Patrik Slezák alias Leafur: Umělecká svoboda je pro mne naprosto zásadní

Na hudebním poli máš širší záběr. Dokázal bys své aktivity nějak shrnout, představit se?

Nejradši si říkám producent, ale většina lidí mě zná jako DJ. Je to ale asi poslední „nálepka“, kterou bych si dal. Definuje mě to asi nejméně ze všeho, co dělám, z hlediska komplexnosti věcí. Zaměřuji se hlavně na vlastní produkci, věnuji se jí už sedmým rokem a bere mi to asi nejvíce času. DJing je asi něco, s čím člověk na trhu nejsnadněji prorazí, kvůli trhu jako takovému i kvůli schopnosti publika elektronickou hudbu konzumovat. Když v současnosti řeším bookingy na akce, tak se místo DJingu snažím prosadit live-akty, ať už Chryzotil271 (společný hudební projekt s Jakubem Černým), nebo i své vlastní. Takže bych se popsal asi jako producent, dramaturg a DJ.

Jako dramaturg jsi působil a působíš kde?

Moje dramaturgická dráha začala krátce po covidu, kdy jsem začínal jakožto dramaturg v boskovickém Prostoru, což je taková moje alma mater. Tam jsem dělal poslechové akce s názvem Playground, na které jsem zval lokální DJs, především z Brna. Tuhle sérii jsem nevymyslel, ale spíše v ní pokračoval. V Prostoru jsem se poprvé potkal s rozmanitější elektronickou hudbou. Následně jsem byl součástí kolektivu Hazeboys a pak se to pomalu vykrystalizovalo na dráhu tady v Ostravě, jelikož zde studuji. Začínal jsem hrát v Shothousu, později jsem se uchytil v Docku. Jako svůj největší úspěch beru to, že v Otvoru běžel Sinus, dva roky, kdy jsem zval DJs z Brna a Prahy. Druhý rok také dělám dramaturga v galerii Dukla, kde mám na starost Limity hudby.

Je pro tebe v hudbě důležitá komunita?

Určitě ano. A to v Ostravě velmi chybí. Teď jsem se uchytil v pražském kolektivu Duracell, který vede SJ Yellow, takže hrávám v Praze. Začínal jsem v Brně, v Anodě, Artbaru a dalších klubech. V rámci Ostravy jsem zjistil, že komunita chybí, někdo ji musí budovat. Společně s Kubou Černým se ji snažíme vytvářet, udržovat, ale chybí jak producenti, tak i DJs z našeho „žánru“.

Jakub Černý ve svém nedávném rozhovoru pro Ostravan.cz zmínil, že tuto komunitu buduje hlavně pro sebe, pro vlastní radost a prožitek. Máš to taky tak?

Ano. Po čtyřech, pěti letech v Ostravě už ale začínám cítit nějakou příslušnost k ostravské komunitě, pociťuji, že komunita existuje. Týká se to spíše Chryzotilu, necítím, že by Leafur v Ostravě nějak rezonoval.

Patrik Slezák. (Foto: Jiří Macháček)

Vnímáš velké rozdíly v rave kultuře napříč Českem?

Ano. Ostrava ale není žádný unikát. Jediná města, kde rave kultura funguje, jsou Brno a Praha. Ve zbytku republiky ne. Myslím, že je to dlouhodobým kulturním zázemím. Praha je hlavní město, je jasné, proč tam je kulturní diverzita. V Brně je také kultura na velmi vysoké úrovni. Díky kvalitě většinové kultury je možné vrstvení diverzity, včetně alternativní elektronické hudby. V rámci Ostravy je jasné, že kvalitní rave kultura nebude fungovat, nemáme ani lidi, kteří by ji vytvářeli. Jakmile nemáme lidi, kteří tvoří, nebudeme mít ani ty, kteří konzumují. Kdo ví, jak bych skončil já, kdybych nezačal v Brně. Takže určitě hlavní faktor je diverzita kultury daného místa.

Co si myslíš, že by mohlo pomoct Ostravě k pozvednutí kvality elektronické hudby?

Číslo jedna je určitě zázemí. Nemáme funkční klub. Otvor v Docku je super, ale ideální podmínky tam nejsou. Chybí tedy zázemí a finance. Věděli bychom, kam to směřovat, ale nejsou na to kapacity. Je to asi hlavní důvod, proč skončil Sinus, nebylo to udržitelné a přestalo mě to naplňovat.

