Se zakladatelem Bludného kamene Martinem Klimešem o hledání, objevování a uměleckém outsiderství

Martine, na úvod se vás zeptám, jak se nyní máte a čím se zabýváte?

Děkuji za otázku a zájem. Mám se úměrně svému věku, tedy žiju v klidu, pokud odhlédnu od společenské situace, což asi nijak snadno nelze. Tento týden budeme zahajovat v Muzeu umění Olomouc výstavu Jana Steklíka. Na ni a na katalogu jsem do posledních dnů pracoval a řekl bych, že je to moje poslední či předposlední výstava, na níž se podílím coby kurátor.

Jste původní profesí veterinář, zajímá mě cesta od studia veteriny přes období paralelních světů až k převaze umění, mohl byste mi tu genezi popsat? Zažil jsem vlastně v životě trochu podobný obrat.

Já svou cestu zpětným pohledem nevidím jako cestu obratů a zákrut, ale spíš jako její upřesňování a vyjasňování. Možná mi vše trvá poněkud déle, a proto se stále ještě přede mnou cosi zdánlivě nového vynořuje. V mládí mne zajímalo mnoho z oblastí přírodních i humanitních věd. Studovat v 80. letech teoreticky některý z oborů umění jsem se z pochopitelných důvodů zdráhal a pracovat jako profesionál ve škole, v ústavu, v muzeu či v galerii bych ani později nechtěl. Tak jsem vystudoval obor, který mne hodně zajímal a byl mi blízký, neboť i táta byl zvěrolékař. Deset let jsem pracoval v laboratoři jako patolog, histolog a mykolog. Už před vysokoškolským studiem, na samém počátku 80. let, jsem uspořádal několik výstav výtvarných umělců jako byli Marie Blabolilová, Jan Steklík, Michael Rittstein, Pavel Rudolf či Dušan Chládek v galerii v bývalé kapli v Jánských Koupelích v údolí Moravice. Na škole jsem pak založil Malou galerii VŠV, v níž jsem s výstavami během studia pokračoval. Když jsem se vrátil do Opavy, tak během zaměstnání veterinárního lékaře jsem organizoval výstavy v opavském Studiu, Klubu mladých. Umění bylo pro mne tou zásadnější oblastí a přírodní vědy „jen“ doplňovaly moje chápání skutečnosti. Když pak v 90. letech nastaly nové možnosti, věnoval jsem se od té doby už jen umění. V období posledních několika roků mne stále více přitahuje svět rostlin a některých řemeslných aktivit. A nejideálnější situace nastává, když se mi oba světy propojují. V umění už neobjevuji nové a nečekané. Samotné umění mi není už tak silným zdrojem schopnosti orientace ve světě. Mám tedy spíš pocit, že se kruh uzavírá, i když jeho počátek a konec se s místem v prostoru úplně neshodují. Je to podobné, ale jiné. Asi to zní poněkud pateticky, ale skutečnost je přirozenější.

Je zřejmé, že se celý život necháváte napínat experimenty, především v hudební, respektive zvukové oblasti. Jsou pro vás tyto terénní zóny stále tak přitažlivé, nebo jste se od kakofonie a disbalanci posunul k harmoničtějším polohám?

Poslouchám hudbu s vědomím jejího vývoje. Mám také rád starou hudbu, lidovou, soudobou vážnou, jazz, rock atd. Pochopení skutečnosti, že hudba může být i jakýkoli organizovaný zvuk osvobozený od harmonie a melodie, umožnilo cosi jako v případě výtvarného umění, které se v prvních desetiletích minulého století zbavilo závislosti na předmětném světě a vydalo se na širokou pouť abstraktními tvary. Organizovaný čistý zvuk se stal esteticky a umělecky autonomním útvarem a nabídl hudbě velkou svobodu a nezměrné možnosti, které se s různou intenzitou naplňují už několik desetiletí. Tato výzva mne mírně řečeno zaujala, přináší významy, které odpovídají tomu, jak rozumím, či nerozumím dnešnímu světu, dnešní době. I když jsem stále velkým příznivcem určitého způsobu, média, vlastně mne dnes tolik nezajímá, jak je hudba tvořena, ale spíš o čem a jak vypovídá.

