Jsem stále ve fázi hledání. Bez zkoušení a tápání by to ani nešlo, říká Sid alias Stará puška

Když jsi začal nové album připravovat, měl jsi jasný plán, jaké by mělo být, jak by mělo znít?

Už od prvních tónů je jasné, že je to celé jinde oproti debutu Maminko, vzbuďte mě, až bude vidět moře. Toužil jsem ještě udělat svižnou desku ve stylu, který od mládí rád poslouchám. A v podstatě z toho vylezlo to, co jsem si asi přál, aby z toho vyšlo. Na desce se podílelo více lidí a myslím si, že i to je tam podstatně znát.

Jak konkrétně?

Bylo velmi inspirativní pracovat s mladými hudebníky, pracovat s jejich pohledem na muziku a tvorbu. Určitě jsem si z toho něco přínosného odnesl, a nemyslím jen ten vinyl (smích)… I zvuk je v podstatě fajn a jsem s ním vesměs spokojen. Všechno se natáčelo na analog, na různé staré raritní nástroje a aparáty. Krom skupiny Žádný ostych se na desce podílela i spousta dalších kamarádů muzikantů. Bylo to fajn. Možná mě jen v podvědomí mrzí, že jsem tam nedostal ty originál hammondy, ale asi by to laik stejně nepoznal, tak je to vlastně jedno. Na celku by to stejně asi nic nezměnilo.

Album jsi nazval Děkuji, jsem syt!, přičemž název odkazuje i na tvou přezdívku Sid. Jak moc je pro tebe důležitý vykřičník na konci a jak velký význam přikládáš slovu „Děkuji“? Jde i o to, že právě na slovo „děkuji“ často při naší komunikaci s druhými lidmi zapomínáme, což se pak následně odráží v našich vztazích s nimi…

To máš asi pravdu, ale to už je na mínění každého jedince. Je to trošku taková slovní hříčka, přišlo mi to tak zajímavé, že to byl vlastně základní kámen celého počinu, i mého momentálního rozpoložení. Asi už mě nějak všecko sralo, a možná i pořád sere, ale to už tak asi v životě občas je. Možná proto třeba i na konci ten vykřičník.

Domníváš se, že jsi tímto albem našel svůj jasný hudební styl či směr, nebo máš pocit, že jsi stále ve fázi hledání?

Jsem a budu už asi vždycky ve fázi hledání. Bez toho zkoušení a tápaní by to vlastně ani nešlo. To je jeden z hnacích motorů mé tvorby. Jestli to jednou najdu, tak je na čase s tím asi skončit.

Zatímco z debutu je v mnoha písních cítit určitá životní marnost, samota či deziluze, tak nahrávka Děkuji, jsem Syt! sice není oslavná, ale rozhodně je hudebně akčnější či rozvernější. Z tvého pohledu je to pozitivní album, nebo odkazuje spíše na to, že nám pořád v životě něco chybí a mnohdy ani nevíme co?

Je to zase moje klasika, řekl bych, hořkosladké věci. Jen možná v tom svižném hávu nezanechávají za sebou takovou marnost jako na prvním albu. Někdy je toho hořkého více, jindy je zase více sladkého, ale jako celek je to, myslím si, celé někde mezi. Zaleží, i v jakém rozpoložení to dotyčný poslouchá.

V textech však lze zaregistrovat náznaky naděje, jako například „Zpívej mi něco o tom světle před námi…“ nebo „Začínám v to věřit, že jednou u mých dveří ve světle bude stát…“. Vnímáš to také tak?

Zpívej mi byl nápěvek, co se se mnou už delší dobu táhnul, mám na mysli celý ten nápad s chatou. Došlo to tak daleko, že jsem si tu chatičku u řeky nakonec pořídil i v reálu. Nevidím sice z okna šplouchat ryby na jezu, jak v této písni zpívám, ale když se takhle v řece zvedne zjara voda, tak ji mám nad kotníky ve sklepě. Takže tu řeku vnímám, jen trošku jinak, než jsem si myslel. Ale je mi tam moc fajn. V písni Začínám je to spíše o tom, že se třeba člověk jednou nakonec dozví všechny ty otázky, které se s ním ta léta táhnou a každým dalším dnem přibývají. Je to i možná mé takové přistoupení na to, že je člověk za půlkou svého života a že je načase se dívat i tam, kam to všechno směřuje.

Další ze skladeb se jmenuje Víc než na co máš. Je to píseň, kterou se zpovídáš sám k sobě, nebo je o někom jiném?

Tak i tak, myslím. Spíše k jiným, ale je to pro mě takový varovný prst, aby si na to člověk dal pozor, ať nepřecení své síly. (smích)

Ve skladbě Výběrové řízení dáváš do kontrastu, anebo naopak hledáš souvislosti mezi zkorumpovanými výběrovými řízeními a určitou nenaplněnou láskou. Jak jsi k tomuto nápadu přišel?