Jako svůj největší dramaturgický úspěch jsi zmínil dvě sezony akce Sinus. O co přesně šlo?

Byly to večírky v Otvoru v Docku, konaly se na pravidelné měsíční bázi po dvě sezony. Oslovila mě Dominika Gongolová, dramaturgyně Docku, že se jí líbí, co dělám a jak hraju, jestli bych v Docku nechtěl dělat akce. Dostal jsem k dispozici prostor Otvoru, dostal jsem ozvučení, techniku mám svoji, našetřil jsem si na ni sám, abych mohl pořádat akce. Zval jsem převážně lidi z Brna, snažil jsem se tamní kulturu dovézt sem. Byli tu například Explicit Collective, Schwarzwald nebo i crew z Polska. Večírky měly stejnou strukturu, hráli vždy dva hosté z jedné crew a já.

Vnímáš nějaký odkaz Sinusů? Změnilo to něco?

Občas ano. Spíš mě zaskočí, když to někdo vnímá jako něco, co se dělo. Mám ale velkou radost, že jsem zanechal nějakou stopu. Zároveň jsem měl možnost zvát lidi, se kterými jsem chtěl spolupracovat nebo dát prostor svým kamarádům či mladším DJs. Byla tam snaha zvát dobrá jména z oblasti alternativní elektronické hudby a zároveň nabídnout širší repertoár. Pokaždé to bylo jiné.

Skončil jsi s pořádáním akcí v Ostravě?

Neskončil, před více než rokem jsme založili kolektiv Entropy Waves, v jehož středu stojím já a Jakub Černý. Kolektiv vznikl víceméně sám, nějak to vykrystalizovalo ze společné organizátorské činnosti, z naší spolupráce na poli místní elektronické hudby. V lednu slavíme společné narozeniny, při té příležitosti Entropy Waves vzniklo. Zakladatelé jsme tedy my dva, ale vůbec bychom to nedokázali dělat bez podpory ostatních. Pomáhá nám spousta lidí, ať už od grafiky, světel a celkové výzdoby prostoru. A v tom je právě ta komunita a proč to funguje, kámoši zvou kámoše.

Takže jde o výroční záležitost, narozeninovou oslavu?

Jedním z důvodů, proč selhal Sinus, byla měsíční báze. Je to moc frekventované, lidé se na tom rychle odpálí. Lidé ale slyší na exkluzivitu, to se nám vyplatilo. Každá akce, kterou jsme společně dělali, si na sebe vydělala. Dobrá party a zároveň jsme mohli zaplatit umělce, které jsme si pozvali. Tohle se ne vždy podaří ani ve stabilních klubech. Jednoroční záležitost to zatím je, já bych byl raději, kdyby bylo možné tuto akci pořádat dvakrát do roka. Bohužel, kvůli množství našich aktivit to zatím nebylo možné, je to náročné.

Patrik Slezák. (Foto: Beáta Navaro)

Jak ses dostal k produkování hudby? Byly nějaké iniciační momenty? Co tě dovedlo k tvorbě hudby?

Pocházím z malé vesnice u Boskovic, která má zhruba 120 obyvatel. Do svých patnácti let jsem víceméně všechen svůj volný čas trávil u počítače. Při studiu na střední pedagogické škole jsem se přihlásil na hudební specializaci a bylo nutné, abych se naučil hrát na kytaru, protože jsem věděl, že z ní budu maturovat. Začal jsem se na ni sám učit, takže takový začátek byla moje španělka. Na mé osmnácté narozeniny jsem dostal elektrickou kytaru a tam datuju posun k elektronické hudbě jako takové. Elektrické kytaře jsem propadnul, takže počítačové hry šly bokem a kytara se stala takovou ústřední věcí. V této fázi jsem začal zkoumat zvuk jako takový, jeho charakteristiku, jak fungují melodie, rytmika… Zajímala mě zvuková charakteristika jednotlivých žánrů. Po roce a půl hraní na „elektriku“ a skupování různých krabiček s efekty mě začal zajímat víc zvuk samotný než hraní.

Takže z počítačového nerdství se stalo hudební?

Ano, po dvou letech elektrické kytary jsem se posunul k hudební produkci. Snažil jsem se s kamarády založit různé kapely, to ale nevyšlo. Vrátil jsem se zase k počítačům a hudbu jsem si nahrával sám doma. V roce 2020 jsem se začal učit s programem Logic pro, ve kterém jsem udělal i své první album, takový lo-fi hiphop. Tam začaly moje první pokusy se zvukem a produkcí.

