Výstava Nesouhlas Martina Zetové v ostravském Platu jako kód kritiky

V anotacích k výstavě Nesouhlas se dozvídáme strohou informaci o tom, že vystavující umělec tematizuje odmítavá gesta skrze jednoduchou řeč těla, nejčastěji pak zkřížené dolní končetiny. Nejpodstatnější při čtení kódu výstavy pro mne byla expandující sálavá energie, která vyzařovala z galerijní postjateční budovy směrem ven.

Prosvětlené tisky fotografií vyplňující plochy historických oken směrem k nádraží a přilehlé Porážkové ulici nemůžu vnímat jinak než politicky. Motivů nesouhlasu se totiž nyní ve veřejném prostoru kupí velké množství a galerie Plato jakoby se skrze dílo Martina Zetové proměnila v  kulisu odmítavého postoje participace na světě, který pošlapává kulturu, profesionalitu a autonomii (vládní Slovensko), na světě který boří dialog, staví bariéry a handluje s lidskými životy směnou za nerostné suroviny (USA), na světě, který vraždí nevinné lidi a likviduje kritické myšlení (vládní Rusko)…

Výstava Nesouhlas. (Foto: Martin Polák, Plato)

Autorská okenní instalace, která není postavena na slovech, vyjadřuje podprahovou náladu mnohých z nás aktuálně prožívajících situaci, kdy se nelze podívat ani napravo ani nalevo, kdy bipolarita světa chvíli neutralizovaná neoliberální jízdou se nově stává strašlivou dehumanizovanou hmotou.

Sofistikovaná kritická konektivita, kterou mě instalace zasáhla, ale humánní rozměr obsahuje. Nerozdmýchává zbytečně násilnické emoce, nevykřikuje krvelačná hesla prahnoucí po dekapitaci narušitelů míru. Zkřížené nohy zachycené všední optikou bojují nenásilně. Vlastně nesou až odstředivou sílu, byť nesou kód nesouhlasu, nebo možná spíše studu. Tělesnou gesticitu, vyvěrající z nevědomé úrovně, pak můžeme číst také jako kritiku kolapsu lidské řeči, která se ukazuje jako nedostatečný nástroj komunikace, nyní extrémně narušované postfaktickou chirurgií. Slova se v ústech politiků ekvilibristicky mění v amorfní hmotu bez strukturální mřížky. Nejenže postrádá tvar, ale jeho obsah se řídí korektivy dle výkyvů veřejného mínění.

Výstava Nesouhlas. (Foto: Martin Polák, Plato)

I když byl nesouhlas i integrální součástí kolektivního prožívání lidí v minulém totalitním režimu, dnešní nesouhlas se transponoval do bipolárního rozštěpu. Asi nejjednodušší dělení je na ty, kteří podléhají, a na ty, kteří nepodléhají dezinformační masáži. Rozdělenost, tedy nesouhlas, je esenciálním znakem současnosti, proto na mě znakový systém okenních výplní zapůsobil tak silně politicky. Vyzařuje divnou pravdu o naší době směrem ven.

Výstava Nesouhlas. (Foto: Martin Polák, Plato)

Abych ale svým tokem myšlenek neomýval jen nejexponovanější část výstavy, v interiéru nalézám i další indicii rozkladnosti, potažmo nesouhlasu – ruinu stolu, vytvořeného dříve autorem pro prostory Plato v bývalém Bauhausu. Stůl je z principu komunikační platformou, místem dialogu, jednání, sdílení. Stůl byl vždy symbolem kotvení domácího prostoru. Je oporou klidné energie a komunikace. Jeho rozvrat ve výstavě čtu jako gesto doplňující právě paradigma nesouhlasu. Tyto ruiny mají naléhavou sílu, která je dána jejich hmotnou povahou. Můžeme hapticky pociťovat tíhu, trhliny a rozpad.

Výstava Nesouhlas. (Foto: Aleš Honus)

Zatímco velkoformátové tisky anonymních aktérů v oknech galerie působí dominantně, další instalační prvek výstavy Martina Zetové je složený z osobních gest autorova nesouhlasu přenesených do 3D printů jeho vlastních tělesných zmenšenin. Sošky mají pitoreskní, křehký rozměr. Vlastně působí tak, jako by nemohly být slyšet, jako by se jejich pozice neúměrně zmenšovala pod tíhou okolností.

Výstava Nesouhlas. (Foto: Martin Polák, Plato)

Čtvrtou složkou instalace je pak dřevěná platforma s jablky, která jsou volně k rozebrání. Jsou snad pobídkou ke smíření se světem? Gestem nabídnuté ruky? Nebo je možné toto gesto číst jako kritickou glosu toho, že souhlas si vlastně můžeme jednoduše získat, nebo ho snad zajíst?

*

Martin Zetová: Nesouhlas. Kurátorky: Daniela a Linda Dostálkovy. Výstava je k vidění do 27. dubna 2025.