Nad dvěma básnickými novinkami ostravského nakladatelství Protimluv

Monika Kubicová: Bezejmenný tok

V pořadí druhá sbírka ostravské básnířky Moniky Kubicové svým obsahem koresponduje se svým výstižným názvem Bezejmenný tok. Tímto tokem, nebo spíše proudem, jsou texty, které svou přímou surovostí budí dojem, že prýští přímo z autorčiny mysli. Setkávají se zde reflexe výjevů z byť všední, ale nijak snadno zpracovatelné reality s abstraktními myšlenkovými pochody, které Kubicová prostřednictvím surové imaginace přetvořila do poeticky ukotvených básní. Tok, kterým sbírka je, není nezastavitelný a nečleněný. Sbírku tvoří několik oddílů, každý z nich má své vymezení, či spíše téma, které je v něm dominantní. Z textů čiší samota, těžkosti introspekce a skepse, nedůvěra. K pravdě, technologiím, moudrosti, lidem, k sobě samé:

Mohu napsat mnoho básní o ničem
na účtenky
přesto ten důkaz
hlouposti vytištěné na nepoužitelný termopapír
bude ještě zbytečnější

Texty pocházejí z velkého časového rozmezí, a to z let 2012 až 2023. Bezejmenný tok sbírky je značně dynamický. Lyrický subjekt se přesunuje prostřednictvím opakujících se motivů např. vlaku či zrcadla. Nejde jen o transportaci prostorovou, častější jsou přesuny z imaginativna do reality nebo jen pohyb, spíše běh napříč vesmírem. Pohybu obecně Moničiny básně věří.

Plavat širým vesmírem
na jeden nekonečný nádech
a vidět vše
co si nelze představit

Foto: Protimluv

Díky těmto prostředkům se v básních autorka pohybuje na hranici příčetnosti, vědomí, reality. Čtenářský zážitek se v mnohých momentech setká s bojem se šílenstvím či nutkáním ztratit kontrolu:

Poroučím svému tělu
Zkus udržet
aspoň tu chůzi!
Domlouvám si
Zůstaň ještě uvnitř
biochemického soukolí

Poslušnost a anarchie, klid a šílenství, světlo a tma, les a město. Kontrasty znovu odkazují k napětí a rozporům, které vnímám jako jedno z témat knihy. Tyto boje se sebou samou samozřejmě souvisí s pro každého známými pocity nepatřičnosti, nekompetence a outsiderství:

Občas si připadám
jako svalnatý pokérovaný motorkář
který vešel do cukrárny

Sbírka tedy zdánlivě z různých úhlů, ve skutečnosti z pozice uvnitř hlavy přemítá nad místem jedince ve společnosti, jež má vysoké požadavky a konkrétní pravidla, kterým je obtížné až nemožné se přizpůsobit. Nejde o obžalobu společnosti v úplném slova smyslu, texty komunikují neschopnost či odmítání zapadnout a podvolit se.

Nezhasne za sebou
kdo se oběsil
Zamyšlený člověk svíce a lebka
to bylo pokání na starých malbách
a dnes?
Komu se vyzpovídají kdož odmítli všechny ty
definované víry?
ke komu čemu
by se měli
modlit?
Měli?

Jiří Hort: Přijde jelen

Sbírka Přijde jelen Jiřího Horta je různorodá a osvěžující. Pozor, to ale neznamená, že by témata, která řeší, byla jakkoliv odpočinková. Jazyk, se kterým Hort pracuje, je pozoruhodně lidový, přístupný, nikoli však zjednodušující. Trefně pointuje pro mnohé aktuální, velmi hmatatelná témata, kterých se básně dotýkají. Společný mají civilistní ráz a obecně lidský charakter, jenž je ve své autenticitě umocněn zasazením do velmi konkrétních míst. Ulice, byty, zahrady, cesty. Byť ve společném prostoru, básně v knize jsou ve svých formách odlišné, což poukazuje na autorův široký polohový rozsah, který nám v nové knize představuje. Každý oddíl sbírky má odlišnou podobu, témata tuto rozpřaženost opět dost zužují.

První oddíl sbírky, Ostravě, se nebojím nazvat patriotickým místopisem, který netvoří barvité popisy lokalit, ale spíše okna do velmi konkrétních denních situací ze života stárnoucího muže, kterého začíná dohánět nostalgie.

V porubské pivnici bývají havíři, chodí
i lampářka s třídičkou uhlí. Dřív jich
bylo na tři stoly, dnes už míň.
Naposled štajgr Olda.
Když hudroval, že měli nechat hvězdu
aspoň na věži U Jindřicha,
jihly mu oči.

Foto: Protimluv

Po konci prvního oddílu se v následujících oddílech tematika mění, kulisy nikoliv. Jsou ale jen rámcem pro sociální tematiku, ke které knihu v anotaci přiřadil Jonáš Zbořil. Hort svou pozornost věnoval a sbírka se vyznává starým lidem, havířům, osamělým hledačům svého „doma“, nalomeným a rozdrceným rodinám. A to, co hledají, jim je ve sbírce poskytnuto. Se svým všeobecně neopakovatelným pocitem, vzpomínkami, ale i tichými situacemi. Domov, vyhřátý a útulný, nekonečně prázdný, plný nástrah nebo drtivě prázdný.

Z hrníčku vysype úspory, každý dárek
zabalí zvlášť, s napětím sleduje,
co vnoučata.
Až odjedou, pokoj potemní, jen občas
po stropě projede tramvaj.
Ze tmy se noří první tváře.

Tím kniha zdaleka nekončí. Autor čtenáři předkládá bohatou variaci motivů a forem, včetně haiku nebo experimentálnější, sensuální části Rovnoběžky času. V této části se sbírka dostává od obecnějšího ke konkrétnímu, od ostatních k vlastním vzpomínkám. Záblesky intimních momentů se postupně zaostřují, z bezčasí je Studénka Hortova dětství… Závěrečný oddíl, Růženec, sbírku celou zamyká, dokončuje kruh. Stojí vedle sebe děsivé utrpení a šťastné vzpomínky, v jedné harmonii, kterou představuje život.

Za tújemi
Půlnoc je váš čas. Upřete pohled, strnete.
Jen komíhavá světýlka prozrazují
dech.
Túje vymezují prostor.
Zpočátku děsí skelný zrak, jak rozbíjí se
o plot, ale nahlédnu-li pozorněji,
spatřím dětská sněžítka.