Nika: Moje druhé album Elsewhere je mnohem otevřenější

V úterý 18. března jsi vydala nové album Elsewhere, za kterým je určitě spousta práce, kromě toho zpíváš hlavní role ve dvou ostravských muzikálech a také vyučuješ na základní umělecké škole. Dá se tohle všechno zvládat s potřebným nasazením, které tyto aktivity vyžadují?

Je pravda, že občas je to hodně náročné. Ale, upřímně řečeno, jsem za to moc ráda. Miluji tuhle pestrost, a pokud bych dělala jen jednu z těch věcí, tak se možná začnu nudit. Snažím se to nějak skloubit a zatím se to daří.

Mám pocit, že aktuálně vydané druhé album Elsewhere rozhodně nijak nezaostává za kvalitami toho prvního Flesh & Soul. Zdá se mi výrazně pestřejší po zvukové stránce. Podílela se na něm sice stejná kapela, ale novinkou je třeba saxofon hostujícího Kryštofa Janáčka…

Nejen saxofon, je tam i spousta dalších nástrojů, které na prvním albu nehrály, například kytara, djembe, jsou tam synťáky… Takže po zvukové stránce je zde opravdu dost změn.

V čem ještě vidíš největší posun oproti debutu Flesh & Soul?

Určitě jsou to texty. Myslím, že jsem v nich tentokrát o dost více otevřená. V textech jsou obsažena některá témata, která jsem dříve nechtěla nadnášet. Některé písně byly napsané už v době, kdy jsem vydávala první album, ale tehdy jsem ještě nebyla připravena jít s tím ven.

A co se od té doby změnilo?

Za prvé jsem trošičku starší a asi mi došlo že není tak strašně důležité řešit, co si lidé o textech budou myslet. U první desky jsem řešila docela hodně, jak budu na okolí působit. Sice mi na tom stále záleží, to je asi přirozená věc, ale už se tolik neostýchám otevřít se.

V textech se zabýváš různými, často složitými vztahy jedince vůči svému nejbližšímu okolí. Je možné, že se v tom někteří lidé poznají?

Věřím, že ano, protože ta témata jsou řadě lidí blízká, podobnými zkušenostmi, které jsou někdy kontroverzní, si prošla většina lidí, akorát se o tom veřejně moc nemluví.

Já tu otázku myslel spíše tak, zda se v textech mohou poznat i konkrétní lidé, kteří se stali jejich předobrazem…

Tak to bych nerada (smích)…

Předzvěstí právě vydaného alba se stal videoklip k písní I Deserve To Be Calm. Proč sis pro obrazové ztvárnění zvolila právě tuto píseň?

Neřekla bych, že zrovna tahle píseň definuje nové album, ale vnímám ji jako takový pěkný předěl mezi oběma alby. Ráda bych vydala ještě druhý videoklip, ale zatím na to nejsou finance.

Jak vůbec klip k písni I Deserve To Be Calm vznikal?

Na klipu jsem spolupracovala s Robertem Černým z ostravského QQ Studia a jeho týmem mladých videomakerů. Vzniklo to docela jednoduše, poslala jsem jim písničku s textem a hlavní myšlenkou a oni přišli s už hotovým scénářem, který jsem jim schválila. Natáčelo se v centru Ostravy a v Klimkovicích.

Ten klip je na Youtube docela úspěšný, má velkou sledovanost a jsou u něj už desítky pozitivních komentářů, hlavně ze zahraničí. Máš ambice prorazit za hranicemi Česka?

Určitě ano, a moc bych si to přála. Mám pocit, že posluchači v zahraničí jsou daleko otevřenější. A díky tomu, že píšu a zpívám v angličtině, tak věřím, že moje tvorba má potenciál oslovit i zahraniční publikum.

Proč si myslíš, že za hranicemi jsou posluchači otevřenější? Je za tím nějaká osobní zkušenost?

Ano, nedávno jsem si vyzkoušela, jak reaguje publikum v Paříži, a byl to obrovský rozdíl oproti České republice. Na koncertu byla jedna starší paní v babičkovském věku, mohlo jí být kolem sedmdesáti let. V jednu chvíli, když jsem zpívala svižnější písničku, se zvedla ze židle a začala tančit s ostatními. Naopak když zazněly baladické věci, cítila jsem, že celý sál opravdu soustředně poslouchal, sem tam se objevily i slzičky, ty reakce publika byly upřímně lidské, posluchači koncert prostě prožívali jinak než Češi. Měla jsem z toho velkou radost. V tom klubu bylo snad jen třicet lidí, ale to, jak reagovali na moji hudbu, bylo úžasné. Aktuálně mám v plánu další koncert za hranicemi, bude to v listopadu v Drážďanech, a moc se na to těším. Doufám, že podobných příležitostí budu mít v budoucnosti více.