S jednou z firem se občas účastníme různých veřejných zakázek ohledně kácení stromů a někdy člověk žasne nad tím, jaká to může být v roce 2025 pořád fraška. Opravdu je to tristní. No, tak asi odsud první půlka nápadu a ta druhá se k tomu dopsala do kontrastu, aby se to trošku odlehčilo, že jsou i vyšší věci než nějaké zkorumpované výběrové řízení.

Opět se na albu nachází skladba, která reflektuje život muzikanta Jardy Murína. Co tě k tomu vedlo? Jde o nějaké hecování mezi vámi?

S tím naším porubským Eskobarou už jsme toho zažili spoustu. Je to taková vděčná figurka na ztvárnění, takový můj malý „Sahula“. Rád se do něj tímto směrem trefuji a on taky kolikrát na mně nenechá nit suchou.

V této skladbě zpíváš: „…on nemusí se líbit, mu stačí, že se tleská!“ Jsou tato slova adresována řadě nejen českých, muzikantů, pro které je mnohdy důležitější samotný potlesk než kvalitně odvedená práce?

Nemyslel jsem to asi tak, ale parafrázovat by se to tak samozřejmě dalo.

Jak bys chtěl, aby se posluchač po poslechu celého alba cítil? Jaké by měl mít pocity, aby sis řekl, že tvá kreativita nepřišla vniveč?

Určitě aby byl nadšený, aby si řekl, že nic tak úžasného ještě předtím neslyšel, aby byl unesen texty a fascinován skvělou muzikou, aby ho to ponoukalo k tanci a kdoví co ještě…

To je hodně sebevědomé… Ale bez toho to nejde…

Asi však postačí, že posluchač při poslechu album nevypne a dá si tu práci doposlouchat ho do konce a popřípadě dá tomu šanci si desku pustit ještě jednou nebo dvakrát. A pak to tam buď najde, nebo ne. Jsem se smál, když mi kamarád Koňyk napsal sms se slovy: „Toto je volačo jiné než ten prepadák s tou mamou a morom.“ (smích) To mě pobavilo… A naopak spousta lidí by zase raději ten akustický prepadák. To už tak ale na tom světě je… Za mě jsem i s odstupem za desku moc rád a mně se líbí.

Do videoklipu Děkuji, jsem Syt! jsi zařadil spoustu ukázek z filmů, reklam atd. Co tě k tomu vedlo?

Už nevím, co bych měl vymýšlet. Kapela, která se mnou na písni spolupracovala a nahrála ji, má svých starostí, myslím si, dost a nějak už mi to přišlo fádní. Ukazovat se tam zase jen s kytarou. Asi jsem byl syt i sám sebou. Nenašel jsem ve svých nápadech nic originálního, bohužel. Nic originálnějšího než toto. A v podstatě vše, co jsem tím chtěl říct, jsem našel na filmovém plátně. Celý ten kontrast. Jsou tam jak mé oblíbené momenty, tak i ty opačné. Jako celek mi to pak zapadá. Těší mě na tom, že to není úplně klasika. Ale já jsem na to asi „náročný host“, jak se v písni i zpívá. A asi ne každý toužil v klipu vidět to co já.

Co tě čeká v nejbližší době?

Pořád se něco děje, aspoň mám pocit. A když chvilku ne, tak hned zase člověk začne něco vymýšlet, aby se tak dělo. A pak není čas ani na to domluvit se na rozhovor, že? (smích)…  Ale abych odpověděl, krom práce s naším festivalem na Hlučínském jezeru, který se uskuteční letos 11. a 12. července, začínám s kluky ze Starých pušek makat na koncertech, co nás tento rok čekají. Takže jsme dokonce udělali i dvě zkoušky. (smích)… No a nejaktuálnější je taková naše malá oslava 15. února v Barráku v Ostravě spolu s kámoši z Krang a Daffy and the Rafters.

Jsou i další novinky ve tvém hudebním světě?

Dále se ještě sehráváme s naším novým hráčem na klavír a hammondy Tomášem Rossim, který s námi bude teď jezdit. Myslím si, že nám dal zase takový nový impuls a taky se nám v tom novém zápalu podařilo udělat i novou písničku. Tak jsem si říkal, že kdyby bůh dal ještě jednu, mohli bychom si možná udělat radost a po letech vydat k tomu našemu výročí singl. A taky mám ještě pár rozdělaných dalších projektů, které bych chtěl letos aspoň posunout blíž k cíli, když ne úplně dotáhnout. No, prostě furt něco. A to se nebavím o dvou špuntech, kteří mi dělají doma radost, a toho moře práce, která mě živí. Tak asi to mě čeká v nejbližší době…