Těšínské divadlo uvedlo Máchův Máj jako pastvu pro oči plnou symbolů, temnoty i expresivního herectví

Samotná lyricko-epická skladba s minimálním dějem nabízí nejrůznější možnosti adaptace. Zřejmě nejúspěšněji se jí dosud zhostil E. F. Burian, když ve třicátých letech vytvořil dramatizaci s přispěním svého voicebandu. Morávkovo pojetí je odlišné, ovšem stejně precizní a divácky náročné. Celkovému vyznění představení velmi napomáhá především samotný prostor, kde se dění odehrává.

Z důvodu současné rekonstrukce divadla se premiéra konala v provizorních prostorách tzv. malírny, která sloužila původně ke zcela jiným účelům než prostor pro hraní. Ovšem právě syrovost a neotesanost těchto prostor dotvořila veskrze romantickou atmosféru, z níž by měl samotný Mácha bezpochyby radost. Využity byly všechny možnosti specifického prostoru, železné schodiště, úzké uličky, horní portál, postavy se zjevovaly a zanikaly. Diváci tak sledovali rej postav a otáčeli hlavu do všech stran.

Zcela zásadní byla výprava představení, která poskytla divákovi možnost vnímat a posléze i interpretovat dramatizaci v nejrůznějších symbolických rovinách. Nepřeháním, když napíšu, že scénograf Miroslav Huptych společně s kostymérkou Martou Roszkopfovou vytvořili svébytný základ inscenace, na kterém pak bylo možné dále stavět. Nejvýraznějším prvkem bylo velké temně modré plátno zobrazující nejrozmanitější romantické výjevy (lebky, hradní zříceniny, jezero, Máchův pomník a především les). Vzhledem k tomu, že podobných pláten bylo na sobě navrstveno několik, mohla se tak několikrát během hry proměnit a vytvořit novou scenérii. Symboliku Máchovy skladby plné metafor a metonymií podtrhovaly i kulisy jako rakev nebo zakrvácený špalek představující místo Vilémovy popravy.

Z inscenace Máj. (Foto: Miroslav Pawelek)

Kostýmy Marty Roszkopfové svou výrazností a příznačností pomohly hercům k tomu, aby se distancovali od realistického herectví. Výrazné líčení, silné kontury kolem očí a temné stínování poukázaly na to, že postavy jsou pouhými karikaturami, či spíše šablonami, které jsou poháněny patosem a výraznou expresivitou. Jako příklad lze uvést postavu Smrti (Adéla Krulikovská), která se v dlouhé černé kápi a s kosou v rukou prochází prostorem. Divák mohl na chvíli nabýt dojmu, že sleduje expresionistický němý film, plný křivých linek a symbolistických výjevů.

Na scéně dominovala signifikantní černá či bílá barva, mnohdy doprovázená výrazným rudým doplňkem – věneček na hlavě, růže, červené víno. Propojily se tak světy živých a mrtvých, stínů a rozbřesků, lásky a zrady – to vše za přednesu Máchových veršů, spojujících tyto kontrasty v oxymóron.

Z inscenace Máj. (Foto: Miroslav Pawelek)

Velký podíl na celkovém vyznění inscenace měla i hudební složka Michala Pavlíčka. Ta nesloužila k tomu, aby se postavy vyjadřovaly skrze zpěv, jak tomu bývá u muzikálů, ale v rámci symbiózy s Máchovými verši vytvářela ozvěnu zdůrazňující význam určitých slov. Právě hudba společně se zvukovými efekty, jakými byly cvrlikání ptáků, krákorání vrány či broušení kosy, dotvářela již tak bohatou divadelní koláž, dodávala ději na pochmurnosti a stísněnosti, nabízela však i záblesky naděje.