Vím, že je to pro vás osobně uzavřená kapitola, přesto mě zajímá, jak se díváte na to, co se nyní děje v opavském Domě umění, jehož náplň jste deset let na počátku nového milénia budoval. Když se nyní podívám na program, moc umění tam vlastně nevidím.

Dům umění, náročně rekonstruovaný a založený v polovině 70. let, byl výkladní skříní socialistického umění. Přesto v něm občas měli své velké výstavy i umělci, kteří ve velkých městech vystavovat z uměleckých důvodů nemohli nebo v něm probíhaly pravidelné náročné celonárodní scénografické přehlídky. V devadesátých letech řídila Dům umění Karolína Hřivnáčová – Beyerová, která v něm pořádala jednu velkou výstavu známého umělce za druhou. Představovala umění, které dvacet roků nemělo možnost být oficiálně vystavováno. Po deseti letech vystřídal Karolínu Bludný kámen, který zde prostřednictvím mé osoby působil dalších deset roků. Řekl bych, že jsme se do historie této instituce zapsali neméně výrazně. Aktivitu opavského Domu umění sleduji spíš náhodně. Musím říct, že výstavní program mi nepřišel ničím osobitý, připomínal spíš program jakéhokoli okresního kulturního střediska. Je to paradoxní, protože Dům umění neměl na svůj provoz nikdy tolik peněz jako má po odchodu Bludného kamene. Navíc po poslední rekonstrukci vypadá jeho vnitřní prostor mnohem hůř než byla kritizovaná socialistická podoba. Ale je naděje, že s novou kurátorkou Lenkou Bergerovou by se situace mohla a měla zlepšit.

Opavský spolek Bludný kámen, který jste zakládal, letos slaví 30 let své existence. Když se ohlédnete, co vlastně vidíte za zády této již dospělé instituce?

Opravdu nevím, jaký význam naše třicetileté úsilí má pro veřejnost či město. Často byli s námi mladí lidé, kteří později odešli studovat do jiných měst nebo se odstěhovali, založili rodiny… Snad je naše aktivita a atmosféra, kterou jsme vytvářeli, nějak ovlivnila či jim dokonce ukázala cestu, určité možnosti. Bohužel zpětnou vazbu, která by mohla na tuto otázku odpovědět, nemáme. Nemyslím si, že Bludný kámen je dospělá instituce. Dokážeme být stále udiveni a začínat jakoby od začátku. Spíš pociťujeme stálé outsiderství, ke kterému jsme s výjimkou několika málo let v Opavě „odsouzeni“. Ale to si nestěžuji. Být stranou je mnohem snazší pozice, než (zdánlivě) udávat směr.

Na které projekty vzpomínáte nejraději?

Jsem rád, že se nám povedlo vytvořit svébytné prostředí v čajovně Bludný kámen, že jsme deset let vedli Dům umění, který měl i s dalšími aktivitami odehrávajícími se v celém prostoru bývalého kláštera nezaměnitelnou tvář. Rád vzpomínám na výstavy a nejrůznější setkání ve vybydleném „zámečku“ v Albertovci, na sklepy ve Slezském zemském muzeu, které jsme proměnili ve svérazné galerie, na Gottfrei nebo bývalý Divadelní klub, v nichž proběhlo hodně koncertů, výstav a performancí. Samozřejmě, že nemohu zapomenout na možnost tolik roků pořádat koncerty a festivaly experimentání hudby v ostravském Domě umění nebo po jistý čas ve Fiducii a galerii Plato.

Štafetu po vás převzali mladší kolegové, jako předseda spolku nyní figuruje kurátor Jakub Frank, jak vlastně dnes vzniká dramaturgie?

Jakub je nyní vůdčí osobností Bludného kamene. Má na starosti program naší galerie Celly a stará se o spolek jako takový. V Celle už druhým rokem vystavuje velké mezinárodní osobnosti pracující na pomezí výtvarného umění a hudby. O koncerty a zvukové performance se stará Martin Režný, který rozvíjí spolupráci se Slezskou univerzitou. To tvoří kostru našeho programu, ale čas od času se vyskytne náhlý pocit nutnosti či příležitost, které neodoláme. Základní linie našeho zájmu je pořád stejná. Ale aktivit máme dnes mnohem méně než před roky. Koncertů, výstav, filmových projekcí apod. je ve městě mnoho a lidé se chtějí spíše bavit.