Čím si vysvětluješ ty odlišné reakce v zahraničí?

Mám pocit, že v Česku jsou nastaveny určité standardy toho, co se tady poslouchá. A nejsem si jistá, jestli do toho zapadám, alespoň co se širší veřejnosti týče. Taky si myslím, že když je někdo začínající umělec, automaticky mu lidé nevěnují tak velkou pozornost. To jsem v zahraničí nepociťovala.

Kdy bude album Elsewhere pokřtěno?

Bude to 22. května v Čítárně Unijazz v Praze a 14. června v Ostravě na zahradě klubu Barrák. Objevím se také v Pardubicích a ve zmiňovaných Drážďanech. A budu s sebou vozit i velmi speciální merchandise!

O co půjde? Trička?

Nene (úsměv)… Mám něco opravdu originálního. Vyrábím přírodní sójové svíčky a krystalové aroma rollery, které jsou inspirovány novou deskou. Náladám písní odpovídají i jednotlivé vůně daných produktů.

Nika vyrábí aromaterapeutické svíčky. (Foto: archiv Niky)

Jak tě něco takového napadlo?

Já mám moc ráda aromaterapii. Používám ji každý den a přišlo mi zajímavé naučit se tyto produkty vyrábět sama a zároveň se o ně podělit i s mými fanoušky. Všechny tyto produkty, stejně jako cédéčko, jsou k dispozici i na mých webových stránkách nikasongwriter.com.

Odnést si z koncertu zrovna takový suvenýr, to je opravdu hodně originální. Pojďme ale na další téma. V posledních dvou sezonách ses stala nepřehlédnutelnou postavou ostravské muzikálové scény. Po komorním muzikálu Interview se nyní objevuješ v muzikálu Elisabeth, kde ztvárňuješ roli mladé císařovny. Zvykala sis dlouho na velké divadelní jeviště?

Já jsem za tuto příležitost moc ráda, i když bylo velmi náročné přejít od malého jeviště Divadla 12, kde se hraje Interview, na velkou scénu Divadla Jiřího Myrona. Ten rozdíl je obrovský, protože v Elisabeth vystupují desítky lidí, tento titul pracuje s různými typy energie. Ale naučila jsem se s tím pracovat.

V muzikálu Elisabeth. (Foto: Ales Honus)

Elisabeth je po hudební stránce jeden z nejsilnějších světových muzikálů posledních desetiletí. Obsahuje spoustu mimořádně působivých melodií, které až přivádějí publikum k slzám. Zažíváš podobné emoce i jako umělkyně na jevišti?

Určitě ano. Samozřejmě, že když to člověk během zkoušek zpívá několikrát za den, tak si na určité věci zvykne, ale v okamžiku, když hraje i orchestr, tak jsou ty dojmy skutečně velmi silné a emotivní. Obzvlášť když jde o stěžejní melodii Jen já vím, jak mám žít. Tam vždycky brečím, a to téměř při každém představení.

Ale asi nebrečíš při zpěvu, to by bylo poznat…

Ale jo, já jsem si zvykla, že je to v pohodě, že to ustojím, takže mi slzy tečou i během zpívání. Vím, že to jde a že si to můžu dovolit. Podobné je to i v Interview, tam s Tomášem Savkou pláčeme oba.

Opravdu?

Ano, úplně vždycky.

Není na obzoru nějaká další divadelní role?

Ano, je, ale tentokrát nepůjde o muzikál, čeká mne totiž první činoherní výzva. Budu hrát v představení ABBA – Scény z manželského života, kde budu hrát členku této kapely Agnethu, to je ta blonďatá (smích). Uvádět se to bude v Divadle 12.

A to bude čistá činohra, nebo tam budeš i zpívat?

Inscenace se teprve rodí a je možné, že si v ní i zazpívám.

Tak to se budeme těšit. Co bys závěrem vzkázala svým fanouškům?

Poslechněte si desku Elsewhere a určitě přijďte na koncerty! Moc se na všechny těším.