Chceme po sobě zanechat něco jiného než zbytečné fotky na Instagramu, říká Dušan Zeman z kapely Teralodon

Jak bys nové album popsal těm, kteří jej dosud neslyšeli?

To je na světě ještě někdo, kdo neslyšel naše nové album? No, v tom případě tedy takhle… Chtěli jsme nahrát desku tak, jak nejlépe jenom dokážeme, abychom nic neuspěchali a nezůstala tam místa, kde si člověk řekne, že by se tam hodil nějaký efekt nebo se to dalo zahrát lépe. Jedná se tedy o deset skladeb nahraných s láskou o lásce.

V čem vidíte největší rozdíly mezi vašimi předchozími nahrávkami a aktuálním albem?

Největším rozdílem mezi předešlými alby je právě ten čas. Předešl dvě alba jsme nahráli jako puberťáci, kteří si mysleli, že svět musí shořet. Peněz jsme měli asi jako Petr Janda vlasů, takže se všechno tak nějak nahrálo, zmixovalo za těch pár grošů a bylo to. Na Domination jsme dali do kupy peníze a čas. Nahráli jsme jej v ostravském studiu Hladina a přehrávky a úpravy dělali doma, čili měli jsme neomezeně nahrávacích hodin. Kompletní výsledek jsme pak poslali do polského studia Hertz, kde producent kapely Behemoth Wojtek Wiesławski udělal mix a mastering. Rozdíl je tedy ve všem, ve zvuku, v kvalitě, v péči.

Vznikaly písně v poslední době, nebo jsou některé starší? Co je charakteristické pro „nejnovější“ a „nejstarší“ písně?

Je to skoro best of album. Dobrých dvacet skladeb jsme zašlapali do země jak rýč do melounu a nechali jen to, co dostalo nálepku fajn. Liší se tedy dekádou. Některé věci byly z období světe shoř, některé z doby nikdo nás nemá rád a v některých jsme dospělí megaborci. Člověk poslouchá různé věci, vnímá muziku jinak. Za deset let z toho vznikne deset skladeb, kde jedna skladba zní, jako by Slovák škrtil koně řetězem, a další, jako by do civilizace přijel Michal David. Je tam skladba z časů covidu, o současné situace na Ukrajině, o Trumpetovi a podobně. Zkrátka výcuc toho, co jsme za posledních deset let emotivně vnímali.

Jak poznáte, že je skladba kompletně hotová a nepotřebuje už žádné další vylepšení?

Až přestane poslední chorá hlava z kapely řvát jako kočka v mikrovlnce. Vznikne nějaký riff a každý má milion verzí, co tam slyší dále. Poté se to na telefon nahraje, a když si to za dva dny člověk pustí natěšený jak Bohuš Matuš na dětský den, zjistíš, že je to úplný brak. Tak vykucháš, co se dá zachránit, a jedeme znova. Konkrétně skladba Alone se upravovala dva roky. Pořád neseděl závěr. Ta skladba měla asi tři různé konce. Nakonec jsme jen zpomalili a otočili naopak původní riff a bylo to vyřešené.

Album jste nazvali Domination. K čemu název odkazuje?

Cha! To je 15 let starý koncept. Naše desky se jmenují Devastation, Evolution a Domination. Na první desce jsme puberťáci, kteří se učí hrát a chtějí všechno rozkopat, na druhé krásní mládenci, kteří svou muziku rozvíjejí a vyvíjí se, a na třetí jsmr ohněm ošlehaní staří borci, kteří ze sebe vydali maximum a deska má dominovat nad předešlými. Taky je to symbolické zakončení té „tion“ trilogie.

Jedním z charakteristických prvků vaší kapely je vokál. Je záměr prezentovat se vokálem, který evokuje zoufalství tak trochu ve stylu emo/doom/core kapel?

Vokály dělám já, protože se nenašel nikdo lepší, kdo by je dělal… Ne že by neexistoval, ale bazary jsou přeplněné poptávkami na zpěváky a kdykoliv jsme měli zpěváka, tak to bylo slabší než bez něj. Nic prvoplánového v tom není. Je to kombinace práce s tím, co máš, a taky pocitu, jak by to mělo znít.

Do skladby All World Blues jste v jejím úvodu zakomponovali takřka jazzovou vsuvku. Co vás k tomu vedlo? Nechtěli jste podobně ozvláštnit i další písně?

