Vytvářím situace, říká postsochařka Šárka Mikesková, která vystavuje v ostravském Domě umění

V knize, kterou vydala Galerie výtvarného umění v Ostravě u příležitosti vaší výstavy Off Road, vás kurátor výstavy Jaroslav Michna označuje za postsochařku. Jak takové označení souzní s tím, co vytváříte?

Já se nepovažuji za povolanou k tomu, abych svoje dílo někam zařazovala. Ale rozumím, že to není úplně snadné, a je fakt, že jsme s kurátorem přemýšleli, co je ještě socha, co je plastika, co je objekt, co je instalace. Já v takovém zařazování nepociťuji nějakou zvláštní důležitost. Prostě to neřeším a necítím potřebu své práce někam začleňovat.

Výrazem postsochařství chtěl kurátor postihnout vývoj sochařství jako umělecké kategorie v několika posledních desetiletích. Typický je zde odklon od pojmu socha v jeho tradičním chápání. Vy pro svou tvorbu často využíváte nesochařské materiály, a to včetně nábytku, odpadového materiálu, slámy nebo třeba elektrospotřebičů…

Kdybych měla použít jedno vhodné slovo, tak bych řekla, že ve svých pracích vytvářím situace. A vlastně nikdy neřeším, že by moje práce měla naplnit nějaké zadání, někdy se nechám lehce ovlivnit i samotným procesem. Nemám žádný plán, že se budu zabývat nějakým tématem.

Šárka Mikesková na své výstavě. (Foto: Aleš Honus)

Takže na konkrétní zadání nepracujete moc ráda?

Asi bych dokázala zpracovat libovolné téma, ale neměla bych k tomu pak takový vztah, jaký potřebuji mít, a neměla bych potřebu to ani prezentovat. Možná ve škole, kde vyučuji, takto funguji, jsem schopna navrhovat různé možnosti, ale nebaví mě tímto způsobem tvořit.

Vaše díla nabízejí často řadu různých interpretací a nebývá úplně jednoduché proniknout do jejich podstaty. Dá se říct, že vybízejí k přemýšlení. Musíte lidem často vysvětlovat, co jste chtěla konkrétním objektem říct, anebo se stává, že to poznají?

Stává se, že to poznají, ale úplně jinak, než to je ve skutečnosti (smích). Dříve jsem měla potřebu to nějak vysvětlovat, ale nakonec jsem dospěla k tomu, že nemusím reagovat. Každý člověk má svou vlastní zkušenost a může si ty práce vykládat jinak, většinou mi to nevadí.

Z výstavy Šárky Mikeskové. (Foto: Aleš Honus)

Přiznám se, že kniha, která obsahuje kurátorský výklad vystavených prací, mi hodně pomohla v pochopení vašeho díla. Přišel jsem na to, že u některých vašich děl, které jsem již znal, jsem se trefil, ale řadu z nich jsem si interpretoval úplně jinak. Jak jste spokojena s výkladem děl v knize, konzultoval to s vámi kurátor?

Ano, dal mi to k přečtení a musím říct, že se většinou dost trefoval. Jen některé výklady jsem musela lehce poopravit, zvlášť když se jednalo o ženská témata. Tam jsem se jeho výkladu trošičku bránila (úsměv)…

Na výstavě je k vidění několik desítek děl. Dá se říct, že je to opravdu reprezentativní průřez vaší více než dvacetiletou tvůrčí kariérou?

Asi ano, a jsem strašně vděčna kurátorovi, že ty věci uspořádal tak, jak jsou uspořádány. Ve větší míře je i vybral, na tom výběru se podílel rozhodně více než já. Je dobré, že výstavu připravil spíše jako celek než jako prezentaci jednotlivých děl, ale samozřejmě ta nejzásadnější díla tady nechybí.

Z výstavy Šárky Mikeskové. (Foto: Aleš Honus)

Kdybyste měla možnost si vybrat některé z děl, která jsou zde vystavena a ke kterému máte nejosobnější vztah, co by to bylo?

No to je jasné. Je to Venus F, tedy Venuše Frida. Je jedno z těch úplně nových. Lehce historizující, řekněme až antické torzo doplněné zmrzlinovými kornouty, je odlitkem těla mé dcery, která je i spoluautorkou díla, ty kornouty vymyslela ona.

Z aktuálně  vystavených děl mě velmi zaujaly zprohýbané dveře, které mi připomínají hroutícího se člověka. Dveře přitom mohou být čteny jako symbol mezilidských vztahů. Člověk může prostřednictvím dveří jiného člověka navštívit, ale stejně tak je může za sebou zabouchnout, aby byl sám. Lze tento objekt vnímat jako obraz současného světa, kdy jsou mezilidské bariéry často mnohem masivnější než kdykoliv dříve.

Tohle je docela starší kus, ale je samozřejmě fakt, že doba nikdy nebyla ideální. Tohle dílo má symbolizovat pád, možná smrt, v každém případě něco konečného a fatálního. A možná by stálo za to říct, že jde o staré dveře z mého bytu, které mi bylo líto vyhodit. Mám často potřebu zachovávat věci, které by jinak skončily v odpadu. Myslím, že spousta věcí, které doslouží ke svému původnímu účelu, si zaslouží nový život, je mi jich líto.

Z výstavy Šárky Mikeskové. (Foto: Aleš Honus)

Vytvořila jste již značné množství soch a objektů, jejich počet jde do stovek. Předpokládám, že ne všechny jsou vystaveny nebo si je někdo koupil. Asi není jednoduché je skladovat…

No to je docela složitá věc. Řada těch věcí se v průběhu let různě proměnila nebo jsem je recyklovala, některé úplně zmizely, protože pro ně nemám dostatečný prostor. I pro tuto výstavu jsem jich spoustu musela zrekonstruovat nebo opravovat, retušovat a podobně.

Jak je patrné ze soupisu vašeho díla v katalogu k výstavě, v posledních letech jste již nevytvořila tolik věcí jako v předchozím desetiletí. Tak věřím a budu rád, když vás aktuální výstava a ohlasy na ni můžou svým způsobem podnítit k další práci. Vnímáte to podobně?

To, že jsem v posledních letech neměla tolik výstav, souvisí samozřejmě s mateřstvím. Prostě jsem sešla z očí. Nejsem moc průbojný typ, spíše pracuji v klidu. Ale je fakt, že občas je ty práce potřeba vytáhnout, aby jen nevznikaly a nezanikaly. A já jsem docela ráda, že pracuji ve škole jako pedagožka, takže nejsem úplně závislá na nějakých zakázkách a podobně. Nejraději tvořím tak, abych nemusela plnit představy kohokoliv jiného.

Šárka Mikesková na své výstavě. (Foto: Aleš Honus)

Vašimi pedagogy byli v minulosti Marius Kotrba a později i Jiří Surůvka. Jak moc tyto výrazné výtvarné a pedagogické osobnosti ovlivnily vaše tvůrčí smýšlení?

Já nedokážu říct, jestli bych dnes pracovala nějak výrazně jinak, než kdybych oba tyto pány nepotkala. Neumím to posoudit. Ale určitou stopu určitě zanechali, obou si nesmírně cením. Jednou, když jsem měla výstavu na Dole Michal, tak mi Mario řekl: Už za mnou nemusíš chodit, teď choď za Surůvkou (smích)…. To se mne tehdy „maličko dotklo“, ale zároveň jsem za tu upřímnost byla ráda. Oběma pánů si nesmírně vážím nejen díky jejich dílu, ale právě i díky jejich lidské a umělecké upřímnosti. Protože upřímnost mi na autorech imponuje nejvíc.