Nová Její pastorkyňa ve Slezském divadle: Ryzí a opravdový Janáček, jak má být

Málokdy se stane, že se remake podaří víc než původní inscenace. Její pastorkyňa v režii Jany Andělové Pletichové byla poprvé uvedena v roce 2014 a už tehdy se zařadila mezi nejúspěšnější janáčkovské tituly Slezského divadla. Její současné znovuuvedení je motivováno i dalšími fakty: divadlo letos slaví kulatých 220 let a kdo jiný by u takového jubilea neměl chybět než nejhranější český operní skladatel Leoš Janáček.

Jana Andělová Pletichová navázala na svou původní režijní koncepci s nově vypracovanými hereckými detaily. Scéna aktuální inscenace je vytvořena podle původního návrhu Jaroslava Milfajta, podobně kostýmy Tomáše Kypty a choreografie Martina Tomsy, která vychází ze záznamu originálního představení.

Z inscenace Její pastorkyňa. (Foto: Lucie Deutsch)

S žádnou svou operou neměl Leoš Janáček takový kříž jako s Její pastorkyní. Bylo mu čtyřicet let, když v roce 1894 začal pracovat na tomto jevištním díle vycházejícím z dramatu Gabriely Preissové. Operu dokončil až v roce 1903 a její extrémně náročný vznik i další osudy provázela stigmata v podobě nevlídných reakcí tehdejších arbitrů z řad kritiků a prominentních umělců.

Pomyslný kříž, který Janáček nesl na svých bedrech trpělivě a s neobyčejným odhodláním, se promítl také do klíčového symbolu opavské inscenace. Dominantou scény je masivní dřevěný kříž umístěný na pohyblivé točně. Jinak je scéna opavské inscenace skromná a neokázalá. Respektuje kontext místa a doby bez nároku na jakékoli sémantické modifikace.

Z inscenace Její pastorkyňa. (Foto: Lucie Deutsch)

Symbolika kříže má v opavské inscenaci několik významových rovin. Je němým svědkem bigotní víry, která je mnohdy jen neupřímným, jindy chatrným pláštěm před drsnými poryvy krutého života. Ve druhé rovině se kříž stává sisyfovským břemenem, k němuž je připoután násilnický manžel Kostelničky, která se snaží zabránit tomu, aby její nevlastní dcera Jenůfa nešla stejnou cestou plnou traumat, příkoří a utrpení.

Tyto němé psychologické průhledy do zmučené duše Kostelničky jsou velmi sugestivní, neboť nejsou jen projekcí její usoužené imaginace, ale plní funkci jakési vyšší spravedlnosti, v kterou snad Janáček kdesi v hloubi své duše věřil.

Její pastorkyňa se před opavským divákem odvíjí jako ryzí a opravdové drama, které vychází z pochopeného a do podrobností vypracovaného pojetí všech protagonistů. Klíčovým prvkem opavské inscenace je typologicky výtečné obsazení, které je adekvátní možnostem umělců a zejména dámské části realizačního týmu dalo šanci zúročit léta důležitých zkušeností.

Katarína Jorda a Tereza Kavecká. (Foto: Lucie Deutsch)

Inscenaci vévodí suverénní, strhující a dramaticky opravdové výkony Terezy Kavecké v roli Jenůfy a Kataríny Jordy v roli Kostelničky. Tereza Kavecká svým omamným lyrickým sopránem dokáže vylíčit bohatou škálu emocí, její Jenůfa jde naproti falešné lásce, ponížení, osamění a bolesti s neskutečným odhodláním, které není naivní jako spíš hrdé a nezávislé. Počítá se s tím, že chyby a pády jsou nedílnou součástí života, a má v sobě jakousi vnitřní sílu a odvahu jít dál.

Na druhé straně jejího příběhu stojí Kostelnička Kataríny Jordy, jejíž dramatický výkon patří k nejsilnějším kreacím, které lze v současné době na českých jevištích zažít. Jorda do své postavy vložila veškerou hanbu, vinu a příkoří, které si její Buryjovka prožila s násilnickým alkoholikem a tyranem. Všemi prostředky se snaží opakované katastrofě zabránit a neváhá přitom obětovat život novorozeněte.

