Autorka historických románů Romana Vaverová: Žijeme v přelomovém období. Je ale možné, že si tak připadá každá generace

Lidé vás mohou znát jako výtvarnou umělkyni nebo jako spisovatelku. Představila byste se čtenářům jinak?

Ráda chodím po horách nebo v lese, ideálně s vnoučaty. V současné době píšu už jen knihy, taky se hodně věnuji besedám se čtenáři, ale vitráže a mozaiky už nedělám.

Co činnosti, kterým se věnujete, spojuje?

V čemkoli, co člověk tvoří, v jakémkoli médiu, je promítnutá osobnost autora, jeho vidění světa. Takže to bude asi ono.

Jak odpočíváte?

Ráda sportuji, v současnosti nejčastěji v posilovně. Chodím taky do sauny, do lesa a do hor.

Vaše knižní portfolio je zajímavě různorodé. Dětská literatura, mytický román Uroboros a nejmladší je dvojice historických románů. Kudy vedla a vede vaše spisovatelská tvorba?

Dětskou knihu Sára a kouzla králů jsem napsala jako první a vydalo ji nakladatelství Fragment. Byla to zajímavá zkušenost, ale na základě ní jsem se rozhodla, že si knihy budu vydávat sama. Ráda bych udržela dvě linky: tu, kterou představuje Uroboros, a linku historickou. Momentálně více pracuji na historické lince.

Takže u historických románů plánujete zůstat?

Letos určitě.

Jak jste se dostala k historické beletrii? Má to nějakou motivaci, nebo to přišlo tak nějak samo?

Já mám historii opravdu hodně ráda, tedy jenom jako amatér, a literaturu taky, takže se to nějak přirozeně propojilo.

U obou vašich historických románů, tedy Železné katedrály i Hořkosladká vůně vanilky, kromě literárního rozměru vnímám i rozměr edukativní. Mýlím se?

Ne. Vymyslela jsem si formát, který je v obou těchto knihách, a chci v něm pokračovat. Spočívá v tom, že na konci každé kapitoly je souhrn historických faktů. Jednak proto, aby čtenáři nemuseli googlit, nemuseli odcházet od knihy, a také aby jim bylo zřejmé, která část knihy je reálná a která fiktivní. Propojení beletrie a mojí autorské fantazie s fakty mě baví. Připadá mi, že pak kniha má od každého kousek a každý si v ní najde to své. Nebavilo by mě psát úplně čirou beletrii, ani čirá fakta.

Autorka historických románů Romana Vaverová. (Foto: archiv)

Vzděláváte v historických tématech nejprve sebe a potom to předáváte čtenáři?

Určitě to musí být téma, které mě nějakým způsobem oslovuje, které mě baví a zajímá, jinak by to bylo velké trápení. I když se jedná o téma, o které se zajímám dlouhodobě, tak když knihu píšu, musím si spoustu věcí nastudovat.

Z časoprostorového ukotvení obou historických románů jsem pochopila, že vás zajímá historie regionu v 2. polovině 19. století. Je to tak? Máte jiné, specifičtější záležitosti, které vás zajímají a vybíráte si z nich? Jakým způsobem si volíte témata, o kterých budete psát?

Téma mě musí zaujmout samo. Co se například týče Katedrál, když jsem při návštěvě Dolní oblasti Vítkovice poprvé zaslechla příběh Paula Kupelwiesera, tak mě oslovil natolik, že jsem věděla, že je o něm chci psát. Na Marii Fiedorovou jsem přišla čirou náhodou, přišla mi extrémně zajímavá. Ohledně konce 19. století nemohu říci, že bych jej měla primárně nejraději, ale je to velmi zajímavá doba. Svět se lámal, starý přecházel v nový, spousta věcí se měnila. Je to také doba krásné architektury, umění, všeho, a zároveň taková doba, kdy si lidé nebyli příliš jistí tím, kam svět spěje a kde je jejich místo. Myslím, že si kladli hodně podobné otázky, jaké si v současnosti klademe my, protože i my jsme v takovém přelomovém období. Je ale klidně možné, že si přelomově připadá každá generace.

Jaké je to psát o reálných osobnostech? Nemáte strach, že se budete v jejich charakteru příliš lišit od reality? Rozumím, že například u Marie Stony (jedna z hlavních postav Hořkosladké vůně vanilky) jste čerpala z jejích deníkových záznamů a korespondence. Ale u ostatních?

U Paula Kupelwiesera to bylo úplně jednoduché, protože si vedl obsáhlý deník, který mimochodem přeložila Ostravská univerzita. Díky Kupelwieserovým Pamětem jsem mohla odhadnout, o jaký typ člověka pravděpodobně šlo. U Marie Fiedorové to bylo přesně naopak, tam neexistují skoro žádná historická fakta, proto její příběh stál čistě na mé fantazii a odhadech.

Postavy ve vašich knihách nejsou jen reálné historické osobnosti, mnohé jsou fiktivní. Řekla byste, že existuje nějaký daný poměr fikce a faktů, co se množství postav týče? Jsou reálné osobnosti jen hlavní postavy?

