Marián Chalány z Divadla Petra Bezruče: Náš Krysař nejvíc bojuje s tím, co sám cítí

Budeme si povídat o vaší titulní roli v inscenaci Divadla Petra Bezruče Krysař. Obsah Dykovy je všeobecně znám, takže první otázka se nabízí: Odehrává se děj ve stejném místě i ve stejném čase, jak je tomu v autorově předloze?

Naše inscenace se odehrává scénograficky v blíže neurčeném prostoru, ve kterém jsou herci jak na jevišti, tak v hledišti. Je to vlastně jakési setkání u ohně. A my vyprávíme příběh, který si diváci mohou s námi společně prožít. Mluvíme o městě Hammeln, jak je to u Dyka, a Krysař přichází, aby vyhnal přemnožené krysy. To všechno platí. Zachováváme děj. Jen se nenacházíme v hospodě, ani nikde na náměstí. Režisérka Daniela Špinar je sama i autorkou dramatizace. Zachovává Dykův poetický jazyk, ale inscenace se odehrává aktuálně tady a teď.

Jaké nároky na vás klade režisérka? Chce, abyste naplňovali její představu o jednání postav, nebo máte prostor pro vlastní hereckou tvorbu a režisérka si vybírá z toho, co nabídnete?

Daniela přišla na první čtenou zkoušku s tím, že chce vycházet z nás, že se námi ráda nechá inspirovat a že je důležité, co my herci do inscenace vneseme. Jak jsme se postupně dostávali ke konkrétnějšímu tvaru, tak už to samozřejmě byla ona, která rozhodla o tom, co všechno funguje. Od začátku zkoušení jsme se dotýkali důležitých a živých témat, která se v inscenaci ve finále objeví. Hodně jsme se bavili o antice, o archetypech postav, emocionalitě nebo síle prožitku.

Když se herec ocitne v takové situaci, jaká byla na začátku nastudování role, tak k tomu, abyste mohl něco nabízet, musíte Dykova Krysaře mít načteného a být s tímto dílem i celkově blíže seznámen. Kdy jste se Krysařem setkal poprvé?

Bylo to na střední škole, myslím. Takové to školní přečtení a možná ani nebyl v takzvané povinné literatuře. Nevěnoval jsme mu zvláštní pozornost. Stačilo vědět, kdo to napsal a o čem to je.

Na tomto místě je asi nutné čtenářům rozhovoru říct, co už tuší z vašeho jména. Jste Slovák, i když mluvíte krásně česky …

…děkuji. Ano jsem Slovák, pocházím z Bratislavy.

Na slovenských základních i středních školách je samozřejmě povinná hlavně domácí literatura. Z té zahraniční jsou to základní díla světové literatury, takže s Viktorem Dykem jste ve skutečnosti mohl setkat zcela okrajově. V Česku se ale dramatizace Krysaře dosti často objevuje na profesionálních i neprofesionálních scénách.

Ke Krysaři jsem se vrátil, až když přišla informace o obsazení inscenace. Musím upřímně říct, že titulní role byla pro mě obrovským překvapením. Moc jsem toužil a stál o to, pracovat s Danielou Špinar. Ale že to bude zrovna tahle postava, to jsem předem netušil. Práce s ní je nesmírně přínosná, v tom nejlepším slova smyslu náročná a hlavně smysluplná.

Jaký má být váš Krysař?

Je to cizinec, který přichází, aby vykonal práci, za kterou má dostat zaplaceno. Stane se mu však něco, co nečekal. Zamiluje se, to ho překvapí, a dokonce v něm cosi probudí. Je to člověk zpočátku velice tajemný, záhadný a zároveň pevný a má určitou sebejistotu. Pak ovšem přijdou věci, se kterými vůbec nepočítá, a musí je nějak řešit. Krysař má určitou moc a ta je prezentovaná jeho píšťalou. My v inscenaci píšťalu nepoužíváme. Používáme jiné prostředky vábení, manipulace, ovládání nebo síly. Krysař jako protagonista má v sobě mystiku, záhadnost, neuchopitelnost. A to může všechny v okolí dráždit, samozřejmě.

Nebudeme prozrazovat nic, abychom divákům nesnížili sílu zážitku, ale musím se zeptat na jednu věc. Divadlo Petra Bezruče zejména v posledních letech, kdy je jeho uměleckým šéfem Jan Holec, uvádí inscenace s velmi aktuálními tématy. Zmínil jste manipulaci, to je důležitá součást dnešního veřejného prostoru, známe mnohé manipulátory zejména v oblasti politiky a sociálních sítí. Postava Krysaře může být nejrůznější. Může to být manipulátor, mstitel, ano, může mít i nadpřirozené schopnosti, ale ptám se spíše na téma celé inscenace. Je to o manipulaci, nebo o čem vlastně hrajete?