Katarína Jorda jako Kostelnička. (Foto: Lucie Deutsch)

Pojetí Terezy Kavecké a Kataríny Jordy má jakousi nehmatatelnou moudrost a nadhled, který je koncentrovaný a přitom vyniká lehkostí a spontaneitou. Zrcadlí bohatá životní zkušenost, vnímavost k psychologickému profilu svých postav a hlubokou osobní introspekci, kterou je nutno odžít a odehrát, aby se objevila v podobně vrchovaté míře, jako u obou zmíněných dam.

Opavská inscenace má výborné výsledky také v mužských postavách. Velice působivý je důrazný, sebestředný a prchlivý Števa Martina Javorského, který je ve své frajerské i ustrašené poloze stejně přesvědčivý. Javorský je srdcař, který dokáže splynout s okolím, hrát pro druhého i nenásilně vyniknout. Přitom působí vždy přirozeně a věrohodně.

Martin Javorský. (Foto: Lucie Deutsch)

Jeho protiklad ztělesnil znamenitým způsobem Jakub Rousek, který se typově pro roli Laca snad narodil. Jeho vášnivě žité milostné pouto k Jenůfě kontrastuje s poživačným a citově nestálým paběrkováním jeho nevlastního bratra Števy. Rousek se z hrubiánského nápadníka překlene v něžného, tolerantního a bezmezně milujícího partnera, který pomáhá nést Jenůfě její břemeno. Jeho láska je silnější než předsudky a domněnky, přitom nepůsobí neohrabaně, ale sálá z něho obrovská jistota.
Opavská inscenace má co nabídnout také v dalších úlohách. Výrazné epizodní role ztvárnili Zdeněk Kapl, Šárka Maršálová, Anna Borusíková, Anna Sokolová, Vendula Vaníčková, Anna Nitrová, Jana Jaržembovská a Petr Urbánek.

S podobně pozitivním vkladem vstoupil do opery také sbor Slezského divadla a baletní soubor, které připravili Kremena Pešakova a Martin Tomsa. 

Zdeněk Kapl a Jakub Roušek. (Foto: Lucie Deutsch)

V úvodu našeho textu jsme zmínili, že opavská inscenace Janáčkovy opery Její pastorkyňa přináší tradiční pojetí příběhu a respektuje původní naraci. Vychází z předpokladu, že láska a její drsné i něžné projevy se v průběhu staletí v zásadě příliš nemění a její interpretační výklad nepotřebuje rozsáhlé úpravy, změny a inovace, jako spíš dramaticky přesvědčivé provedení. Režie Jany Andělové bytostně rezonuje s myšlenkovým poselstvím této opery, které ani v „tomto slzavém údolí” neztrácí naději a klestí si cestu na světlo.

Její pastorkyňa se v Opavě může spolehnout na precizní hudební nastudování Marka Prášila, který zvolil tzv. brněnskou verzi opery z roku 1908. V instrumentaci této verze nedochází ke zdvojování dechových nástrojů, výsledný zvuk prospěl vyváženému poměru orchestrální a zpívané složky. Prášil svou dirigentskou koncepci vede se zjevnou snahou o živelný a akční spád, neopomněl ani jemné nástrojové nuance plné barev a ponechal orchestru dostatek příležitostí k prokresleným individuálním číslům (nádherné sólové housle, žestě, dřeva, perkuse apod.) a závěrečné hudební katarzi.

Kouzlo geniální hudby a intenzita příběhu se tentokrát sešly v zřídka slýchaném poměru. V Opavě nemusí divák hledat divadelní alchymii a elektrizující napětí, které pohlcuje pozornost v bezmála filmovém střihu. Vše se odehrává přirozeně, s respektem a plný vědomím svého úkolu a postavení. Vytříbená a vkusná opavská inscenace Její pastorkyně je ryzí opravdové divadlo a Janáček, jak má být. Naznačuje, že každý si neseme svůj kříž, který tíží a táhne k zemi. Jedině láska může dát lidem na této cestě naděje a utrpení křídla.

*

Její pastorkyňa. Hudba: Leoš Janáček. Libreto na motivy předlohy Gabriely Preissové napsal Leoš Janáček. Režie: Jana Andělová Pletichová. Hudební nastudování: Marek Prášil. Scéna: Jaroslav Milfajt. Kostýmy: Tomáš Kypta. Recenze je psaná z první premiéry uvedené ve Slezském divadle v Opavě v neděli 23. února 2025.