Jak zmiňuji výše, hercům k nadprůměrným výkonům velmi pomáhaly výrazné kostýmy a líčení, které podtrhovaly symboliku jejich postav. Jednotliví herci představovali vícero postav, přechody mezi nimi byly většinou těžce rozpoznatelné. Psychologický vývoj postav byl upozaděn zejména proto, aby mohla vyniknout jejich expresivita a pokřivenost. Strnulá gesta, výrazná mimika, skřípot, hlasitý smích, pronikavý pláč a hluboké vzdechy dávaly najevo, že postavy patří do říše přízraků, snad kdysi živoucích bytostí. Prolínaly se na jevišti, představujícím temný les stávající se postupně místem Vilémovy popravy, ale i mementem samotného Máchy, dostávajícího se na český piedestal romantismu.

Denis Kuboň jako Mácha. . (Foto: Miroslav Pawelek)

Z tohoto prostředí se od začátku vymezuje herec Denis Kuboň, představitel básníka Máchy. Již v úvodní scéně, kdy vybrnkává tóny na klavír, se rozvíjí proud jeho romantické fantazie, čímž vnáší na jeviště další postavy – Viléma (Zdeněk Klusák) a Jarmilu (Bára Kuboň Vidomská) a také mnohé personifikované postavy (jako mech, padající rosa, žádný cíl, noc či smrt). Kuboň svými hlasovými dispozicemi dotváří postavu Máchy, který je průvodcem a zároveň autorem celého děje, a pomáhá tak divákovi  k jeho alespoň částečnému rozklíčování. Rovněž také využívá zcizovacího efektu a narušuje hranici mezi divákem a postavami tím, že promlouvá do hlediště.

Naopak Bára Kuboň Vidomská ztvárňuje Jarmilu za pomocí vysoké expresivity. Stává se přízrakem, bezdušně bloudí prostorem, propukává místy v hysterický smích přecházející v postupný usedavý pláč. Zdeněk Klusák v roli Viléma zase svým hlubokým hlasem a výrazným hereckým projevem poukazuje na to, že Vilém může být jakýmsi Máchovým alter egem, napůl z říše stínů a napůl reálným předobrazem rozervaného básníka. Z vedlejších postav zaujme především Jolana Ferencová v roli Hrdličky. Na minimálním prostoru prokázala své vyspělé herectví, doprovázené zejména obdivuhodnou prací s mimikou. Očním kontaktem s minimálním hlasovým projevem dokázala zahrál zděšení, smutek, soucit i další proměnlivé polohy svých postav. Dohromady pak hereckému souboru pomohla pěvecká vyzrálost, kterou herci Těšínského divadla opakovaně potvrzují.

Z inscenace Máj. (Foto: Miroslav Pawelek)

Pokud by některý z diváků přišel na představení s úmyslem osvěžit si nejvýznamnější dílo českého romantismu, může být výsledkem přinejmenším znepokojen. Režisér nenabízí divákovi snadnou cestu k rozklíčování inscenace. Máj Těšínského divadla v sobě skrývá dramatizaci původního díla, ukrytou v mnohonásobné symbolice, kterou každý z diváků bude interpretovat po svém. Někdo zde nalezne baladu o nešťastné lásce, další se ztotožní s vlasteneckým pojetím hry, které v opozici ke komickému „švejkovskému“ hrdinství nabízí i zcela jiný, u nás nezakořeněný romantický obdiv k naší vlasti a přírodě. V obou případech však představení nabízí intenzivní vizuální i poslechový zážitek.

Česká scéna Těšínského divadla tak po delší době poukázala na to, že dokáže plně uspokojit i náročnějšího diváka.

*

Máj. Autor předlohy: Karel Hynek Mácha. Režie a úprava: Vladimír Morávek. Dramaturgie: Petr Kracik. Scéna: Miroslav Huptych a Marta Roszkopfová. Kostýmy: Marta Roszkopfová. Hudba: Michal Pavlíček. Hudební nastudování: Miroslav Liška. Recenze je psaná z premiéry uvedené v pátek 31. ledna 2025 na České scéně Těšínského divadla v Českém Těšíně.