Hudební současnost 50: Přínosná publikace o festivalu, který už půl století dává prostor soudobé tvorbě

Srdeční záležitost, radost, objevování něčeho nového, vděčnost, vzácnost, semknutí, odvaha a propojení… Prohlídku nové knihy začínáme poněkud netradičně ukázkou emotivních vzkazů a vyznání, které o festivalu Hudební současnost napsali skladatelé, interpreti, muzikologové a další osobnosti z různých oblastí kultury. Je to také festival netradiční hudby, který i v totalitní době dokázal prezentovat kreativní tvorbu a samostatné myšlení. O tom, že v Ostravě to nebylo s vlastním názorem a jeho svobodnou uměleckou prezentací obzvlášť jednoduché, svědčí úvodní brilantní studie Karla Steinmetze, v níž se mimo jiné uvádí: „Přesto se proklamovaný politický trend dal v tichosti obcházet a i v nelehké době vznikaly a byly prováděny i v hudební oblasti vedle průměrných děl také velmi hodnotné kompozice, vděčně přijímané četným publikem.“

Uznávaný ostravský muzikolog popisuje jako očitý svědek vznik přehlídky Hudební současnost v roce 1975 a stručně, leč výstižně komentuje její osudy až do roku 1989. Ve Steinmetzově velkoryse koncipovaném textu znovu ožívají jednotlivé události na pozadí plastického líčení širokých společenských souvislostí, v nichž sehrála roli nelehká politická situace a iniciativa osobností s festivalem spojené.

Hudební současnost v nových podmínkách let 1990–2004 v další kapitole knihy otevřela ostravská skladatelka Markéta Dvořáková, která v čele této umělecké instituce řadu let stála. Dvořáková poutavě připomíná polistopadovou euforii a s ní spojený explozivní nárůst zájmu o soudobou hudbu. Dozvídáme se, že „vůbec poprvé organizátoři využili nový sál Leoše Janáčka na ostravské konzervatoři. Tento sál s téměř 300 místy byl v průběhu jednotlivých koncertů zaplněn až téměř po plnou kapacitu. Ukázalo se tak, že Ostrava má mnoho příznivců soudobé hudby.“ Dvořáková si pečlivě všímá dramaturgie jednotlivých ročníků a zmiňuje pro ostravskou kulturu cenné možnosti poznání nových nebo dosud nedostupných děl světové experimentální a progresivní vážné hudby jako například kompozice Mortona Feldmana, ale i zakazovaného ostravského Edvarda Schiffauera, jehož díla v devadesátých letech zaznamenala doslova boom a byla důkazem neotřelého přístupu k vážné hudbě, která může znít i nevážně, hravě a s jiskřivým humorem.

V podobném duchu se odvíjí i další kapitola publikace, kterou napsal mladý ostravský skladatel Pavel Nesit. V jeho textu se čtenář dozví o dějinách Hudební současnosti v letech 2005–2019. Také Nesit ctí jednotnou koncepci těchto umělecko-historických sond do určitého časového výseku festivalu. Podstatná je zmínka o rozšiřování žánrového teritoria z festivalu původně zaměřeného na artificiální hudbu na platformu, v níž má své místo jazz, populární hudba a s tím související multimediální projekty. Nesit zmiňuje významné hudební události, jako byly premiéra Žirafí opery od Markéty Dvořákové, fenomén sdružení skladatelek pod hlavičkou Hudbaby a odvážná krátká etapa Hudební současnosti pod vedením Daniela Skály, který zrealizoval řadu pozoruhodných projektů, z nichž uveďme alespoň DeCliché.

