Popelka ve Dvanáctce: Tradiční příběh v málo známém pojetí baví humorem i vkusnou hudbou

Určitě jste o ní alespoň jednou slyšeli. Špinavá umouněná holka, která od úsvitu do soumraku maká a dostává tvrdou lekci. Popelka prochází staletími jako symbol laskavé dívky s dobrým srdcem, která velkoryse snáší šikanu a despotické chování svého okolí. Její cesta za štěstím je vydlážděna touhou po normálním životě. Co je svět světem, lidé přemýšlejí, jak to zařídit, aby se jim v životě dařilo. Popelka má nejen štěstí v neštěstí, ale i jisté vlastnosti geniálního stratéga. Střevíček, který po ní v princově paláci zůstane, je hezkým příkladem, jak proměnit ztrátu v dokonalý zisk.

Existuje přehršel variant, jak tento prastarý příběh vyprávět. Popelka je jednou z nejoblíbenějších pohádkových postav i ve světě umění. Svědčí o tom opery Nicolase Isouarda, Gioacchina Rossiniho, Julese Masseneta, Rudolfa Rozkošného a celé řady dalších vyzyvatelů. Zkrátka nepřišly ani dámy, vždyť jedno z nejtradovanějších převyprávění pochází z pera báječné Boženy Němcové. Další ženou, jíž Popelka inspirovala, byla francouzská skladatelka Pauline Viardot. Klára Schumannová o této podivuhodné osobnosti prohlásila, že je nejnadanější ženou, jakou kdy poznala. Poklonu jí vysekli i takoví velikáni jako Franz Liszt či Hector Berlioz.

Pauline Viardot salónní operetu Popelka napsala v roce 1904. Její libreto se opírá o knihu Charlese Perraulta Popelka aneb Skleněný střevíček vydanou koncem 17. století. V této verzi ožívá Marie zvaná Popelka, která obdaruje žebráka, ačkoli sama nemá na rozdávání. Jenomže z nevzhledného houmlesáka se vyklube princ, který se do Popelky šmahem zamiluje. Libreto nivelizuje roli macechy do postavy za scénou, která se na jevišti vůbec neobjeví. Značný prostor naopak získává komorník Barigul, který je zapojen do princovy léčky a předstírá na plese jeho identitu. Nechybí ani kouzelná víla, která se postará, aby vše dobře dopadlo…

Veronika Kaiserová a Helena Kalambová. (Foto: Martin Popelář)

Režijní koncepce Gabriely Petrákové je svěží, uvolněná a neotřelá. Podporuje humorné dvojsmysly pramenící ze slovních replik a vykresluje charaktery jednotlivých postav se smyslem pro vtip a hravou nadsázku. Popelka v tom prostě umí chodit a nemá čas na depku. Její nevlastní sestry Armelinda a Magelóna jsou extravagantní hyperaktivní holky, které se chtějí bavit. Postavy mužů kromě hraběte Barigula postrádají podobně turbulentní dynamiku, ale i v jejich hereckém projevu lze číst režijní otisk Petrákové v přesném vedení postav a zdůraznění signifikantních znaků, potažmo projevů chování.

Scéna Davida Baziky respektuje skromné možnosti komorního prostoru. Děj se odehrává na holém jevišti, odkud vede několik barevně odlišených dveří. Vizuálně nejatraktivnějším prvkem jsou zářivé kostýmy Marty Roszkopfové, které evokují pohádkovou estetiku. Pobaví miniaturní model kočáru, plyšová zvířátka i světelné efekty.

Z inscenace Popelka. (Foto: Martin Popelář)

V rámci projektu Operní akademie Ostrava se na čtvrteční premiéře představil převážně zkušenější tým profesionálních umělců. Krásného prince sehrál muzikálový zpěvák a herec Tomáš Krpec. Svým zevnějškem se Krpec do podobné role hodí, má i výrazný komediální talent, který zúročil zejména v mnohotvárné nonverbální komunikaci. Méně přesvědčivé zatím je jeho pěvecké ztvárnění, které s ostatními operně školenými hlasy nenašlo společný „modus operandi”.

