Martin Tomsa před premiérou Manon: K tanci patří disciplína a morálka. A to se dnes málokdy u mladých vidí

Martine, v příštím roce vás čeká jedno výročí, víte jaké?

Nevím…

Bude to přesně čtyřicet let od vaší maturity na ostravské konzervatoři, kterou jste absolvoval v oboru klasického tance, tedy baletu. Vzpomenete si někdy na tuto životní etapu?

Určitě. Na to vzpomínám rád a dobře. To byla krásná léta. Panu profesoru Jiřímu Duží vděčím za to, co umím. Skvělý taneční mistr a učitel, který si zaslouží připomenutí.

Máte za sebou angažmá v baletním souboru Národního divadla v Praze, soukromé taneční produkce, založil jste dokonce vlastní taneční skupinu. U té se na chvíli zastavíme, právě zde jste vytvořil svou první choreografii Taroky. Co vás vlastně k práci choreografa přivedlo?

Vlastně to byla náhoda. Mé spolužačky na konzervatoři už ve druhém ročníku chtěly udělat choreografii na písničku Hany Zagorové Biograf lásky. Oslovily mě, sám už nevím proč. Tehdy jsem poznal, že mě to docela baví, ale zpátky k těm Tarokům: To jsem ještě učil na lidové škole umění na Sokolské a se svou spolužačkou Alenou Skupinovou jsme si řekli, že bychom mohli založit taneční skupinu Spin. Moje bohužel už zesnulá manželka Janka mě na téma taroků navedla, ona byla tarokářka. Já karty hrát neumím a taroky už vůbec ne. Janka to režírovala, měla jasnou představu o tom, jaké karty kdy vyjíždí a podobně. Martin Adamus napsal hudbu a vznikl asi třičtvrtěhodinový počin scénického ztvárnění hry v taroky.

V roce 2003 jste se stal šéfem baletu Slezského divadla Opava, kde jste realizoval celou řadu baletních inscenací, jako byly Biblické písně, Slovanské tance, Hry o Marii. Které považujete za zásadní?

Vzpomínám rád na všechny, protože mě opravdu všechny bavily. Každé dílo je originální a své. Každé obnáší od režiséra jiné výzvy, kterým se musí člověk podrobit. Co se týče mé choreografické práce, Biblické písně byly dost obtížné, tam jsme pracovali s klavírním doprovodem a zpěvem. Rád bych ale připomněl své první skutečně baletní představení pro Opavu, kterým byla Marná opatrnost.

Jste stále také pedagogem pohybové výchovy na Církevní konzervatoři v Opavě?

Byl jsem, ale už to neplatí, protože jsem měl spoustu jiných povinností. Výuku jsem už tedy přenechal dalším kolegyním.

Stejně by mě zajímala vaše zkušenost. Vnímáte změny v přístupu mladých generací nebo je to plus mínus stejné?

Jsou tady změny, protože dnešní mládež všeobecně nemá chuť nějak se pohybově kultivovat. Nechci paušalizovat, ale často je to tak, že se lidé moc nechtějí realizovat pohybem, protože jim to přijde třeba zbytečné. Chápu, že mé nároky profesionálního tanečníka jsou asi jiné, než když se mají v tělocviku dělat dřepy. K tanci prostě patří disciplína a morálka. A to se málokdy u mladých dnes vidí. Bohužel nevydrží soustředit se dostatečně dlouho.

Čím si to vysvětlujete?

Je to dobou a není to jen záležitostí mého oboru. Všechno je chaotické, sociální sítě a technologie zaměstnávají mozek jinak, než jak tomu bylo za nás.

Ze zkoušky inscenace Manon. (Foto: Lucie Deutsch)

Můžete nám říct něco o choreografii a režii vašeho nejnovějšího baletu Manon? Jaká je vaše koncepce?

Začal bych asi tím, proč právě Manon. Téma mi opět poradila moje žena Jana. Jen jsem musel najít tu správnou hudbu. Samozřejmě by se dal zvolit Massenet nebo Puccini, ale chtěl jsem udělat něco originálního. V inscenaci Zkrocení zlé ženy je hudba Josefa Myslivečka, hledal jsem tedy hudbu, která by měla dramatičnost. Líbil se mi Franz Schubert, z jeho symfonií a předeher jsme vybrali vhodné pasáže, které se do příběhu Manon hodily.

Proč vás napadl právě Schubert?