Když si vyberu základní námět ke knize, snažím se k hlavní postavě najít co největší množství reálných historických osobností z jejího okolí. Konkrétně u Marie Fiedorové to příliš nešlo, proto jsem k ní zařadila i dějovou linku číslo dvě, tedy Marii Stonu, tam už bylo historických postav dost. Fiktivní postavy tvoří beletristickou část, pomáhají, aby se děj posouval kupředu a aby byla kniha zajímavá. Aby v příběhu nebylo jen to, co si čtenář může o historických osobnostech zjistit sám.

Třetí dominantní příběhová linie Hořkosladké vůně vanilky je kolem Hanse. Je čistě fiktivní?

Hans je historicky fiktivní, psala jsem jej ale podle reálného člověka žijícího v současnosti, který je mi blízký. Přišel mi jako vhodné propojení Marie Fiedorové a Marie Stony, potřebovala jsem spojit dva úplně odlišné světy a k tomu se hodila postava, která by logicky mohla zapadat do obou světů. Šlo o částečně racionální a částečně emoční rozhodnutí, což je podle mě ideální varianta. Tak proto Hans.

Když byste měla knihu shrnout, dalo by se říci, že jde o příběhy dvou silných žen s mostem mezi nimi? Je hlavní téma knihy ženská síla?

Ne, pro mě byli hlavní téma lidé, kteří z jakéhokoli důvodu nezapadají do většinové společnosti. Nenechají se tím ale zlomit a najdou si svůj způsob, jak ve světě obstát a zároveň neztratit svou autenticitu. Zajímá mě i existence různých světů vedle sebe, proto jsem psala jak o vítkovické kolonii, třebovickém zámku, tak o hlavním městě Rakouského Slezska, Opavě. Důležitá je pro mě paralela minulosti se současností, tedy to, že si lidé kladou pořád stejné otázky, řeší podobné problémy. V různých historických etapách na ně reagují trochu jinak, ale myslím si, že lidsky a vnitřně na ně reagujeme pořád podobně.

Přestože se postavy vašich románů setkávají s životními krizemi, opakovaně se rozhodují je překonávat. Co je motivuje? Je to pokora přijímat svůj osud a vnitřní síla? Je to pro vás hnací síla v životě?

Ano, máte pravdu, postavy mých románů nejsou lidé, kteří by od života dostali všechno jen tak, na první dobrou, ale nepřízní osudu se nenechají zdeptat. Takže pokora tam určitě je a vnitřní síla rozhodně také. Před třemi lety jsem pobývala v Americe a prožívala velkou vnitřní osamělost. V té době jsem narazila na knihu od Viktora E. Frankla – A přesto říci životu ano. Frankl přežil koncentrační tábor a věta, která stojí v názvu knihy, ji celou shrnuje. Ať se děje cokoliv, tak se můžeme nakonec zvednou a říci „ano“. Možná to zní jako vnitřní síla, pro mě je to spíše pokora před životem. Když přijmete, co se děje, vždycky se to nakonec promění k lepšímu.

Jakou roli má v knize pařížská kapitola? Rozumím, že jde o zlom v životním příběhu Marie, ale kapitola se ze struktury románu vymyká, úplně do ní nezapadá. Proč jste se pro ni rozhodla? Je to reálná událost ze života Marie Fiedorové?

Pobyt v Paříži není reálná událost, je to něco, co jsem si vyfabulovala. Chtěla jsem, aby Marie šla do nového prostředí, které jí dá impuls, že se to stalo zrovna na světové výstavě v Paříži, byla jen náhoda. Narazila jsem na deníky českých cestovatelů za touto událostí a přišlo mi zajímavé, že psali o každodennosti – o jídle, atrakcích a všem, co v Paříži viděli a zažili. Proto jsem jejich zápisky s knihou propojila. Kdyby to nebyla Paříž, tak bych Marii Fiedorovou poslala na nějaké jiné místo, kde by získala impuls a sílu do života. Mnoho lidí při životní krizi rádo odcestuje a vytvoří si od problémů odstup, vidí je z výšky, pak jsou schopni je řešit. Šlo mi ale také o opakování motivu vynálezů, který se v knize opakuje. V té době ohromovaly a inspirovaly svět. Marie na počátku románu cestuje s manželem do Náprstkova muzea v Praze, tato cesta představuje podobný impulz jako cesta do Paříže.

Prostor knihy je různorodý. Pohybujeme se mezi Vítkovicemi, Třebovicemi a Opavou, občas odcestujeme do Vídně, Paříže, Prahy, nebo do přírody. Hans s Ignácem prchali na Jesenicko, do vily v Bílém Potoce, do dnešních Lázní Jeseník. Proč zrovna tam? Inspirovala vás jesenická krajina?

Úplná realita je, že jsem se lidské inspirace Hanse zeptala, kde chce skončit. Odpověděl mi, že rozhodně v Jeseníkách. Dala jsem to tam pro přátelské zasmání.

A co Ignác? Je fiktivní?

Ano, úplně. Přemýšlela jsem ještě, že o Hansovi a Ignácovi napíšu druhý díl, aby bylo jasné, jak to celé dopadlo… Už ale píšu jinou knihu.

Prozradíte čtenářům, čeho se bude týkat?

Jde zase o podobné téma, děj se neodehrává na konci 19. století, ale na začátku dvacátého. Kniha bude opět propojovat regionální dějiny s evropskými, příběh začíná ve Vídni a končí v Ostravě. Bude se týkat architektury, umění a politiky.