Plusy a minusy výletu Janáčkovy filharmonie na počátek rockových a popových devadesátek

Na tento koncert jsem se jako kytarista, který rockovou a zvláště grungeovou éru devadesátek včetně důležitého roku 1991 intenzivně prožíval, velice těšil. Podobné projekty mají zvláštní a často nečekané kouzlo, protože představí dnes již notoricky známé a bezmála klasické melodie v novém zvukovém a barevném hávu. Ne vždy se samozřejmě sejde očekávání s výsledným dojmem, ale samotný záměr si zaslouží uznání, protože kromě příjemné reminiscence rozšiřuje obzory a kultivuje jiným způsobem posluchače klasické i rockové muziky.

Michal Skořepa. (Foto: Martin Kusyn)

Bohužel zdaleka ne všechny atributy se tentokrát sešly v ideální míře a výsledný dojem z koncertu je v mém případě značně rozpačitý. Začněme ale tím, co se povedlo. Především je namístě pochválit brilantní ztvárnění filharmoniků, kteří neměli snadnou roli. Aranžmá Jana Lstibůrka představilo nástroje symfonického orchestru v poněkud jiném kontextu. Rocková muzika obvykle stojí na pravidelných metrických impulzech a pulzujícím beatu, který ovšem nebyl klíčovým prvkem orchestrace. Tím byla spíše snaha hledat nové zvukové barvy a melodické motivy. Při časté absenci pregnantní rytmiky, kterou obvykle zajišťuje doprovodná kapela, bylo zapotřebí zvlášť pozorné souhry a rytmické preciznosti, kterou filharmonici naštěstí nepostrádali a zahráli celý set vynikajícím způsobem.

Z koncertu Plus minus ro(c)k. (Foto: Martin Kusyn)

Pochopitelně s tím souvisí i spolehlivé, pečlivé a starostlivé vedení dirigenta Stanislava Vavřínka, který je osvědčenou pojistkou podobných crossoverových projektů. Vavřínek i tentokrát dirigoval výtečně a velmi tak pomohl konzistentnímu provedení. Sluší se vypíchnout i sofistikovanou hru kytaristy Jiřího Kučerovského, který se představil též jako zpěvák. Jedním z nejsilnějších momentů koncertu byla jeho instrumentální předehra k písni Caribbean Blue od irské zpěvačky známé jako Enya. Výbornou práci odvedla vokální skupina Permoník Karviná pod vedením Zuzany Nerovské a Martiny Juríkové. Jejich sborové souzvuky se staly přirozenou ozdobou a dominantou celé řady písní. Po aranžérské stránce bych rád podtrhnul znamenité Lstibůrkovy úpravy písní Désenchantée od Myléne Farmer, Jesus Christ Pose od Soundgarden, Unforgiven od Metallicy a Mama, I´m Coming Home od Ozzyho Osbourna.

Michal Skořepa. (Foto: Martin Kusyn)

Přímo fantastickým dojmem na mne zapůsobil zpěvák a multiinstrumentalista Michal Skořepa, který  má charisma a rockový feeling na rozdávání. Jeho podání bylo dokonalé, zpěvák dokázal ztvárnit různorodé hudební žánry stylově a přesvědčivě. Ačkoli si Skořepa vybral pěvecky místy extrémně obtížné písně, neztratil nikdy půdu pod nohama a zazářil s naprostou jistotou a neomylnými výrazovými prostředky. Tento talentovaný muzikant, známý také pod hlavičkou znamenitého autorského projektu Pan Lynx, se představil i jako mimořádně zručný instrumentalista. Jeho sólové ztvárnění písně Losing My Religion od R.E.M. výmluvně ukázalo, jak skvělým pianistou, zpěvákem a aranžérem Skořepa současně je. Píseň, byť paradoxně interpretovaná pouze jím samotným, se pro mne osobně stala pomyslným zlatým hřebem celého koncertu. Mimochodem Skořepova další dvě aranžmá písní Black Or White a Drain You od Michaela Jacksona a Nirvany patřila rovněž k nejzdařilejším číslům.

Vokální skupina Permoník Karviná. (Foto: Martin Kusyn)

Další přívlastky koncertu Plus/Minus Ro(c)k jsou spíše minusové než plusové. V prvé řadě je bohužel třeba opět konstatovat, že Gong je akusticky nedobře vyřešený prostor pro hudební produkce, což se i navzdory poctivé přípravě a snaze zvukařů projevilo na nekomfortním posluchačském vjemu. Zvuk byl místy nekonkrétní, jednotlivé nástrojové skupiny bylo občas nutné sluchově spíše hledat a výsledný tvar nezněl příliš kompaktně. Co se naopak mohlo ošetřit lépe, byl přirozený tah na branku, který tento koncert až do samotného závěru postrádal. Ačkoli se sólisté koncertu obecenstvu svěřili se svými dávnými hudebními láskami a přidali i nějaký ten vtípek, bylo to nedostatečné.