Můj bratr Pavel Zeman před deseti lety odešel z Teralodon, aby mohl hrát jazz. Museli jsme mu přece ukázat, že nás zradil zbytečně a umíme jazz taky… Za zmínku stojí, že brácha v tom jazzovém partu hraje na kontrabas. Taky můžete jeho talent slyšet na konci skladby plus ve skladbě Agony nahrál všechny kontrabasové party. Tímto mu děkujeme a už se na něho nezlobíme. Kdybychom tyto výstřelky cpali do více skladeb, ztratilo by to kouzlo. Tahle věc je přímo věnovaná bratrovi. Nechceme nikde nic cpát na sílu.

Právě zmíněnou spíše pomalejší píseň Agony jste zařadili na závěr. Jaký význam této skladbě v kontextu vašich dalších písní přiřazujete? Jakou roli hraje to, že je až na konci alba?

Kdysi jsem měl v hlavě koncept, že každou desku, kterou napíšeme, zakončíme baladou. A když jsme ukončili naši „tion“ trilogii, muselo tomu tak být. Chtěli jsme, ať je tam spousta jiných akordových postupů, ať furt nemydlíme jenom déčko jak farář ministranty. Když byla skladba složená hudebně, Rusko napadlo Ukrajinu. To nás zcela zásadně zasáhlo a nakašlalo, tudíž nebylo pochyb, o čem text bude.

Ostatně není to jediná pomalejší píseň ve vašem repertoáru. I píseň Lost in Woods je spíše pomalejší či ve středním tempu. Bylo vaším plánem napsat pomalejší písně, nebo se spíše jednalo o výsledky momentálního rozpoložení?

Ano, bylo to plánované. Jsme hrozně velcí romantici. Na každé nahrávce budeme mít minimálně jednu baladu, jednak to máme rádi a hlavně jsme v tom strašně dobří. Škoda nevyužít. Lost in Woods je mnohem jednodušší skladba než Agony. Jak akordově, tak myšlenkou. Ale pořád je to náš miláček.

Jak s nahrávkou koresponduje obal alba a co jste prostřednictvím obalu chtěli vyjádřit?

K tomu se váže příhoda, kdy jsme jeli z koncertu a náš kytarista Tomáš jakožto milovník astronomie a trollingu plochozemců začal vyprávět o hvězdě Betelgeuse. Bylo to poutavé natolik, že jsme začali dělat námět na skladbu. Myšlenka té skladby je sednout si do rakety, cestovat na nějaký kus šutru ve vesmíru, otevřít pivsona a sledovat, jak ta hvězda praskne. Proto ve skladbě není žádný refrén, ani se nevracíme k žádnému předešlému riffu. Je to lineární cesta vpřed ke zhlédnutí kolapsu hvězdy. Na obrázku jsou tři astronauti, protože já jsem je fotil.

Jak velký význam přikládáte tomu, že hrajete v kapele?

Nejdůležitější věc na světě je voda. Bez vody není pivo. A rodina. Je to největší koníček, jakému se věnujeme, dokonalá psychoterapie, čas strávený s kamarády, možnost se umělecky vyjádřit a nechat tady po sobě něco jiného než zbytečné fotky na Instagramu. Nejdůležitější je rodina a voda.

Čemu byste se věnovali, kdyby neexistovala kapela Teralodon?

Určitě bychom se věnovali aktivnímu šíření dezinformací, přesvědčovali okolí o teorii ploché země, házeli petardy do kanálů, jezdili na koloběžkách bez řídítek, chodili na bezvýznamné demonstrace bezvýznamných lidí a vymetali přednášky Jaroslava Duška. Bubeník Marek Míček by si splnil svůj dávný sen tancovat Rusalku, baskytarista Ivo Dopirák by jezdil na násadě od lopaty a chytal zlatonku, kytarista Tomáš Ranocha by založil svou vlastní pravoslavnou církev a já bych to všechno točil na kameru.

Co vás čeká v nejbližší době?

Ve frýdecko-místeckém klubu Zkušebna budeme úsměvy rozdávat 26. dubna. Také máme nový web www.teralodon.cz, kde lze najít všechno podstatné. Píšeme scénář pro videoklip k podpoře alba. Je na co se těšit.