Volil jsem z romantických skladatelů a Schubert splnil všechny mé předpoklady. Jeho hudba je rytmická, má nádherný melodický náboj, něhu i dramatickou sílu. Mám rád klasickou hudbu a jsem konzervativní tip, proto vždy hledám inspiraci v klasické hudbě. Bach, Mozart, Beethoven jsou samozřejmě skvělí, ale jejich hudba bývá inscenována často, Schubertova už tak moc ne, tak jsem si řekl, že to prostě zkusím.

Jak jste spokojen s obsazením hlavních protagonistů? Splnilo vaše očekávání?

Jak říkala moje paní, samozřejmě. Miro Danišovič je v uvozovkách přesně ten jemný zženštilý typ, který potřebujeme. Hlavní roli Manon ztvární krásná půvabná a přitom koketní Natálka Němcová. Je tady úžasný Oswaldo Osorio jako elegantní svůdce, který je zhýčkaný penězi a může si koupit cokoli. Myslí si, že si koupí i lásku Manon. Není schopen citu a život si pouze kupuje. Potom je tady Tomáš Hoš, který hraje bratra a ochránce Manon. Jeho Lescaut je velmi rozporuplná postava, má v sobě vypočítavost, dynamiku a charisma. Pravdou je, že jsem si scénář mírně poupravil, některé postavy jsem vynechal, ale něco zase naopak domyslel.

Například?

V jedné postavě jsem si vymyslel žebračku, bohatou dámu a majitelku zábavního podniku současně. Je myšlena jako zosobnění osudu a náhody. Znáte to, někdy potkáte člověka, který vás s někým seznámí a ten ovlivní váš život. Není to hlavní role, ale je to důležitá postava, která ovlivňuje a posouvá děj ve druhém plánu.

Ze zkoušky inscenace Manon. (Foto: Lucie Deutsch)

Zapadá Manon do širšího kontextu současného umění? Má v sobě něco nadčasového, s čím se dnešní divák může ztotožnit?

Určitě ano. V každé době žijí Manon, Lescautové a Guilloti, je to naprosto nadčasová záležitost. Stačí si představit současné kostýmy, kulisy, aranžmá a je to.

Jakou radu byste dal mladým choreografům, kteří se chtějí touto disciplínou zabývat?

Poradil bych jim, aby měli trpělivost a toleranci k ostatním. Přál bych jim schopnost přijmout to, co nabízí druzí, aby se nebáli využít jejich potenciálu. Choreograf by měl spolupracovat, ne přikazovat. Mám pěknou zkušenost z Prahy, kde jsem viděl pracovat Jiřího Kyliána a další velké mistry. Tam jsem poznal, že takhle bych chtěl s lidmi pracovat.

Ono to asi není vždy snadné, viďte? Je tady vždy ještě druhá strana a lidský faktor…

Přesně tak, někdy to opravdu není lehké. Lidé z baletu jsou disciplinovaní, ale u jiných oborů někdy přichází věty jako „to nejde“, nebo „proč to mám dělat takhle?“ To je pro můj mozek tanečníka a choreografa, který je zvyklý na disciplínu a řád, nepochopitelné. Takže k původní otázce: Je lepší spíše být partnerem než velitelem, který řekne a přikáže. Když se člověk dostane do pozice, že má přirozenou autoritu, lidé se chovají jinak. Lépe se pracuje, dílo má jiné fluidum a na jevišti je to pak poznat.

Máte v hlavě už nějakou další výzvu?

Nemám v hlavně momentálně nového nic (smích), protože bych si chtěl alespoň jednu sezónu odpočinout. Připravil jsem loni Zkrocení zlé ženy, teď je tady Manon, příští rok bychom chtěli inscenovat Louskáčka, ale to je ještě ve hvězdách, proto nemůžu prozrazovat detaily. Možná, že Manon bude poslední, ale prozatím odchod nechystám. Tato práce mě stále velmi baví a mám v Opavě skvělý tým.

Několikrát jste v našem povídání zmínil vaši ženu Janu. Byli jste velmi propojeni?

Ano. Seznámili jsme se na divadelních prknech v Ostravě, kde tančila. Byli jsme spolu sedmadvacet let, než mi odešla. Byli jsme si navzájem velkou oporou. Jsme ze stejné branže, pomáhali jsme si, radili se a podporovali se. To víte, že to občas bylo taky zajímavé a někdy hodně divoké. Jana byla vynikající pedagožka, měla autoritu, a když chtěla být přísná, uměla to dokonale. Její odchod je nenahraditelná ztráta, zasloužila si, abychom jí zde vzpomněli.