Žně v březnu, přesto výtečná úroda. Třetí ročník festivalu v Pokladu zanechal ten nejlepší dojem

Nejkratší sirku, tedy nevděčnou roli prvního koncertu, si vytáhl Vilém Spilka Quartet. Brněnský strůjce výjimečného festivalu JazzFestBrno Spilka úvodní výkop pojal jako průřez staršími alby, ačkoli během svého koncertu avizoval brzké natáčení nové autorské kolekce. Nejvíc prostoru podle očekávání dostalo atraktivní album Podvod s úpravami písní Honzy Nedvěda, z něhož zazněly písně jako Podvod, dekonstruovaná verze písně Tulácký ráno, Na kameni kámen s potměšilou rytmikou na sedm osmin a další staré folkové pecky upravené do progresivního jazzového soundu. V něm Spilka se svými komplici intuitivně hledá nové harmonické možnosti a nebrání se ani pozoruhodným úletům k španělskému folkloru, bigbítu nebo punku.

Vilém Spilka. (Foto: Aleš Honus)

Současně Vilém Spilka Quartet Nedvědovy písně prezentuje bez patetické nostalgie, zato s respektem k originální melodii, která se prostírá vždy na počátku a na konci každého songu. Improvizační pasáže namísto zdrženlivého Spilky, který se soustředil spíše na doprovodné linky a humorné průvodní slovo, nejčastěji obstaral především výborný saxofonista Radek Zapadlo.

Vilém Spilka Quartet. (Foto: Aleš Honus)

Vystoupení Vilém Spilka Quartetu bylo na úvod ideální volbou. Nechyběla mu akce, melancholická aura folkových balad, ani temperamentní rytmus a žánrově rozevláté uchopení folkové tradice, která podobnou úpravou získává nový život a paradoxně i nové publikum.

Clarinet Factory. (Foto: Aleš Honus)

K největším zážitkům letošních Žní patřil koncert Clarinet Factory. Čtveřice sympatických klarinetistů nabídla svou uhrančivou muziku zabalenou do ambientních a minimalistických pasáží, kolovrátkových rytmických figur a éterického vokálu. Unikátní zvuková barva není jen dílem čtyř nástrojů z rozvětvené klarinetové rodiny, ale i zásluhou sofistikované práce s efekty a špičkových instrumentálních výkonů všech členů. Nechyběly oblíbené koncertní trvalky jako Luda´s Dance a Hikari z alba Meadows, What a Love a také Pipers ze stejnojmenné nahrávky. Potěšil i blok čtyř kontinuálních ochutnávek z aktuálního loňského alba Towers.

Milan Cimfe. (Foto: Aleš Honus)

Největší ohlas měly písně s podporou éterického vokálu Vojty Nýdla, dalším bonusem byly šťavnaté elektronické perkuse, na něž hrála vcelku často hostující legenda Milan Cimfe. Průvodního slova se s noblesou jako vždy ujal Jindra Pavliš, nechyběla ani uhrančivá kouzla Petra „Pepino“ Valáška, jehož způsob hry na basový klarinet je bez nadsázky fenomenální. Clarinet Factory si jako první a nikoli poslední vysloužili okamžitý standing ovation nadšeného a plného sálu.

Lidé tleskají Clarinet Factory. (Foto: Aleš Honus)

O zážitky nebyla nouze ani během vystoupení slovenského zpěváka jménem Štefan Štec. Charismatický interpret rusínských lidových písní svým spontánním projevem a značným temperamentem dokázal vyhecovat publikum k okamžité interakci. Štec rozeznívá prastaré písně ze slovensko-polsko-ukrajinského pohraničí v tradiční formě, ale přidává k nim aktuální výraz i zvukové prostředky, jež se nebojí přesahů. Doprovodná kapela Fajta vedle tradičních folklorních nástrojů využívá bicí nástroje a klávesy. Strhující sólové improvizace prvních houslí Štec mnohokrát podpořil divokým tancem, k němuž se postupně přidávali i lidé z publika.

Štefan Štec. (Foto: Aleš Honus)

Jeden z nejvíc dojemných okamžiků festivalu nastal, když Štec zazpíval v něžném instrumentálním doprovodu srdceryvnou baladu, jejíž slova a nápěv se v jeho rodině dědí z generace na generaci. Sugestivní set sympatický zpěvák potvrdil taky milým a pokorně neokázalým kontaktem s publikem, v němž se mimochodem jinotajně svěřil se svou nadějí na důstojnější poměry ve své rodné zemi.

Cimbalistka kapely Fajta. (Foto: Aleš Honus)

Následující koncert taktéž slovenské zpěvačky Laury Weng byl úplně z jiného těsta. Životopis této mladé vokalistky není skoupý na zkušenosti: mimo jiné se v něm uvádí, že pětkrát vystupovala jako doprovodná zpěvačka v O2 aréně v Praze a vydala také úspěšné autorské album Aura. Weng vystoupila se svou kapelou ve složení klávesy, kytara, baskytara a bicí nástroje.

Laura Weng. (Foto: Aleš Honus)

Její rukopis je zřetelně ovlivněn alternativním popem s markantními vlivy hip-hopu a rapu. Hlas Weng disponuje širokou paletou výrazových dovedností, což prokázala nejen ve výtečně rytmizovaných agilních pasážích, ale i v pomalejších baladách, kde potvrdila své pěvecké kvality. Přesto byl ohlas publika citelně menší než u předchozích i následujících umělců.