Hana Holišová. (Foto: Martin Kusyn)

Nulová interakce s publikem se projevila také na absenci potlesku během jednotlivých písní tam, kde se to automaticky nabízelo (Genesis, Roxette…). Nikoho na pódiu nenapadlo zaplněný Gong rozezpívat či roztleskat, získat publikum na svou stranu a zapojit ho alespoň nějakou společnou aktivitou. Každý, kdo byl alespoň jednou na rockovém koncertě, ví, že takhle to prostě chodí. Možná proto jsem měl občas pocit, že jsem na obskurní přehlídce nějakého hudebního skanzenu.

Michal Skořepa a Hana Holišová. (Foto: Martin Kusyn)

Bohužel mé dojmy nepovzbudily ani další nevychytané věci jako zmatená dramaturgie, která do rockového koncertu vpletla navzájem tak nesourodé věci jako jsou ezoterická Enya, Roxette, Soundgarden a Nirvana. Proč v případě švédské dvojice zazněly rovnou písně dvě, opět nikdo neozřejmil. Že by bylo v roce 1991, který si strůjci programu zvolili jako určitý most z minulosti do současnosti, málo kvalitních rockových počinů? Asi sotva, vždyť kapely formátu Guns N´Roses, U2, Simple Minds, Primal Scream, Sting, Dire Straits či Rolling Stones na tomto rockovém dýchánku nezazněli vůbec, přestože v konkrétním roce někteří z nich vydali naprosto stěžejní počiny (Use Your Illusion I, II, Screamadelica apod.).

Kytarista Jiří Kučerovský. (Foto: Martin Kusyn)

Aranžmá Jana Lstibůrka na mne vícekrát působilo překombinovaně. Chápu snahu vdechnout písním jiné vyznění, ale když se vytrácí elementární rytmus – mimochodem, občas bylo zřejmé, že i sami zpěváci mají co dělat, aby jejich hudební fráze korespondovaly s hrou orchestru – a harmonie zní s originálem naprosto nesourodě (viz např. Everything I Do, I Do It For You), výsledek je kontraproduktivní.

Velmi kvituji pěvecké nasazení Hany Holišové, kterou znám jako úžasnou muzikálovou zpěvačku. Bohužel její hlas postrádá rockový drajv, chyběla jí razance a důrazná dynamika směrem do výšek. Zpěv Holišové zněl skomíravě a nevýrazně, možná proto více spoléhala na pohybový výraz. Vyrovnaně nezněly ani písně zpívané společně, duety si zaslouží lepší prokreslenost. Bohužel si nejsem jist, že by se barevně k sobě vokály Holišové a Skořepy hodily. Překvapil mě také kreslený zvuk kytary Jiřího Kučerovského, který nezněl příliš vábně. I při krabičkovém arzenálu, který s sebou tento muzikant měl, nekorespondoval s jednotlivými hudebními ikonami. Je to velká škoda, neboť není pochyb, že protagonisté do koncertu vložili značné úsilí a prezentovaná muzika je pro ně, stejně jako pro autora tohoto textu, srdeční záležitost.

Hana Holišová. (Foto: Martin Kusyn)

Přesto si myslím, že by architekti podobných koncertů mohli pro jednou opustit snahu mít na koncertě všehochuť a pokusit se o dramaturgicky sevřenější tvar, který se v případě rockové muziky a jejích konceptuálních artefaktů přímo nabízí. Stačí vybrat skladby, které spolu budou lépe komunikovat a totéž se týká interpretů. Další možností je jít cestou autorských projektů typu Pocta Davidu Stypkovi: není důvod, proč by podobný tribute nemohl fungovat, kdyby se někdo šikovný ujal třeba kompletního provedení epochálního alba Nevermind, podobně průlomové nahrávky Out of Time od R.E.M., případně osmé studiové nahrávky Michaela Jacksona Dangerous. A to jsme prosím jenom v roce 1991 a pouze u jmen tohoto koncertu…*

*

Plus Minus Ro(c)k. Janáčkova filharmonie Ostrava. Dirigent: Stanislav Vavřínek. Vokální skupina Permoník, sbormistryně Martina Juríková a Zuzana Nerovská. Sólisté: Michal Skořepa, Hana Holišová, Jiří Kučerovský. Recenze je psaná z prvního ze dvou koncertů, který se odehrál ve středu 23. dubna 2025 v Multifunkční aule Gong v Ostravě.