Básník Petr Hruška: Umakartový kuchyňský stůl a paluba zaoceánské lodi se od sebe příliš neliší

Co právě čtete?

„Je pošetilé / nechat mladou sekvoji / růst vedle domu. // Ještě v tomto / jednom životě / si budeš muset vybrat. // Tu velkou klidnou bytost, / to haraburdí z polévkových hrnců a knih – / / první konečky větví se otírají o okno. / Jemně, klidně, nesmírnost naráží na tvůj život.“

O jaký text se jedná?

Je to jedna z básní současné americké básnířky Jane Hirshfield. Výbor z jejích textů vyšel předloni v nakladatelství Malvern pod názvem Žádný jiný život nebyl v překladu Šimona Grimmicha. Nezrušitelné drama každodennosti a zenový klid procházejí jedno druhým skrz. Jsou to básně sestupující do hloubi přítomnosti, kritikou u nás ovšem zavnímané jen sporadicky. Není to nic pro literární manažery, kterým všechna ta starost o to, jak by měla vypadat poezie v budoucnosti, nedovolí prožít takovou pomalou neatraktivní vážnost, s níž někdo právě píše třeba o tom, že „ticho není ticho, ale hranice sluchu“.

Vaše nejmladší básnická sbírka Minout se přesně se značně liší od knihy, která ji předcházela. Spatřil jsem svou tvář se v rovině motivů pohybuje v prostředí raně novověkých objevných plaveb. Jak jste se dostal z korábu zpět do každodennosti?

V jistém smyslu jsem každodennost nikdy neopustil a ani nehodlám opustit. Na těch zaoceánských plavbách možná strašnější než všechna nečekaná nebezpečí, boje s domorodci a divokými šelmami byla ona každodennost plavby, zdánlivě jednostejná, marná a ubíjející, provázená týdny bezvětří, čekání na nejmenší pohyb. Ta každodenní potřeba osvědčit smysl pro doufání, tušení významu cesty, hledání východiska, odvaha přijmout nicotnost vlastního tragikomického osudu… Z takového pohledu se umakartový stůl v panelákové kuchyni, politý pult v non-stopu nebo vyprahlá paluba zaoceánské lodi od sebe zas tak moc neliší.

Cítíte tedy mezi knihami spojitosti, vztahy?

Ano, stejně jako odlišnosti. Spatřil jsem svou tvář je řekněme spíš příběhem ve čtyřiceti básních, Minout se přesně je jakousi „víceřečí“, žánr zde ani na chvíli nepostojí a je záměrně střídán jiným. Obě knihy jsou ovšem konfrontací člověka s jinakostí, s něčím, co neodpovídá jeho představám, záměrům a měřítkům, ať už jsou to nepoznané zemské končiny nebo tajemství lidské blízkosti a zcizenosti či vzrušující nepoddajnost slov.

Petr Hruška. (Foto: archiv Petra Hrušky)

Jak dlouho texty pro novou knihu vznikaly? Šlo od počátku jejich vzniku o nějaký koncept?

V knize jsou texty staré řadu let, některé pasáže i několik desetiletí, stejně tak jsou zde texty psané jen několik měsíců před vydáním. Chtělo se mi udělat knihu, která by se dostávala do napětí a vzdoru vůči tomu tradičnímu poetickému nastavení, které čtenář většinou automaticky zaujme, když otevírá sbírku poezie. Je pak nesen pocitem jakéhosi ušlechtilého vytříbeného hlasu pocházejícího z nadpozemských světů, všecek nervózní, zda je právě on hoden takové vyvolenosti, všecek povznesený, že právě on s takovou vyvoleností může zacházet. Záměrně jsem promíchal v té knize tradiční básně psané ve verších s různými jinými typy promluv, mikropříběhy, záznamy snů, citacemi z mailů, bizarních brožurek i obchodních tabulí a taky reflexemi vlastního psaní básní. Záleželo mi mimo jiné na tom, jak zazní tyto různé druhy řeči pospolu, jak se i báseň jinak otevře ve chvíli, kdy po ní poslušně nenásleduje další báseň, ale třeba jen prozaický výkřik nebo sentence o tom, co je to psaní poezie.

Minout se přesně je sbírkou básní, hořce úsměvných momentů ze života, ale také sentencí o poezii. O její (sebe)obraně, aktualizací významu čtenářem nebo síle. Jsou esejistické básně o poezii celistvou linií, která vznikla společně?

Ty sentence jsou jednou ze součástí výsledné kompozice textu knihy a mají svůj lehce ironický a provokativní záměr. Každá báseň se sice vždy vzpírá jakékoliv definici, její vznik je trochu záhadou, její význam je neuchopitelný. A přece – a možná právě proto – nás neustále provokuje k přemýšlení o tom, co to poezie je a jak se projevuje. Když se pak takové úvahy postaví do bezprostředního sousedství básní samotných, mohou vyvolávat jisté groteskní napětí, mohou zbavovat báseň takové té protivné a pěstované pověsti něčeho nedotknutelného, aniž by přitom ublížily tajemství v básni ukrytému. Při povrchnějším přístupu ke knize ovšem může tahle kompozice také urážet snobské stereotypy: básník má přece psát verše a ne mudrovat o nich…

Jako jedno z ústředních témat sbírky se čtenářům již od názvu sbírky jeví míjení, nejspíš také setkávání. Bylo nějaké konkrétní minutí se pro sbírku iniciační?

