Vůjtek a Krejčí v Aréně vystihli ruskou duši, jejíž rozlehlost udivuje dnes stejně jako „Tenkrát v Rusku“

Jednotlivé postavy zasazené do posledních let carského období v Rusku kolektivně vytvářejí mozaiku složité a neprobádané ruské duše. Celá inscenace je koncipovaná jako bohatá a pompézní ikonografie ruských světců, démonů, aristokracie, zástupců z lidu, revolucionářů – ti všichni tvoří velikou matičku Rus, která se nikdy nezbaví své touhy po rozšiřování svých teritoriálních hranic.

Autor dramatu Tenkrát v Rusku Tomáš Vůjtek je známý především vynikající reflexí českých dějin 20. století na jevišti, za což byl nejednou oceněn nejen divadelními cenami. Nyní se mu velmi úderně podařilo vylíčit i překotné změny, které probíhaly na začátku 20. století v Rusku. Posloužily mu k tomu především dvě postavy, reprezentující dva naprosto odlišné světy, které se však následkem překotných dějinných událostí proťaly. Jedná se o postavu mladého básníka-revolucionáře (Michael Rozbroj) a Aňu – bývalou dvorní dámu carevny Alexandry (Zuzana Truplová).

Obě postavy se v úvodu hry nacházejí v nerovnoměrném postavení, revolucionář provádí s bývalou dvorní dámou výslech, postupně ale vyplývá na povrch i jeho básnická duše. Je pohnut soucitem poté, když vidí, jak jeho revolucionářští kolegové krutě zachází s vyslýchanou ženou. Tento výslech se prolíná celou inscenací od začátku až do konce a bývalá dvorní dáma Aňa skrze své vzpomínky znovu vstupuje do prostředí carského dvora. Před diváky tak postupně vyvstávají jednotlivé scenérie, či spíše krátké obrazy ze života aristokracie a jejího okolí. Divák tak může nabýt pocitu, že před sebou vidí krátké výjevy z ruských bylin, avšak místo udatných bohatýrů a hrdinů vidí postavy odrážející veškeré neřesti a nešvary ruské společnosti.

Z inscenace Tenkrát v Rusku. (Foto: Roman Polášek)

Režisér Ivan Krejčí skrze jednotlivé postavy dokázal vylíčit prohnilé prostředí předrevoluční ruské společnosti. V centru dění stojí „svatý“ mužik Rasputin (Martin Siničák), který sexuální orgie a prostopášnost dokázal odít do aury náboženského mysticismu a postupně tak ovládnout cara Mikuláše (Josef Kaluža) a především pak carevnu Alexandru (Kristýna Panzenberger Krajíčková). Kromě Rasputina však na zkaženost carského dvora poukazuje i dvojice z řad carových příbuzných – velkokníže Dmitrij (Vojtěch Lipina) a kníže Felix Jusupov (Vlastimil Burda), jejichž sexuální vztah byl u dvora veřejným tajemstvím. Ani revoluční změna však ruskému lidu nepřinesla kýžený klid a pořádek – revoluční komisaři (Jan Chudý, Milan Cimerák a Vladislav Georgiev) se dopouštějí stejných, ne-li větších prostopášností.

Z inscenace Tenkrát v Rusku. (Foto: Roman Polášek)

Důležitou složkou celé inscenace je jevištní prostor, který je rozdělen na dvě horizontální části. V popředí se odehrává výslech, kde v levé části sedí u stolu revolucionář/básník, jenž vyslýchá bývalou dvorní dámu Aňu, která sedí na opačné pravé straně. Tento prostor je oddělen velkým obrazovým rámem, za nímž se odehrávají scény z carského dvora. Scény se mnohdy prolínají, především v momentech, kdy Aňa skrze své vzpomínky vstupuje do samotného dění.

Scéna za obrazovým rámem, kterou navrhl Milan David, patřící k předním českým jevištním výtvarníkům, je tvořena třemi řadami dřevěných lavic po levé i pravé straně, za nimiž se tyčí vysoké ikony pravoslavných světců, jež navozují až mystickou atmosféru. Mezi touto přehlídkou ikonografie se uprostřed nachází výklenek, z něhož postavy vychází a vchází na jeviště, poslouží však také jako piedestal pro cara a carevnu, stojících tak po boku svatých, kterými se po své smrti rovněž stali. Zejména scéna, kdy Rasputin v tomto prostoru před ikonami provádí očistný obřad skrze sexuální orgie, zde působí silným dojmem – dojmem zkaženosti a posvátnosti zároveň.

Z inscenace Tenkrát v Rusku. (Foto: Roman Polášek)

Neméně důležitou složkou jsou kostýmy Marty Roszkopfové, které svou pompézností poukazují na nabubřelost postav, symbolizují pozlátko a kýč obalující neohraničenou ruskou duši. Kostýmy cara a carevny se blyští zlatou barvou, věrně demonstrující jejich velikost a autoritářství, naopak kostým Rasputina poukazuje na společnost, která se teprve nedávno zbavila nevolnictví. Některé z kostýmů však více odhalovaly než zakrývaly. Těsný ženský oděv, odhalující hruď, který oblékl kníže Dmitrij, spolu s obojkem a bičíkem jež použil jeho partner Felix, ještě více podtrhl zvrácenost carského dvora.

