to bude instalováno mimo galerii, v atriu, kde budou procházet studenti hudební části Fakulty umění, kteří jsou spíše konzervativní a se současným uměním do styku moc nepřicházejí. Uvidíme, co řeknou na robotí abstrakci.

Druhým projektem na Černé louce bude experimentální uskupení be_KOS. Tomáš Urík, Hynek Čajka a Matúš Stenka kombinují performativní přístup s obrazem, který reaguje na zvuk. Důležité je zmínit, že se jejich vystoupení odehraje v Koncertním sále Fakulty umění, od čehož si slibuji nabourání běžně zavedeného užívání sálu. Ale jde o projekt, který je zatím zahalený tajemstvím, ani já sám neznám jasnou podobu. Myslím, že budeme nakonec všichni překvapení.

Třetím projektem je vystoupení hudebního producenta Štěpána Kopečného, kterého můžete znát z kapel Lowmoe a Sekvoje. Před pár lety vytvořil hudební podklad pro vizuální esej Brutal Moods, která je sestřihem obrazů z filmů s brutalistní architekturou. I zde je důležité umístění, jelikož se tato hudební performance odehraje mimo zdi fakulty.

A protože mě nedávno oslovila umělkyně Vladivojna La Chia se svým projektem Kyuubi, rozhodli jsme se tento experimentální počin odprezentovat během zahajovacího večera na Provoze, kde s ní vystoupí její dvě kolegyně Karolina Šustová a Tereza Čepková. Ještě bych také rád zmínil Beatů Navaro, která na festivalu představí projekt Daniela Randuse, absolventa SUŠ Ostrava. Bude prezentovat svou hru, ve které se budeme skrze rozšířenou realitu učit, jak se starat o pokojové květiny. Součástí programu bude i hudební vystoupení rappera Vlasty Buriala a Martiny Strakošové aka Chmurky, což je dramaturgický výběr naší kolegyně Nely Červené.

Jak funguje organizační tým festivalu?

Dominika: Je důležité, že v našem týmu má každý svou roli, ale nejde o zkostnatělou hierarchii. Jsme horizontálně rozvrstvení, takže kdokoli z nás má návrh na zajímavý projekt, tak s ním může přijít. V rámci organizace máme interní týmy pro určité úkoly.

Jakub: Letos máme čtyři produkční, hlavní z nich je Beáta Navaro, která má bohaté zkušenosti z filmové produkce. Chtěli jsme lépe rozlišit pozice, aby každý dělal to, co dokáže a co chce dělat. Důležitou součástí je Honza Dvořák, který to vše zaštiťuje skrze Provoz. Zároveň je programový manažer, pomáhá nám s texty, píše granty… Díky tomu jsme v luxusní pozici, můžeme si hrát a mít jistotu silné institucionální opory. A pak máme nově ustálený propagační tým. Na starost to má Jana Dvořáková, ta úzce spolupracuje s Dominikou, která dělá grafiku, Beáta ji rozpohybovává a Jana ji používá. Pěkně se všichni doplňujeme a v tom je velká síla, díky které to funguje.

Barbora: Je to velký luxus, dělat festival s lidmi, kteří dělají to, čemu rozumí, chtějí, a umí to dělat nejlépe. Dělat festival v pár lidech je neuvěřitelný záhul, protože člověk pak dělá práci od kurátora přes produkčního až po uklízečku, což bývá na padnutí. Když zvládnete dát dohromady takhle schopný tým, kde se lidi doplňují, tak je to super pomoc a úleva.

Tým festivalu Luft. (Foto: Jana Mac Dvořáková)

Luft má velmi široký a pestrý program. Nebojíte se, že by mohli být návštěvníci všech bodů programu přehlcení?

Hynek: Dají si pár piv a bude jim to jedno… (smích)

Jakub: Já si myslím, že je program příjemně rozvrstvený. První den, ve středu, bude zahájení, kdy proběhne okomentování toho, co je tady v baráku a vystoupení. Čtvrtek bude opět na Provoze, pátek volný a v sobotu bude výživný program na Černé louce.

Co vám Luft přináší?

Hynek: Obecně to přináší možnost vytvářet. Přijde mi důležitý pocit, že člověk je součástí něčeho, co se tu děje. Lidé to ocení, protože nejsme jedni z mnoha. Taky samozřejmě možnost oslovovat lidi, setkávat se s novými lidmi. Je to obohacující jak pro mě, tak pro umělce a diváky. To mi přijde podstatné.

Dominika: Souhlasím. I to, že mám pocit, že jsme kámoši (smích)… Společná práce s těmito lidmi mi dává pocit, že neděláme něco pracovního, baví mě trávit společný čas a spolu něco vytvářet. Taky jsem vděčná za svobodu, že nemáme za sebou omezující mantinely. Když chce někdo něco realizovat, tak se to nemusí ničemu přizpůsobovat, nemusí si to obhajovat, nemusí to být ničím zaštítěné.

Hynek: Je to svoboda a důvěra v nás, že to, co děláme, bude dobré. To je fajn.

Dominika: Pro mě je tedy důležité to, že jsem součástí skupiny, která není ubitá životem, ale skutečně něco tvoří.

Barbora: Kromě toho, co zmínili Dom a Hynek, což je velká motivace, je pro mě další osobní motivací to, že v Ostravě není tolik festivalů zaměřených na volné výtvarné umění. Máme festival knihy Book Vision, performativní festival Malamut, festival parazitního umění ve veřejném prostou Kukačka už skončil, což je velmi mrzuté… Moc toho ale není. Pro mě je Luft oživením zaběhlého formátu klasického výstavního rytmu, festivaly fungují více komunitně, což je pro mě důležité. Větší napojení na diváka.

Jakub: Souhlasím se vším. Pro mě je to také pokračování dlouhodobé vize budování zázemí pro schopné a iniciativní lidi.

Na co se těšíte?

Dominika: Na timmi.

Hynek: Já jsem zvědavý na Bio Mashu. Myslím, že to bude zábava, ale taky cringe, protože pravděpodobně dost lidí nezpracuje její podivný humor. Na to se těším.

Barbora: Já nevím, těším se na celek.

Jakub: Asi nejvíce se těším na program na Černé louce, který zároveň představuje naši první větší spolupráci s Fakultou umění.