Bůh masakru v režii Petra Svojtky: Skvělá komedie nabízející zamyšlení nad skrytými procesy v lidském mozku

Světová premiéra hry proslulé francouzské dramatičky se odehrála v Curychu v roce 2007, česká premiéra pak v překladu Michala Lázňovského o rok později v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Od té doby je hra často k vidění na nejrůznějších místech po celém světě i v divadlech v České republice. Setkání dvou manželských a rodičovských párů, které se snaží vyřešit následky rvačky mezi jejich syny, podává autorka v žánru velmi ironicky sžíravé komedie. Odhaluje cíleně skryté skutečnosti rozrývající nejen pravé charaktery jednotlivých osob i obou partnerských dvojic, ale i zdroje jejich slov a činů.

Ostravské publikum mělo první příležitost setkat se s Bohem masakru v polském jazyce, a to v roce 2011, kdy v Komorní scéně Aréna odehrálo tuto komedii hostující Slezské divadlo z Katowic. Ostravská premiéra v češtině se pak odehrála v roce 2017 v Divadle Mír. V režii Dušana Urbana tehdy hráli Pavla Gajdošíková, Josef Kaluža, Kateřina Vainarová a Ondřej Brett.

Dramaturgické výklady tohoto světově proslulého a mnoha cenami ověnčeného díla bývají různé. Například při uvedení inscenace Slezského divadla Katowice se k tématu vyjádřil režisér Henryk Adamek slovy: „Zabýváme se problémem, který je dnes pro nás všechny velmi důležitý – naší tolerancí v civilizovaném světě. Jestli vůbec jsme schopní ustoupit druhému člověku.“ V Divadle Mír padla v této souvislosti slova: „Hořká komedie o tom, co vše se v nás skrývá. Jsme skutečně tak kultivovaní a civilizovaní lidé, nebo je to jen slupka? Neovládá nás náhodou Bůh masakru?“

Z inscenace Bůh masakru. (Foto: Roman Polášek)

Kmenový dramaturg Komorní scény Aréna Tomáš Vůjtek jde do mnohem větší hloubky původních zdrojů lidského chování. V programu k inscenaci se diváci v článku nazvaném Ten ještěr v nás dozvídají o výsledku celoživotního výzkumu amerického lékaře a antropologa Paula Donalda McLeana (1913 – 2007), zaměřeného na koncepci lidského mozku. O jeho třech částech, nazvaných reptilian complex, limbic system a neokortex. Evolučně nejstarší je ještěří mozek (reptilian complex). Ten mají lidé společný se všemi zvířaty včetně pravěkých ještěrů. Zahrnuje instinkty nutné k přežití. Stará se o zachování dýchání a srdeční činnosti. Je spojený i se sexualitou, teritorialitou či s dominancí. Starý savčí mozek (limbic system) je centrem emocí, paměti i motivací. Emoční stavy, nálady, ale i závislosti vycházejí právě z něj. Neocortex (nový savčí mozek) v amygdale generuje hněv či úzkost, a pokud je aktivován, člověk není schopen racionálně jednat.

V dramaturgicko-režijní koncepci Tomáše Vůjtka a Petra Svojtky jsou všechny tyto části lidského mozku naprosto zřetelné. V procesu katarze cestou z představení si divák při zamyšlení může spojit projev každé ze čtyř postav s tím místem v mozku, kde se kterékoliv vyřčené slovo, urážka druhého či dokonce fyzické napadení, ale i naprostá ztráta sebeovládání mysli či tělesných projevů, v každé ze čtyř postav zrodily. Jinými slovy, kdy a kde, ve kterém střetu mezi rodičovskými páry, mezi oběma ženami a matkami, mezi muži i otci jako takovými či uvnitř manželských střetů se probudil onen prehistorický ještěr v nás.

Před očima diváků se však odehrává i proces sebeuvědomění. A vystupuje na zřetel podložený patřičnou hudební kulisou v samotném závěru, kdy v hracím prostoru nastane klid po bitvě, kterou naštěstí všichni přežili a potkali se navíc i se sebou samotnými. Tedy s tím, co také máme v sobě a čeho se můžeme i obávat, když se dopustíme ztráty sebekontroly.

Z inscenace Bůh masakru. (Foto: Roman Polášek)

Scénograf Michal Syrový umístil na hrací plochu stupínek s nízkým stolkem se skleněnou plochou před pohovkou a dvěma křesílky po stranách. Stolek stojí na bílém koberci, nábytek je v barvách černé a tmavě šedé. Téměř černobílé prostředí zvýrazňuje barevné řešení kostýmů. Manželé Reilleovi jsou barevně sladění ve fialových tónech šatů Anety i obleku a košile Alana. Obuti ve společenské obuvi prozrazuji svůj vyšší střední stav. Veronika a Michal Houilleovi v lidovějším uvolněném domácím oděvu vypadají poněkud domácky nedbale. Veronice širší výstřih béžového svetříku odhaluje rameno i s ramínkem podprsenky, Michal v bílých plátěných kalhotách a černobílém pruhovaném tričku, se kterým ladí šedobílé sportovní boty, má na sobě zpočátku ležérní modré plátěné sako, které však posléze odloží. Kostýmy tak svým řešením upozorňují na rozdílné sociální zařazení i rozdílnou míru finančního zajištění obou rodin, také ale odhalují vnější dojem a vnitřní rozklad vztahu zejména co se manželů Reilleových týká. Ve světelném designu využité spodní podsvícení průhledné podlahy pod kobercem poukazuje na hlubinné kořeny lidského myšlení.