Hudební složka Ondřeje Švandrlíka rovněž dotváří celkovou atmosféru inscenace. Ústředním hudebním motivem se stala lidová ruská píseň „Oči čornyje“, jejíž tesklivý nápěv provázel celou inscenací. Píseň o černých očích, které přitahují, ale i děsí, může nepřímo odkazovat na Rasputina, ale spíše vystihne hloubku ruské duše jako takové. V inscenaci zaznívá i ruská hymna, která ve svém patosu vyznívá spíše komicky. Zcela překvapující pak je píseň „Rasputin“ skupiny Boney M., která hraje během Rasputinovy posmrtné prorocké vize budoucnosti.

Velkou výhodou Komorní scény Aréna je, že se může spolehnout na vyzrálý a kvalitní herecký soubor, což se nyní opět potvrdilo. I nový herecký přírůstek v podobě Michaela Rozbroje, který ztvárnil jednu z hlavních rolí, básníka-revolucionáře, na premiéře dokázal, že do souboru patří. Přestože jeho postava je ze začátku spíše pasivní a realizuje se jen skrze dialog se Zuzanou Truplovou ve výslechových scénách, ve druhé polovině inscenace dostává více prostoru a stává se jedinou postavou, která postupně porozumí, že nový režim nebude lepší, než byl ten starý. Rozbroj skvěle ztvárnil mladého básníka, jenž postupně přichází o své naivní ideály, které měl spojené s revolucí, v níž spatřoval nápravu celé společnosti. Společně se Zuzanou Truplovou, která stále odzbrojuje svým civilním, jakoby nenápadným, ale přesto výrazným herectvím, vytvořili průvodní postavy skrze celou dějovou linii.

Z inscenace Tenkrát v Rusku. (Foto: Roman Polášek)

Samotného cara Mikuláše herecky ztvárnil Josef Kaluža. Skvělý herec, který většinou vyniká v komediích, zde rovněž mohl uplatnit svůj komický talent. Car, jenž měl působit důstojně a autoritářsky, se dostal do soukolí dvou careven – carevny matky Fjodorovny (Renáta Klemensová) a carevny manželky Alexandry (Kristýna Panzenberger Krajíčková) a působí jako slaboch. Kaluža skvěle vytvořil postavu, které utíká moc mezi prsty, skvěle to rezonuje především ve scéně, kdy je v sauně spolu s Rasputinem, který stojí nad ním, masíruje mu záda a švihá ho borovou větvičkou. Naopak Panzenberger Krajíčková v roli carevny Alexandry zase poukazuje, že charismatu a kouzlu mystického mužika podléhá cíleně z pragmatických důvodů – chce udržet naživu svého syna, následníka trůnu, trpícího neléčitelnou hemofilií. Ztvárnila tak odtažitou postavu, která nechce vidět a slyšet, co se kolem ní děje. Zásadní je pro ni záchrana rodiny, byť za cenu, že ji celá Rus nenávidí.

Pokud by však divák postrádal v této historické hře zamilovanou linku, nabídne mu ji autor skrze postavy dvou mužů, knížat Dmitrije a Felixe. Vojtěch Lipina a Vlastimil Burda dokázali ze svých rolí vytěžit maximum. Jejich skandální a zuřivá láska překračuje historické konvence. Nenechali se zastínit Rasputinovými sexuálními orgiemi a zároveň se stali vykonavateli jeho potupné popravy.

Z inscenace Tenkrát v Rusku. (Foto: Roman Polášek)

Největší hold je však třeba složit Martinu Siničákovi, který se převtělil do role Rasputina. Byť mu velikou pomocí je kostým a maska, která ho postavě Rasputina ještě více přibližuje, svým fyzickým vzezřením, precizním pohybem na jevišti a zejména pak výraznou hlasovou intonací dokázal ztvárnit potrhlého a zvráceného mystika. Nepůsobí pouze démonicky a odpudivě, nýbrž zároveň srší charismatem a jeho jednání v konečném důsledku působí komicky, aniž by humor vytěsňoval tragické směřování postavy. Zároveň svým ztvárněním Rasputina poukazuje na dvojznačnost této postavy – prosťáček ze Sibiře se stává postupně nejmocnějším mužem u carského dvora.

Z inscenace Tenkrát v Rusku. (Foto: Roman Polášek)

Komorní scéně Aréna se opět povedl majstrštyk. Dlouhý potlesk diváků potvrdil, že inscenace rezonovala přesně tam, kde měla. Podařilo se vytvořit mozaiku o velké ruské duši, která se nedá vtěsnat do konkrétního času ani prostoru. Její rozpínavost ji předurčuje k tomu, že se nikdy nespokojí se současným stavem. Stejně jako v ruských pohádkách babička odvypráví konec a zavře okenice, zatáhnou v závěrečné scéně revoluční komisaři oponu. Nový pořádek je nastolen. Velká epopej o svébytné ruské zemi končí. Nabízí se ovšem paralela se současnou situací. Je více než zřejmé, že tato „pohádka“ ještě u konce není…

*

Tenkrát v Rusku. Autor a dramaturg: Tomáš Vůjtek. Režie: Ivan Krejčí. Scéna: Milan David. Kostýmy: Marta Roszkopfová. Hudba: Ondřej Švandrlík. Recenze je psaná z premiéry uvedené v sobotu 22. března 2025 v Komorní scéně Aréna v Ostravě.