Futurum a Roman Dragoun v Parníku: Jízdenka do minulosti, která dává smysl i dnes

V době, kdy kytarista Miloš Morávek a klávesista Roman Dragoun založili Futurum jako vedlejší projekt svých domovských Progres 2, jsem se proháněl ještě v plenkách. Jak je ten čas relativní! O čtyřicet let později Futurum s Dragounem zavítali do Parníku takřka v původní sestavě. Za bicími opět usedl Jan Seidl, klavírní hradby s typickou lampou na vrcholu osídlil Roman Dragoun a kytaru třímal stále neuvěřitelně bleskurychlý Emil Kopřiva. Původní soupisku doplňují dva novější členové kytarista Jarek Malý a baskytarista Dalibor Dunovský.

Emil Kopřiva. (Foto: Aleš Honus)

Parník praská ve všech a hučí jako jarní úl. Však už venku klepe na dveře nedočkavě jaro, ačkoli je teprve ke konci ledna. A Futurum bez otálení zahajují koncert písní Klaun, jejíž úvodní tvrdošíjná figura na sebe nabaluje strmé kytarové linky a nekompromisně přesnou rytmiku. „Dokud tep srdce buší v skráních, tak stále děkuj, žes v ní kdysi žil,“ zpívá Dragoun naléhavě nadčasový text jednoho ze svých dvorních textařů Milana Prince. Kvalitní texty jsou doprovodnou konstantou tohoto hudebního mága, podobně jako hudba, která se opírá o nejkreativnější žánrové proudy minulého století.

Roman Dragoun. (Foto: Aleš Honus)

Tempo nabírá na síle v následující písni Jedinečná šance s pentatonickým nápěvem. Znamenitý text Soni Smetanové se dá interpretovat jako inspirativní životní krédo: ”Jedinečná šance radosti a hrám. Proti pozdní lítosti, navzdory a proti pověrám. Proti nočním děsům, bolesti a jitření ran. Šance, jak se neztratit. Neztratit a ve dne v noci jít.” Obě písně stejně jako následující pecka Filmy dnů pochází z druhého alba Jedinečná šance (1987), které vneslo do kalných tuzemských vod čerstvé pramínky. Futurum nezapomněli ani na debutovou desku Ostrov Země (1984), kterou připomněli nejdřív písní Stopy. Archetypální refrén “Jsi jako já – nebo jiný? Proč jsi tu byl – a kam jsi šel? Z ohně jsi vstal – nebo z hlíny? K obzorům odcházel” je nadlehčován taneční rytmikou s prvky funky a reggae.

Jarda Malý a Emil Kopřiva. (Foto: Aleš Honus)

V playlistu kapely nechybí ani Superměsto, Sluneční město, Vyplouvám, Geneze a další, následované písněmi Soumrak, Voda, Hry… Muzikanti mají plné ruce práce, ale přesto z nich září pohoda, radost a spokojenost. Svou hru si evidentně naplno užívají a dělí se o ni s publikem. V cílové rovince koncertu čekají klíčové písně: starodávná Juliet, zlověstný Kámen tvář a nepostradatelný Zdroj, po kterém kapela ještě přidává instrumentální skladbu Standa, inspirovanou skutečnou postavou progresivního baskytaristy kapely Return to Forever Stanleyho Clarka. Futurum čekalo v Parníku euforické přijetí. Někteří diváci vstávali z židlí a děkovali potleskem ve stoje.

Roman Dragoun. (Foto: Aleš Honus)

Jsou kapely, které za svou kariéru natočily stovky zbytných písní a dnes jsou téměř nebo úplně zapomenuty. A pak jsou kapely, které natočí třeba jen dvě skvělé desky, k nimž se můžete vrátit kdykoliv a nikdy nezklamou. Přesně tohle je případ Romana Dragouna a kapely Futurum. Naprosto mimořádná rocková muzika, neobyčejně všímavá k poselstvím zakódovaným do textů. Šťavnaté  muzikantské výkony a fantastické nápady, které přichází tak samozřejmě jakoby se nechumelilo.

Jan Seidl. Roman Dragoun. (Foto: Aleš Honus)

Strhující improvizační štafety, které si Roman Dragoun s oběma kytaristy občas předával, ukázaly, že se pánové dokážou muzikou královsky bavit a umí se vyhnout rutině. Co víc, tímto osvěžujícím a stále mírně modifikovaným přístupem baví i obecenstvo. “Mějte se rádi, láska je nejvíc, ať žije Parník a Ostrava!” loučil se s nadšeným publikem na samotném konci neúnavný Roman Dragoun. Právě tento geniální muzikant a skladatel je roznětkou radosti, pohody, nadhledu a dalších příjemných emocí, které proudily z Futura k obecenstvu.

Jedinou vadou na kráse byl poněkud nekomfortní přebuzený zvuk. Zbytečně nahlas občas ztrácel na srozumitelnosti zejména v pěveckých linkách. Naopak nečekaným zážitkem pro náhodného diváka může být přítomnost známého ostravského kreslíře a karikaturisty Vaška Šípoše, jehož obrázky přímo během produkce dokumentují zdejší koncerty a zdobí už nejeden sloup v klubu výstižnými ilustracemi.

Závěr koncertu. (Foto: Ales Honus)

Futurum už svůj skromný, leč úžasný hudební odkaz zřejmě ničím novým neobohatí. Je to pech, protože tahle kapela prostě nemá slabé písně a jejich dvě nahrávky jsou ve fyzické podobě cédéčka či vinylu prakticky nedostupné. O to větší dar a zázrak je zažít tyto skvělé muzikanty živě na pódiu. Je to taky svým způsobem jedinečná šance. Dobré hudební řemeslo se podobně jako v jiných lidských profesích pomalu ale jistě vytrácí. Vždy ale žije naděje, že se další generace zamilují do věcí, které dávají smysl, a půjde cestou, o které nenapodobitelně zpívá Roman Dragoun: „I ty i já, i já i ty, i my i vy se můžem mořem stát. I ty i já, i já i ty, i my i vy, my můžem lásku dát.“