Nedá se mluvit o nějakém konkrétním iniciačním minutí. Ale když vycházíte už od názvu, pak je v něm přítomen především paradox – minout se přesně. Já bych označil za jedno z ústředních témat a také ze způsobů, jakými je tato kniha udělána, právě paradox. Skutečnosti se zde potkávají nejspíš právě paradoxně, oxymoricky, v groteskních protimluvech. Aniž bychom měli dělat rychlé závěry, zdá se, že podstatná část našeho světa je jakoby stižena míjením, protichůdností, rozpadem. Z jistého úhlu pohledu se však tohle všechno potkává a protíná a prolíná v různých bodech, byť třeba nepřímo, a je vzrušující o takových místech průniku vědět. Všichni známe tu chvíli, kdy pocítíme náhlý, nečekaný poryv blízkosti vůči čemusi jinému. Nevíme přesně proč, žasneme, vzpírá se to logice, zjevně jsme „jinde“, a přece čímsi vzájemným elektrizováni. Podobně je tomu se slovy ocitajícími se vedle sebe nebo s různými druhy promluv, ze kterých je tato kniha namíchaná.

Petr Hruška. (Foto: Jiří Zerzoň)

Na knize spolupracovali Jan Štolba, autor doslovu, a Jan Merta, který sbírku doprovodil dvěma výtvarnými díly: Nespavý mistr slov prolomil skořápku a Mistr kaligrafie před svým dílem. Proč jste se rozhodl své texty propojit právě s jejich příspěvky?

Jan Štolba patří mezi ty, kdo dokáží cizí text vnímat neobyčejně pozorně a empaticky, z hloubky významů a souvislostí, nespotřebovávat se na vnějších okolnostech. Zároveň je autorem tak nepředvádivým a přitom inspirovaným, že jeho svědectví například o cizí básni se samo tak trochu stává novou básní, aniž by tratilo na přesnosti postřehů – ba právě naopak. Tento způsob mne dlouhodobě okouzluje a je v souladu právě s principem onoho „přesného minutí“, na kterém je kniha vystavěna.

Stejným prolnutím toho, co nazýváme hlubokou opravdovostí, a toho, co nazýváme inspirovaností, je pro mne malíř Jan Merta. Je to mimo jiné velmi „literární malíř“, což dokládají nejenom třeba jeho jedinečné výtvarné doprovody ke klasickému dílu Lao-C‘, ale často i samotné názvy jeho obrazů, ve kterých je cítit cosi z básnických kvalit jazyka. A z Mertova díla vedle vážné zaujatosti vzlíná i jemný humor, právě takový, jaký provází každý paradox.

Třetím, neméně důležitým podílníkem knihy je pro mne Ivo Kaleta, grafik, který spoluvytvářel i moje knihy předchozí svými chytrými, nenásilnými, a přece tak důležitými “milimetrovými” nápady.

Na co jste touto sbírkou přišel? Pokládají vám její texty nějaké nové otázky?

Pokud jsem touto sbírkou na něco přišel, tak nejspíš na to, že chci psát dál.

V jakých situacích nejčastěji nacházíte odpovědi na otázky, které vám poezie pokládá?

V situacích, kdy se na nic neptám. Protože se ale zrovna na nic neptám, většinou zase nepoznám, že to právě byly odpovědi.

Jak nejraději trávíte svůj volný čas?

Kategorii volného času opravdu nedokážu úspěšně rozlišit. Vždyť já ani nevím, v kterém okamžiku začíná a končí moje psaní… Ve chvíli, kdy jsem si povšimnul gesta člověka na ulici či v hospodě, aniž bych ještě měl touhu o něm napsat? Na cestě vlakem s hotovou knihou, z níž budu večer někde číst? Snažím se, aby všechen můj čas byl volný, tedy abych neměl pocit znevolnění, třeba tím, že musím číst či psát něco, co mi není blízké.

Pokud se ptáte na to, co dělám rád, když zrovna nezapisuju slova, tak ze srdce rád rozmlouvám se svou ženou a dětmi a s přáteli. A chodím. Chůzi nějak „věřím“. Za chůze se mě dotýká svět jaksi úměrně a já jeho. Takže dokážu prochodit celé hodiny. A pak si sednu.

*

Petr Hruška: Minout se přesně. Výtvarný doprovod Jan Merta, doslov Jan Štolba, grafická úprava Ivo Kaleta. Nakladatelství Host, Brno 2024.