Herečka Lucie Kraftová před premiérou Jedenácti babiček: Podávejme dětem věci takové, jaké jsou

Máte prarodiče?

Ano, mám.

Kolik? Obvykle to bývají babička a děda z otcovy a babička a děda z matčiny strany.

Já mám ještě tři.

To je mi líto, ale takový je život. Já svoje prarodiče nepoznal, svým rodičům jsem narodil v jejich věku dost pozdě. Co vaši prarodiče, jsou k vám benevolentnější než vaši rodiče?

I přesto, že jsem domov kvůli studiím opouštěla dost brzy a rodiče byli velmi benevolentní v tom pustit mě takhle daleko, myslín si, že obecně byli ke mně vždy benevolentnější mí prarodiče. Měla jsem od nich vždy sušenečky po škole, četli mi pohádky, ale ta benevolence od babiček a dědečků je snad skoro nepsaným pravidlem.

Má někdo vašich z rodičů či prarodičů blízko k divadlu? Nebo k muzice?

Jo, jo! Moje babička recitovala, a byla nadšená, když mě do toho ve škole také uvrtali. Ráda poslouchala, jak básničky přednáším. Sama také ráda vzpomínala na svoje texty. Ta se ochomýtala kolem divadla. Maminka je kytaristka.

Vy sama máte za sebou takzvaný dramaťák? Dramatickou výchovu na ZUŠ nebo divadelní kroužek ve škole?

Asi od deseti let dramaťák v Chebu. Tam jsem zjistila, že bych asi v životě chtěla dělat něco od divadla.

V inscenaci Medvěd, který tam nebyl. (Foto: Roman Polášek)

K tomu se ještě určitě dostaneme. V jednom z vašich publikovaných rozhovorů jste si posteskla nad velkou vzdáleností od Ostravy do Chebu. Stýská se vám v Ostravě po domově v západních Čechách?

Cheb není tak úplně moje pravá domovská láska, je to Skalná. Staré historické město založené na začátku třináctého století. Já ale o sobě obecně říkám, že jsem ze západu Česka. Narodila jsem se v Sokolově, vyrůstala jsem ve Františkových Lázních, studovala jsem v Chebu a nakonec jsme se přestěhovali do Skalné. Dramaťák jsem zkoušela v Chebu a v Aši.

To je tedy všehochuť! Za svůj dosavadní zatím krátký dvacetiletý život jste prošla několika různými prostředími včetně vašeho posledního domova v sice historické, ale přesto venkovské Skalné, která má podle posledního sčítání lidu 1201 obyvatele. Jak se cítí děvče ze západočeské vesnice ve třetím největším městě v České republice, v Ostravě?

Neřeším problém vesnice–město. Narážím spíše na jazykovou bariéru. Nerada to nazývám bariérou, ale když má člověk v Ostravě západní český, a tady to mnozí nazývají pražský přízvuk a místní mluví úplně jinak, tak je to poznat. Jednou jsem zkusila místní řeč napodobit, ale neznělo to vůbec dobře.

I když se můžete dokonce setkat s posměšným označením za takzvaného „Čecháčka“, doporučuji vám s klidem mluvit tak, jak je vám přirozené, a místní ostravský dialekt nezkoušejte. Tyto pokusy bohužel skutečně často končí směšně.

Nebudu to zkoušet. Na Ostravu už jsem si opravdu zvykla. A rozdíl? Tady jezdí tramvaje a trolejbusy jednou za deset minut, u nás dva autobusy denně.

Přesto se zeptám. Jaký je váš pocit z Ostravy?

Krásný. Není to jen tím jazykem, ale i myšlením. Je to spojené s novou životní etapou, která začala vysněnou kapitolou. Odmala jsem chtěla nějakým způsobem dělat divadlo. Do Ostravy jsem šla za tím, abych se to naučila. Abych se podívala, jak se to dělá.

Ze zkoušky hry Jedenáct babiček. (Foto: Petr Chodura)

Obvykle to začíná tak, že šestileté nebo sedmileté děvčátko chce být princeznou z pohádky…

Ano! To jsem byla já! Přesně v tom věku! A naši mě pak o něco později dali do dramaťáku.

Dobře udělali. Proč zrovna herectví?

Protože mě baví bavit lidi.