Jak vznikl název Bludný kámen? Historická reflexe vašeho fungování v Opavě a okolí, střídání prostor a působišť, může cestu ledovcem zmítané horniny připomínat. To jste ale na začátku nemohli vědět. Asi se jednalo spíše o tak trochu recesistickou vazbu s opavským bludným balvanem, který „všichni znají“…

Bludný kámen…, to jsou ty balvany, které k nám doputovaly z dalekého severu před miliony let, když tály ledovce. Název Bludný kámen jsem chápal jako metaforu pomalého, ale jistého pohybu, proměny, a na druhou stranu stálosti a pevnosti. Bludné kameny mne provázely v dětství a mládí a Opavsko je jedním z charakteristických nalezišť tohoto kamene „na cestě“. Také naše sdružení dlouho putovalo po různých místech a možná, že ještě stále nejsme u konce. Nevím, jestli naši stálou prostorovou nejistotu nezpůsobil náhodou sám náš název, nebo je nám určena odněkud shora, či se jedná jen o shodu okolností.

Kdo je autorem loga a je úplně původní? Evokuje ve mě takovou těžce undergroundovou náladu.

Logo navrhl v polovině 90. let Jiří Šigut. Původně bylo v mnohem čistější formě, vyjadřovalo určitou archetypálnost, ale časem se razítko „ošlapalo“ a mi se jeho nezáměrně vzniklá podoba zalíbila. Před mnoha roky jsme se ve spolku bavili, zda logo neomladit, přišlo nám tak nesoučasné, že nakonec převážil názor, že si jej už necháme, jak je. Třeba ale k padesátiletému výročí s ním ještě něco podnikneme.

Udržet projekt prezentace současného umění a experimentální hudby ve středně velkém městě po dobu třiceti let mi připadá jako až heroický výkon. Neměli jste za celou dobu ani jedno období, kdy byste vyhořeli? Musíte přeci celou dobu fungovat v uvědomění, že to, co děláte, dosáhne jen do mikro společenského měřítka.

Dosah našeho snažení rozhodující nebyl. Důležité bylo prostředí, které nás obklopovalo, které jsme mohli měnit, kultivovat. Proto jsme se záměrně soustřeďovali na prostor kolem sebe, tedy na Opavu. Skutečnost, že jsme po jistou dobu neměli v Opavě na růžích ustláno, nás přivedla na řadu let i do Ostravy. Je nám jasné, že aktivity, které pořádáme, jsou určeny menšímu počtu zájemců. Vždy, když si už říkáme, že „to nemá cenu“, tak přijde na vernisáž či koncert více lidí, někdo nás pochválí, ozve se tvůrce s novou životodárnou pobídkou apod.. Tak už ten sisyfovský kámen valíme před sebou třicet roků…

Není ten koncept prostorové roztříštěnosti Bludného kamene do Galerie Cella, Matičního Domu a Hovoren trochu nešikovný? Neuvažujete o obsazení jednoho většího prostoru, třeba znovu opavského Domu umění? 

Naopak, ta tři místa vedle sebe nám poměrně dlouho vyhovovala. Při vernisáži, která se většinou zahajovala u Hovoren, výklenků po telefonních automatech, jsme udělali malou procházku směrem do Celly, kde se pak odvíjelo její pokračování. Výklenky umožňovaly a diktovaly vždy specifickou intervenci a upozorňovaly kolemjdoucí na výstavu v Celle. Matiční dům je v sousedství Celly, tam máme sklad a měli jsme sál. Hovorny ale nedávno skončily v souvislosti s rekonstrukcí domu, v němž stály. Prostor, kde bychom měli menší galerii, multifunkční sál, bar a celé zázemí je jen v rovině plánů a dnes už jen snů, pokud se nám vůbec něco zdá. Ale Dům umění v těch případných snech není. I když jsme nedávno dostali od kurátorky Domu umění výstavní nabídku celého prostoru k našim třicetinám v následujícím roce, tak jej na nějakou dobu zase obsadíme.

A ještě osobní otázka na závěr, zabýváte se nyní autorskou tvorbou? Pokud ano, na čem právě pracujete?

Ano, mám rozdělané dva nebo tři projekty zabývající se časem. Jsou to koncepty na pomezí literatury, akce, zvuku a vizuálního umění.