Náš Krysař nemanipuluje. Jde nám o chování ostatních k němu. Všechno, co je v Dykově novele, je i u nás. On odvede práci a najednou mu nechtějí zaplatit. V textu mluvím o tom, že mám zvláštní nadání nebo dovednost vyhánět krysy. Spíše si myslím, že náš Krysař si zpočátku ani neuvědomuje, jakou moc má. Dokud se v určitém momentu nezpřítomní ďábel. V dialogu s ním je upozorněn na svoji moc a možnost ji uplatnit. A je jen na něm, jak svoji moc využije. Tady bych opět nechtěl dále nic z děje prozrazovat, aby si všechno diváci užili až v průběhu představení.

A tomu rozumím a chválím to.

Ono je mnoho verzí, v některých Krysař svým dlužníkům odvede děti, jeho dívka Agnes páchá sebevraždu, on se pak ze zoufalství mstí a podobně.

Co vám na vytvoření postavy dalo nejvíc práce?

Způsob, jakým Krysař prožívá velmi silné emoce, ale nedává je na první dobrou najevo. V tom, co z něj jde navenek, musí být velice opatrný a zdrženlivý. Sám se svým emocím brání. Jeho samotného vlastní emoce často zaskočí a musí se s tím vypořádat, aniž by byl okázalý. Sám sebou je občas i překvapen a bojuje s tím, co cítí, než si připustí, že by třeba mohl být šťastný a prožít silný cit. Řeší morální dilemata a taky žárlivost a své vlastní ego. Přitom nechceme mít Krysaře impulzívního, zlého atd. A s tím se já nejvíce peru.

Není divu. Podstatou hereckého řemesla je proces zjevování vnitřní hry emocí. Herecké hraní je zobrazování vnitřních emocí v určitých dramatických situacích. A po vás se chce, abyste své emoce tajil, brzdil, ovládal, ale zároveň se po vás chce plnohodnotná mnohovrstevnatá a věrohodná lidská postava. No, to je vskutku těžký úkol.

Celá inscenace je jakýmsi rituálem, který prožíváme s divákem v jednom stejném prostoru. Dobré divadlo má vzbudit emoce hlavně u diváka, zasáhnout ho, nebo přimět k zamyšlení. Divák by měl rozhodně být vnitřně aktivním účastníkem dění.

Ano, tak to v dobrém divadle opravdu má být. Ti nejslavnější režiséři a herci si vskutku uměli a umí s emocemi diváků pohrávat tak, jak to inscenace vyžaduje. V téhle chvíli je mi líto, že u natáčení našeho rozhovoru nemám s sebou fotografa, který by váš výraz v obličeji a v očích z větší vzdálenosti zaznamenával. Protože to, o čem mluvíte, se moc pěkně odráží ve výrazu vaší tváře, v pohledu očí – kdyby byly k dispozici fotky pořízené v řetězu za sebou jako na filmovém plátně, měli by čtenáři rozhovoru ten samý pocit, který mám teď já.

Vy jste to pojmenoval. Jsem typ herce a člověka, který má takzvaně „gumový ksicht”. Na mně je hned všechno vidět. A to je to, s čím u práce na Krysaři nejvíce bojuju. Maska. Prožívat vše pod maskou.

S jakým pocitem by měl divák z vašeho Krysaře z divadla odcházet? Nemluvím o tom, jak to zahrajete, to, jak vás znám, bude opět výborná herecká práce. Ale ptám se, co byste si přál, aby si divák odnesl.

Nechtěl bych dávat divákovi žádné lekce nebo návod, co si má odnášet z divadla nebo co by měl cítit. Pro diváka by mohlo být zajímavé se například ztotožnit s pocitem křivdy, kterou Krysař zažije, nebo s pocitem velkého zklamání či nespravedlnosti. V ději nastává třeba jistý okamžik, kdy k němu není svět fér, a naopak je vysmíván. Nebo kdy je jím dokonce pohrdáno a upíráno mu právo na existenci a štěstí. Naše inscenace spoustu věcí dnešního světa zrcadlí. Další téma je určitě i řešení jistých morálních dilemat. Jak se zachovat v určitých situacích. Třeba i to, že s jistou mocí přichází samozřejmě i velká míra odpovědnosti. Zůstává mi snad jen doufat, že divák se spolu s námi a Krysařem nějakým způsobem „očistí”.

Děkuji, víc už všechny čtenáře našeho rozhovoru „namlsat“ k tomu, aby se přišli na vašeho Krysaře podívat, nemůžete.

*

Viktor Dyk: Krysař. Režie a adaptace: Daniela Špinar. Scéna: Adéla Szturcová. Kostýmy: Linda Boráros. Hudba Martin Modrý. Light design: Jan Tranta. Asistent režie: Richard Kramár. Premiéra 21. 3. 2025 v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.