Toho jsem si všiml. Jste dokonce výrazný komediální talent. Postupem času se však všechno vyvíjí, až do okamžiku, kdy se vážně uvažuje o skutečné budoucí profesi. A tam už se adeptka divadelního řemesla musí rozhodnout: buď divadelní, nebo filmová, komediální, nebo charakterní herečka, činoherní, nebo muzikálová, a tak dále. Na všechny ty vyjmenované profese máme u nás specializované školy. Jak je to dnes ve vašem případě? Jste studentka závěrečného ročníku dramatického oboru Janáčkovy konzervatoře, studujete herectví. Čím chcete doopravdy být?

Ještě mě neopustilo to dětské přání. Já bych stále ještě chtěla jednou být filmovou princeznou. Ale zároveň vím, že ne všechny pohádky jsou dobré. Nejen pro mne, prostě z hlediska jejich kvality. Ráda bych hrála princeznu v opravdu kvalitní filmové pohádce.

Choďte na castingy, možná si vás vyberou. Která filmová pohádka je podle vás opravdu kvalitní? Nebo která z těch princezen, co jste viděla, patří u vás k těm skutečně dobrým?

To říkat nebudu, ale o české pohádkové filmografii mohu říct, že mnohé by šlo udělat lépe.

Já si myslím, že Tři oříšky pro popelku s mladičkou Miluškou Šafránkovou patří k těm nejlepším.

No to jo!

Ze zkoušky hry Jedenáct babiček. (Foto: Petr Chodura)

Tak čím tedy doopravdy chcete v tom širokém divadelním světě být?

Loutkoherečkou v divadle pro děti.

A to jste mě teď vážně překvapila! Na ostravské konzervatoři se loutkoherectví nevyučuje…

Stalo se to ve třetím ročníku konzervatoře. Já jsem studovala pod vedením Václava Klemense, který byl navíc uměleckým šéfem Divadla loutek. A právě on mně jednou nabídl roli. Možná proto, že jsem se do loutek chodila dívat pravidelně na jednotlivá představení od prvního ročníku. Skoro všechno, co jsem tady viděla, se mi líbilo. A postupně ve mně zrálo přesvědčení, že nejvíc se mi líbí divadlo pro děti. A tak jsem se dokousala až k těm loutkám. Loutka je úžasný dorozumívací prostředek. A práce s materiálem, s jakýmkoliv, navíc před očima dětí, které to navíc mnohdy vnímají úplně jinak, je úžasná. Přes loutkové divadlo pro děti jsem se dostala k práci s hmotou, jak ji pozoruji na loutkářských scénách ve světě, kde se hrají plnotučná loutková představení pro dospělé. V loutkovém světě existují nejrůznější alternativní představení. Ale momentálně se opravdu cítím nejlépe v loutkovém divadle pro děti.

Ze zkoušky hry Jedenáct babiček. (Foto: Petr Chodura)

Tak teď o vás víme skoro všechno a pojďme k vaší nejnovější inscenaci a roli. O čem je hra Jedenáct babiček a jakou roli v ní máte vy?

Tahle inscenace je scénickým koncertem o životě kominické dívky Klárky. Tedy Klárky, která má dědečka kominíka. Předlohou je knížka Klárka a jedenáct babiček z pera Olgy Černé. V anotaci je psáno Putování od jedné babičky k druhé. Klárka je krásný spojovák mezi životními styly. Je to setkávání s různými typy lidí.

Hra je také o docela těžkých životních situacích. Klárčin dědeček, kominík Tomáš, který sirotka Klárku vychovává, spadne ze střechy a ocitne se v nemocnici. V té chvíli začíná Klárčina životní etapa, ve které potkává jedenáct babiček. Více prozrazovat nebudeme, jen to, že představení je určeno pro děti od čtyř let. Všechny děti se mohou setkat se skutečností, ve které je jejich dědeček hospitalizován s docela těžkým úrazem, což není zrovna veselá záležitost.

V naší pohádce to tak je. A to si myslím, že je právě fajn. Ta knížka také je na začátku docela smutná. Mně se ten začátek ale hodně líbí. Je to velmi vhodné pro dětského diváka. Pojďme prostě podávat dětem věci takové, jaké jsou.

*

Premiéra inscenace Jedenáct babiček v režii Jakuba Maksymova se koná v pátek 21. února 2025 v 17 hodin na alternativní scéně Divadla loutek Ostrava. Nejbližší reprízy jsou v neděli 21. února v 10.30 a v 15.30 hodin a ve čtvrtek 27. února v 17 hodin.