Laura Weng. (Foto: Aleš Honus)

Možná za tím vězí zvuková bombastičnost písní, které jsou poměrně snadno zaměnitelné za desítky podobných interpretů. Nepochybně s tím souvisí slabší sehranost a zvuková vyváženost kapely, v níž zejména kytarista působil občas značně nejistě. Upjatý dojem, s nímž se Weng během koncertu prezentovala, nebyl pro publikum festivalu, které během večera ocenilo hlavně nenucenou přirozenost a pohodu namísto holedbání o vlastních úspěších, asi tou správnou strategií.

Jaromír 99. (Foto: Aleš Honus)

Kdo si publikum dokázal úplně podmanit, není příliš těžké uhodnout. Letní kapela v čele s charismatickým vypravěčem Jaromírem 99 odehrála báječný koncert, který publikum protančilo a prozpívalo od začátku do konce. Skvěle sehraná kapela se opírá o výtečnou rytmickou sekci bicích a baskytary, vybroušené linky obou kytaristů a anachronický zvuk kláves, které občas připomínají diskotékovou éru osmdesátek v záměrně stylizované parodické rovině. Příběhy Jaromíra 99 by zřejmě nikdo nedokázal vyjádřit lépe. Jeho texty zní, jako by byly vytesané do kamene, a každý, kdo už má cosi za sebou, se s nimi okamžitě ztotožní. Může za to i jejich skvělá rytmická deklamace a melodické kouzlo, které je neopakovatelné.

Jaromír 99. (Foto: Aleš Honus)

Není divu, že si nejpovedenější písně z obou nahrávek Letní kapely okamžitě našly místo v srdcích posluchačů. Jako pes, Přání, Tak jako já, Zahradník, Problém a další songy působí jako přirozené, byť méně temné pokračování dnes již bohužel uzavřené úžasné kapitoly jménem Priessnitz. Koncert Letní kapely si euforické přijetí nepochybně zasloužil, ačkoli se její frontman občas opozdil v nástupech některých písní a mohl by přidat na interakci s připravenou a spolehlivě sehranou kapelou.

Milan Cais a Ondřej Smeykal. (Foto: Aleš Honus)

Dalším z milníků letošních Žní bylo vystoupení dvojice Milan Cais & Ondřej Smeykal spojených pod hlavičkou projektu Gentleman Sound. Performance dvou audiovizuálních umělců trvala více než sedmdesát minut, které zněly jako iniciační obřad a pouť k samotným rituálním a magickým počátkům zvukové představivosti lidstva. Smeykal docílil unikátní témbrové stránky zejména kombinací australského didgeridoo a archaického gongu, jejichž zvuk ještě ozvláštnily efektové krabičky. Cais do řízené improvizace vstupoval strhující hrou na bicí a uhrančivým vokálem, který kromě basových tónů, nápěvů a záměrně rozmlžených názvuků neurčitých slovních tvarů zněl jako robotická imitace člověka.

Milan Cais. (Foto: Aleš Honus)

Spojení dvou protikladných entit nepůsobilo ani na okamžik nepatřičně: byť úvodní rozsáhlá zvuková scenérie byla poněkud zdlouhavá, strhující gradace v závěru s archetypálním návratem k úvodní části vyzněla, jak nejlépe mohla. Cais dokázal uvolnit meditativní atmosféru i nečekaným vtípkem v zakončení, kterým jakoby naznačil, že nejsme součástí nějaké spirituální seance jako spíše šance zažít, jak magicky zní hudba bez slovních berliček.

Pro mnohé bylo vystoupení Gentleman Sound poslední a řada diváků, která přišla hlavně na umělecky laděný program, Dům kultury Poklad před jedenáctou hodinou večerní opustila. Pro ty, kteří se chtěli ještě nenáročně pobavit, na samotný závěr festivalu vystoupilo dýdžejské duo Malalata. To sice neohromilo instrumentálními kreacemi a působivými zvukovými kolážemi jako ostatní účinkující, přesto si kritiku jejich zařazení do line-upu odpustíme. Své posluchače si dýdžejové jistě našli a návštěvníci domů odcházeli v dobré náladě.

Malalata. (Foto: Aleš Honus)

Festival Hudební Žně pořádal Dům kultury Poklad, pod dramaturgií akce jsou podepsání Jan Rokyta a Petra Charmite. Je jen dobře, že oproti minulým ročníkům, které se snažily propojit často nesourodé žánrové popové a artové kombinace, se tentokrát v programu sešla pestrá, ale konzistentní soupiska interpretů. Pochválit lze fungující harmonogram bez časových prodlev, spolehlivé a příjemné ozvučení a optimální hlasitost produkce, která nebyla nikdy přes čáru. Potěšující byla také divácká účast. Prostory Pokladu sice nepraskaly ve švech, přesto bylo v obou velkých sálech solidně zaplněno a přišlo publikum, které si umí žánrově rozmanitou hudbu vychutnat bez předsudků.

Hudební Žně se letos opravdu povedly a jejich srdečná atmosféra a kvalitní dramaturgie čím dál více evokují nedaleký festival Slunovrat, který z Opavy opět udělal kulturní metropoli. Podaří se to i Hudebním Žním v Porubě? Výsledek letošního festivalu je rozhodně příslibem, že se to může stát.