Hudební současnost od roku 2020 do přítomnosti včetně plánů do budoucna vylíčila současná umělecká ředitelka Marcela Kysová-Halmová. Pod jejím inspirativním vedením se festival stal jednou z nejdynamičtějších, nejatraktivnějších a nejviditelnějších uměleckých institucí v celostátním měřítku. Kysová-Halmová skloubila své organizační dovednosti s odvážnou přesahovou dramaturgií a vlastními mimořádnými interpretačními schopnostmi, díky nimž přivádí do Ostravy také čím dál častěji mezinárodní umělce a soubory. Velký ohlas v poslední době zaznamenal mezinárodní visegradský koncertní projekt Sounds of Diversity, jehož vznik motivovala zejména potřeba a touha navázat nové mezinárodní kontakty, a tudíž i potřebný dialog. „Festival se v tomto smyslu snaží o poskytnutí podpory, zázemí a v neposlední řadě o zprostředkování kontaktů mezi umělci…,“ vysvětluje v závěru své stati Kysová-Halmová, která i do budoucna nechce festival omezovat „čistě na hudební složku“, neboť hudbu chápe a ukazuje „v její komplexnosti a spojitosti s dalšími druhy umění.“

Součástí knihy je rovněž ohlédnutí emeritního ředitele Janáčkovy konzervatoře a skladatele Milana Báchorka za soutěží Generace pro mladé autory do třiceti let. V Báchorkových vzpomínkách opět ožívají dnes již pozapomenuté události spojené se začínajícími autory, kteří do Ostravy zavítali kvůli důležité reflexi a zpětné vazbě svých děl. „Význam skladatelské soutěže Generace je neoddiskutovatelný. O atraktivitě soutěže mezi začínajícími komponisty ukazuje fakt, že většina mladých skladatelů se Generace zúčastnila opakovaně, mnohdy i řadu let za sebou. Generace je kultivovanou, reprezentativní, profesionálně organizovanou a časem prověřenou aktivitou, která zásadním způsobem motivuje a připravuje nástup nových skladatelských osobností, v jejichž rukou leží budoucnost české hudební kultury 3. tisíciletí,“ uzavírá vzletně své zamyšlení doyen ostravských skladatelů Báchorek.

Podstatnou součástí publikace jsou také vzpomínky a ohlasy na Hudební současnost. Do této kapitoly přispělo celkem třiadvacet různých osobností včetně Jakuba Černohorského, Evy Dřízgové-Jirušové, Jana Hališky, Jaromíra Javůrka, Petra Nouzovského, Renáty Spisarové-Kotík, Evy Šeinerové, Jana Vičara a řady dalších. Výroční publikace Hudební současnost 50 je opatřena doslovem, seznamem použitých zdrojů a jmenným rejstříkem. Nechybí poměrně skromná fotodokumentace, která mohla být s ohledem na povahu festivalu jako „tribuny“ pro mladé interprety a skladatele velkorysejší.

Co bohužel publikace postrádá, je resumé v angličtině, jakékoli statistické údaje o provedených skladbách, vítězných kompozicích soutěže Generace nebo alespoň seznam interpretů, kteří s Hudební současností spolupracovali. Kniha by zasloužila i pečlivější korektury, které by vyřešily nechtěné překlepy jako v příjmení skladatele Eduarda Dřízgy, který si v osmdesátých letech zvolil umělecký pseudonym Eda Driga, nikoli Eda Dřízga, jak uvádí kniha. Naštěstí podobných omylů je v knize pomálu, a tak lze číst Hudební současnost 50 jako vitální a obsahově vyvážené svědectví o festivalu, který dával a stále dává naději současným autorům.

Z celé výroční publikace má čtenář pocit, že tento ostravský festival opravdu radostně a ochotně pomáhá na světlo novým skladbám, etabluje mladé interprety a vnáší do veřejného prostoru živé, aktuální a naléhavé současné umění.

*

Hudební současnost. Autoři: Milan Báchorek, Markéta Dvořáková, Marcela Kysová–Halmová, Ivo Morys, Pavel Nosit, Karel Steinmetz. Počet číslovaných stran: 101. Vydalo Tvůrčí centrum Ostrava v roce 2024.