Na ostravské hudební scéně jsem tě začala registrovat právě jako zástupce lo-fi hudby. Jak ses posunul dál? Proč se BPM v tvojí hudbě zrychlily?

Řekl bych, že do hudby, kterou vytvářím, projektuju svou vnitřní agresi. Je to pro mě vyjádření emocí a zlosti ze světa, ve kterém žijeme. Takový mechanismus, jak se vyrovnávat s těžkostmi v životě. Jako přelom, posun od lo-fi, beru období, kdy jsem byl v Ostravě velmi sám, bydlel jsem v bytě 1+KK v Mariánských Horách. Ten mě hodně proměnil a je pro mě zásadní, jeho adresa 271 je obsažena v názvu naší kapely Chryzotil271. Bylo to pro mě hodně depresivní období, které mi ale hodně dalo. V té době jsem začal dělat hodně tvrdé beaty. Rok 2022 bylo takové těžší období, více jsem se věnoval DJingu, skrze který jsem se dostával k různým žánrům. Každý žánr má své pravidla a mě bavilo je poznávat. Byla to tedy fáze objevování: break beatů, elekter, techna, psytrancu, ghetto techu, elektro punku… V té době se BPM v mojí hudbě zrychlilo a byla tvrdší.

Myslíš, že jsi teď žánrově ukotvený?

Hudbu produkuji už sedm let, ale až teď můžu říct, že dělám hudbu, která je mi vnitřně blízká. Baví mě žánrová otevřenost, syntéza více věcí, rozlítanost. Nelíbí se mi, když producenti jednotlivé žánry vytěžují.

Chryzotil 271. (Foto: Jiří Macháček)

Je hudba tvůj koníček, nebo tvoje poslání?

Nad tím jsem dlouho uvažoval. Chci, aby to vždy byl koníček. Hudba mě napůl živí a čím víc jsem schopen z ní těžit peníze, tím méně mě to baví. To byl také důvod, proč jsem se rozhodl studovat úplně něco jiného než hudbu. Nechtěl jsem přijít o to nadšení. Byl jsem ve fázi, kdy jsem snil o tom, že bych se živil DJingem. Ale už o to nestojím. Jakmile hrají větší roli peníze, ustupuje umělecká svoboda, která je pro mě nejdůležitější. Musel bych vykazovat výsledky a budovat kariéru, věnovat se sociálním sítím…

Je nějaký prostor, který tě bookuje často, pravidelně?

Obecně nejčastěji hrávám v Docku, ale většinu těch akcí pořádám já sám. Nedávno jsem se stal novým členem Duracell kolektivu, takže mám teď nějaké akce v Praze, nedá se ale říci, že by šlo o jeden klub nebo rezidenci. Tu jsem měl zatím jen v Docku. Spíš to jsou takové nárazovky skrze známosti, ty hrají největší roli.

Co je Duracell? Jak bys to čtenářům představil?

Je to crew, kterou má SJ Yellow a její přítel TMK. Původně šlo o lehce experimentálnější odnož elektronické hudby, byli zaměřeni na elektro, hudba o 140-160 BPM. Na elektru začala i moje DJ kariéra a po pěti letech jsem se k němu zase vrátil, přidal jsem se k nim z pozice obdivovatele.

Pro kolik lidí jsi hrál nejvíce? Máš nějakou intenzivní vzpomínku?

Kromě vyprodaných akcí v Dock, kde bývá zhruba sto lidí, by to byla asi akce loni v říjnu s pražským Nür collectivem. Tam bylo asi nejvíce lidí a vzpomínám na to jako na jednu z nejintenzivnějších akcí, na kterých jsem měl možnost hrát. Výborný prostor s nejlepším zvukem, který jsem zatím zažil. Číslo ale nedokážu říct, na crowd se totiž moc nesoustředím. Říká se, že by DJs měli být schopní číst crowd, já to asi dělám, ale podvědomě. Pro mě je to spíše intuitivní, jelikož jsem introvert. Hraju tak, že se napojím na svůj vnitřní prožitek a víceméně neřeším, co se děje kolem. Spíše je to o mojí hlavě a mém prožitku.

Takže ti tak nejde o předávání energie publiku jako o vlastní flow?

