Lov na losa: Moderní hra polského autora by v opavském pojetí potřebovala více vyzrát

Aktuální konverzační inscenace Lov na losa diváky pozve do obývacího pokoje Konráda a Elizy, kteří se právě zasnoubili. Připravují se na návštěvu Eliziných rodičů, energické maminky Myšky a konzervativního důstojníka Romualda. Místo rodičů se do bytu dostaví nečekaný host v podobě bývalého milence Elizy Jaroslava. Ačkoli začátek sklouzává k francouzsky laděné dveřní komedii, to, co následuje, není nic vzdálenějšího od důmyslné klasiky.

Ředitel divadla Petr Kazík přivítal diváky před premiérou a poznamenal, že letošní sezona činohry se nese v duchu zkoušíme, co opavský divák vydrží. To, co zapůsobilo humorně a mile při těchto slovech a odkazovalo především na zdařilé předešlé premiéry, dostalo zcela jiný rozměr v průběhu první části inscenace. Režie se ujal Jiří Seydler. S ohledem na to, že svůj bývalý soubor dobře zná, se dalo čekat, že zná limity nejen herců, ale dá si pozor na úskalí komediálního žánru.

Z inscenace Lov na losa. (Foto: Lucie Deutsch)

Lov na losa patří mezi moderní hry, autor Michał Walczak se nebojí používat vulgarismy, černý až morbidní humor a má velmi dobře vystavěné postavy. Vztah mezi mladým párem, který se potýká s předmanželskou nerozhodností, a rodiči, kteří zažívají manželskou krizi, je velmi nosné téma. Tajemství mezi oběma páry dodávají režii dostatek prostoru na inscenační „aha“ momenty a střídající se temperament postav by dokázal vytvořit velmi energickou taškařici. Ale to vše kdyby…

Opavská adaptace má pár světlých chvilek, kdy černý humor dostává zelenou a především v podání Daniela Volného se daří cynickým dovětkům padnout na úrodnou půdu. Jenže je v tom víceméně osamocen, většina těchto snah vyznívá naprázdno. Inscenaci by jistě neškodilo více škrtat, aby se stala svižnější, případně upravit, aby sedla více hercům. Některá místa vyznívají kostrbatě a zbytečně, ačkoli mají v kontextů celého vyznění své místo.

Daniel Volný a Tereza Bartošová, dole Richard Vokůrka. (Foto: Lucie Deutsch)

Tempu, kromě nepřirozených dialogů, škodí také neustálé střihové temnění scény za účelem výměny rekvizit. Ačkoliv scéna Marty Roszkopfové má nápaditý detail, který vyzní po ztlumení světel a vytváří dojem siluet, tento opakující se jev se stává postupně otravným a ztrácí na originalitě. Navíc se většinou jedná o nepatrné drobnosti, které na významu chystaných etud nemají většího významu, takže střihové přesuny by se daly zredukovat.

Marta Rozskopfová je kromě scény také autorkou kostýmů, které velmi trefně vykreslují jednotlivé postavy. Jedná se především o civilní moderní ošacení, které koresponduje s umístěním časové linky do dnešní doby. O hudební složku, která vytváří několik pěveckých intermezz, se postaral kytarista Alexandre Glize.

Kamila Srubková a Martin Valouch. (Foto: Lucie Deutsch)

Nechtěně jsem  zaslechla poznámku od jedné divačky: „Na Opavu dobrý.“ A hned ve mně zatrnulo, proč by tomu mělo být tak. Opavské divadlo má přece na repertoáru spoustu kvalitních inscenací, což potvrzuje letošní úroda příjemných premiér. Experimenty jsou vítány, plno jich už Slezské divadlo Opava zažilo, a tak není potřeba srážet kvality a zbytečně řadit divadlo do nesprávné škatulky. Nicméně právě inscenace Lov na losa balancuje na hranici profesionálního a amatérského stylu. Zde se jedná především o herecké výkony. Ačkoliv je soubor divadla velmi stabilní, zde se místy zdá, že se role neprotnuly s herci v té správné symbióze.

Elegantní Tereza Bartošová v roli Elizy působí spíše hystericky a i přesto, že se její postava v čase proměňuje, není to tak znát jako právě u jejího hereckého protějšku. Daniel Volný v roli nestabilního mladíka, který se mění v sebevědomého muže, ukazuje, že v komediálním žánru mu to sedí.

Po přestávce, kdy se inscenace více „rozjede“, si na své přijde i Martin Valouch, jehož Romuald dostává lidskou tvář a jehož zpovědní etuda patří k tomu nejlepšímu, co zde má možnost ukázat. O komediálním talentu Kamily Srubkové je zbytečné pochybovat, v inscenaci Lov na losa je její jedinou indispozicí, že nemá, co by pořádně hrála, a tento nevyužitý potenciál je až citelně znát. Jaroslava Pastu, narušitele na první pohled idylické párové scény, si zahrál Richard Vokůrka.

Richard Vokůrka a Tereza Bartošová. (Foto: Lucie Deutsch)

Lov na losa je dozajista zajímavým pokusem přiblížit divákům Slezského divadla moderní repertoár, avšak i zde platí, že je potřeba hlavně zvládnout řemeslně žánr, který vyžaduje precizní práci s načasováním a mimo jiné i správné užívání vulgarismů, které mají své opodstatnění. Jejich nadužívání se v opavské inscenaci stává zbytečným balastem v jinak dobře peprné konverzaci. Navíc čeština má takových slov spoustu a není třeba využívat pouze některá z nich.

Program k inscenaci nabízí  tuto zkratkovitou anotaci: „Černým humorem nabitá, absurdních situací plná, o hluboké myšlenky neochuzená a šokující pointou obdařená.“ Tímto slibem si bohužel inscenátoři vytvořili medvědí službu. Ztvárnění pod taktovkou Jiřího Seydlera je bohužel plytké, inscenace by potřebovala ještě uležet a vyzrát a poté by mohla získat lepší hodnocení od diváků, než jen „na Opavu dobré“.

Lov na losa. Autor: Michał Walczak. Překlad: Jiří Vondráček. Režie: Jiří Seydler. Dramaturgie: Alžběta Matoušková. Scénografie: Marta Roszkopfová. Hudba: Alexandre Glize. Recenze je psaná z premiéry uvedené v neděli 23. března 2025 ve Slezském divadle Opava.