Jonáš Slovák je teprve dvacetiletým studentem Fakulty umění, přesto jeho hrabě Barigul patřil k nejlépe „přečteným” postavám a mezi profesionály se vůbec neztratil. Slovák je výrazný komický i pěvecký talent, který se v roli rychle zorientoval a předvedl skvělý výkon. Snad by byl ještě jistější, kdyby si víc pohlídal zřetelnou deklamaci mluvených pasáží a herecky tolik nepřehrával.

Nejpřesvědčivější postavou byla Popelka Veroniky Kaiserové, která má pro tuto konkrétní roli přirozené vnady a milé charisma. Pěvecké ztvárnění této sopranistky bylo opravdu okouzlující, emocionálně bohaté a výrazově lahodné, ačkoli po technické stránce měla Kaiserová rozhodně nejtěžší úkol. Její Popelka je ozdobou inscenace.

Veronika Andrašková a Nikola Novotná. (Foto: Martin Popelář)

Dvojici zlomyslných sester neodolatelně sehrály Veronika Andrašková a Nikola Novotná. Jejich interakce v podobě neustálého škádlení, přetahování a praní nemá nejmenší chybu. Obě dámy se postaraly také o patřičně znělý a lahodný pěvecký projev v duetech i ansámblových zpěvech. Výraznou postavou se uvedl rovněž Ihor Maryshkin, jehož baron má osobité pěvecké i herecké kouzlo. Sólová árie v jeho podání poukázala na velmi nadějný, krásně zbarvený baryton. Sólovou suitu dotváří ještě Víla, kterou ztělesnila půvabná Helena Kalambová s neskrývaným potěšením a překrásném kostýmu s bezmála pohádkovou aurou.

Helena Kalambová. (Foto: Martin Popelář)

Nezanedbatelnou roli má jediný doprovodný nástroj inscenace, kterým je klavír. Náročného partu napoprvé ujal Michal Bárta, jehož spolehlivost poskytla všem protagonistům pevnou půdu pod nohama. Bárta se s úspěchem blýsknul i v drobné herecké úloze, to když v úvodu sehrál roli uvaděče a později ještě okořenil dějovou linii jednou legrační etudou.

Zdařilé je také nové české přebásnění, o něž se postaral Juraj Čiernik. Jeho překlad je jakousi roztodivnou směsí pohádkové, knižní a archaické mluvy, což je dobré výchozí postavení k uplatnění parodického principu. Výbornou práci odvedli také dramaturg Juraj Bajús a Roberta Battistini, která dobře poradila s pohybovou složkou.

Ihor Maryshkin, (Foto: Martin Popelář)

Popelka je avizována jako salónní opereta, což je skutečně přiléhavý terminus technicus. Její hudba není příliš náročná a odpovídá staromódním konvencím své doby, přesto nepůsobí vyvanule a má své melodické kouzlo. Inscenace je svou délkou, jež příliš nepřesahuje hodinu, osvěžující a daří se jí udržet pozornost diváka od první do poslední minuty. Velkou zásluhu na tom má důraz na interakci, pěveckou kvalitu a humor, který je všudypřítomnou veličinou všech protagonistů. Povedlo se realizovat představení, které respektuje tradiční formální náplň tohoto žánru, ale i jeho přesah decentními náznaky situačního a slovního humoru.

Popelka je atraktivní, zábavné, vkusné a legrační hudební divadlo, které potěší jak děti nebo rodiny s dětmi, tak střední a starší generaci. A já už se těším na sobotu, kdy se v premiéře představí převážně studenti ve spolupráci s klavíristou Martinem Pančochou. Kmotřičko Vílo, svojí mocí nad nimi bdělost navždy měj!

*

Popelka. Hudba a libreto: Pauline Viardot. České přebásnění: Juraj Čiernik. Režie: Gabriela Petráková. Hudební nastudování: Michal Bárta. Dramaturgie: Juraj Bajús. Scéna: David Bazika. Kostýmy: Marta Roszkopfová. Inscenace vznikla ve spolupráci Národního divadla moravskoslezského s Fakultou umění Ostravské univerzity. Recenze je psaná z premiéry uvedené ve čtvrtek 6. února 2025 v Divadle 12 v Ostravě.