Ano, přesně tak. Leafur je takové moje alter-ego, které vždycky funguje na akci, jinak bych hraní pro tolik lidí nejspíš neunesl. Já jsem ve své hlavě a soustředím se na techniku, kvůli ní to dělám. V životě jsem nechtěl vystupovat před lidmi, nikdy to nebyl můj primární cíl, vždycky jsem se hodně styděl. S hudbou to ale nějak přišlo samo, akce mě to naučily. Nechtěl jsem se předvádět, jde mi jen o hudbu.

Máš nějaký svůj ustálený kreativní proces tvorby hudby? Určitou workflow?

Se svou workflow jsem dlouho pracoval, protože tvorba hudby pro mě dlouhou dobou byla o hustle, rozvíjení se v hudbě. Umět mix, umět master, umět si dělat beaty… Hnala mě dopředu touha se zdokonalovat, posouvat se. Chtěl jsem se tím živit, zlepšovat se pro zisk. To se teď snažím odbourat. Pořídil jsem si herní konzoli… Takže mé pracovní nasazení se v průběhu let dost změnilo. Hudba pro mě byla často prokrastinace, místo školy jsem dělal tracky. Nedá se ale popsat, že by šlo o nějaký jednotný proces s daným trváním. Album, které teď chystáme s Chryzotilem, jsem začal dělat tak, že jsem si procházel zvukové banky se zvukovými efekty například pro filmaře. Takže zvuky vody, praskající trávy, všechno možné… Ty z nich, které se mi líbily, jsem si koupil, hodil do programu Ableton a za pomocí různých syntéz jsem s nimi pracoval dál. Můj klasický kreativní proces tedy probíhá tak, že jsem doma, je večer, sednu si k počítači a jdu klikat na myši. Máme ale k dispozici i Otvor v Docku, takže někdy produkuji tam.

Jsou všechny zvuky, které používáš, syntetizované?

Teď převážně ano. Dříve jsem používal samply, ale teď si dělám všechno sám. Jde mi o vlastní charakteristický zvuk, ke kterému jsem došel až v poslední době. Hledal jsem zvuk, který mám v sobě, přetavil jsem ho do počítače tak, aby dělal to, co chci já.

Dokázal bys ten charakteristický zvuk nějak pojmenovat?

Už asi ano. Do jisté míry je psychedelický, mám ale také rád divné zvuky a od malička miluju vodu. Dá se tedy říci, že je ten zvuk nějak mokrý, nasáklý, vlhký. Důležitá je i subová hutnost, těžkost, ale zároveň kulatost, jemnost zvuku.

Patrik Slezák se svou kočkou. (Foto: archiv P. Slezáka)

Studuješ pedagogiku a psychologii. Chceš být v budoucnu pedagog?

Chtěl bych se tím živit, pedagogice se věnuji od střední školy. Mám v plánu se hlásit na doktorát z pedagogiky, chtěl bych řešit téma generativních nástrojů umělé inteligence a jejich využití v rámci pedagogiky. Mám rád technologie, takže spojení pedagogiky a technologie mě hodně chytlo. Lákalo by mě živit se učením zvuku, zvukového designu. Mým snem by bylo spojení pedagogiky, zvuku a kultury.

Dokážeš si představit učit produkci například na ZUŠ?

Určitě, to by se mi líbilo. Čtvrtým rokem se živím jako volnočasový pedagog, zabýváme se technickým vzděláváním dětí, učíme je programovat za pomocí hry Minecraft. Volnočasová pedagogika mi je tedy velmi blízká, bavilo by mě to. Jelikož jsem technický typ, uměl bych i předat schopnosti ohledně práce se softwary.

Chystáš i jiné projekty než Chryzotil?

Chryzotil je jako moje dítě, vnímám to jako alfu a omegu mé tvorby. První deska vznikla z věcí, které vznikly na starém bytě, takže tvrdý, elektropunkový zvuk. Až teď děláme čistě společnou tvorbu, celý tvůrčí proces se vzájemně ovlivňujeme. Snažím se upozadit svou DJ kariéru, do roka a půl bych chtěl přejít čistě na live akty, je mi to bližší.

Co ti dělá radost kromě hudby? Máš nějaký další velký koníček?

Tím, že studuji a dělám hudbu, tak nemám moc prostoru na nic jiného. Rád trávím čas s přítelkyní a obecně jsem rád doma. Zmínil bych gaming, hraní počítačových her je moje srdcovka již od dětství. Obecně si rád hraju, mám rád technologie, a to ve všech sférách mého života.