Autor původní scénické́ hudby, klavírista Vladimír Nejedlý, je pod pseudonymem Vladimír Vesmír znám jako techno producent projektu borg7, píše postprodukční hudbu pro hudební banky, napsal a produkoval několik alb populární hudby, hip-hopových alb a dalších projektů. Spolupracoval např. s Katem (Chaozz), kapelami Hypnotix, Zrní či Michalem Horáčkem a dalšími. Spolupracuje s mnoha režiséry, velmi často právě s Petrem Svojtkou. Pro Boha masakru v Komorní scéně Aréna vytvořil velmi agresívní elektronickou hudební kulisu s důrazem na rytmické nástroje, která otevírá i završuje celý děj jevištního příběhu večera plného velmi prudkých mezilidských střetů.

Petr Svojtka ve své režii dává maximální prostor herecké kreativitě a partnerskému herectví uvnitř celé čtveřice. Precizně přitom pracuje s temporytmem, přičemž samotné tempo představení je místy až zběsilé. Detailně propracovaná je struktura dynamiky hereckého projevu. Zjednodušující poučka o jevištní mluvě, že řeč postav je jen buď rychlá, nebo pomalá, a buď tichá, nebo hlasitá, je zde sice patřičně využita, ale v pestré škále jednotlivých nuancí mluvního projevu vycházejícího z vnitřních pocitů v každé dramatické situaci.

Z inscenace Bůh masakru. (Foto: Roman Polášek)

V celkovém projevu vede režisér všechny čtyři představitele jednotlivých postav k jednání, které uhrane diváka od samého začátku až do úplného konce. Mistrně se tu v každém okamžiku pracuje s odrazem vnitřních pocitů v mimice, v gestu a v pohybu celého těla i ve hře očí a pohledů. Divákova pozornost nemá šanci polevit, hodina a půl trvající představení bez přestávky zaujme každého v hledišti v každé své vteřině. Atmosféra od prvního slova neustále postupně houstne, napětí stoupá řečeno s mírnou nadsázkou až téměř do nebeských výšin.

Režisér obsadil do rolí mladšího manželského páru manželů Houilleových Terezu Cisovskou a Vojtěcha Lipinu, o pár let starší manžele Reilleovy hrají Marek Cisovský a Renata Klemensová. Inscenování této hry vyžaduje žánr hereckého divadla, celkový potenciál hry však dokáží využít jen mimořádné herecké osobnosti, mezi které lze bez ostychu a s naprosto čistým svědomím zařadit všechny čtyři protagonisty.

Renáta Klemensová nechává svoji Anetu zpočátku jen reagovat letmým pozdvižením obočí či otázkou v pohledu na poněkud překvapivou intonaci spoluhráčů ve vyslovených slovech či větách. Okázalá zdvořilost se však také postupně vytrácí. Jako matka syna, který zaútočil s klackem v ruce na spolužáka, vyrazil mu dva zuby a rozbil ret, mluví o tom, že oba, ona i její manžel, se přišli omluvit za chování svého potomka a jsou si vědomi povinnosti náhrady škod, které se v důsledku napadení staly. Soustředěně však v reakcích na postupné proměny chování ostatních přidává do svého projevu agresivitu a síla jejího hněvu, odporu a nakonec i zcela neřízeného vzteku jak vůči druhému manželskému páru, tak i vůči vlastnímu muži, neustále roste a roste. Renáta Klemensová snad ještě nikdy v celé své herecké kariéře nevybudovala důslednější herecký oblouk chování postavy, která jí byla svěřena, a nedovedla ji k tak překvapivému sopečnému výbuchu takové intenzity, k jaké dospěla tentokrát.

Tereza Cisovská a Renáta Klemensová. (Foto: Roman Polášek)

Marek Cisovský coby otec nazývá svého syna zpočátku spratkem, který by zasloužil pár facek. Ve své herecké kreaci střídá polohu otce a manžela s polohou vrcholového manažera farmaceutické firmy, kterému neustále drnčí mobil a který zpočátku s omluvou a posléze už zcela bez omluvy a jakékoliv míry slušného ohledu uprostřed věty přeruší výměnu názorů na řešení problému, kvůli kterému s manželkou přišli, a začne dávat neustále volajícímu firemnímu podřízenému zaměstnanci pracovní úkoly a rozkazy. Postupně stále více vyprovokován hlavně chováním Veroniky, matky chlapce, který má podle ní „znetvořený obličej“, přichází o veškerou počáteční uhlazenost v chování.

Tereza Cisovská hraje Veroniku jako citlivou matku, ženu milující výtvarné umění a věnující se ochraně životního prostředí a ekologii vůbec. Snaží se o patřičnou míru pohostinnosti, zdvořilosti a příjemného chování. Mateřský pud však Anetu od začátku ovládá. Právě projevy tohoto pudu tak vytáčí Alana (Marek Cisovský). Jevištní souhra a herecké partnerství manželů Cisovských, kteří tentokrát dostali příležitost hrát své protivníky měnící se až v nepřátele a vzájemné predátory, je ozdobou představení. Tereza Cisovská se tentokrát ve svém ve svém jevištním projevu dostala snad nejdále v dosavadní herecké kariéře k takovému míře věrohodnosti, uvolnění a spontaneity.

Vojtěch Lipina si ze všech nejvíce užívá komediálního potenciálu textové předlohy. Je to právě on, kdo nejčastěji svými projevy přivádí k smíchu publikum. Lipinův Michal Houillé je zdánlivý prosťáček, snažící se co nejvíce tišit vzepjaté emoce ostatních. I Michal však postupně prochází proměnou z milého příjemného a hodného člověka ve velmi nebezpečného muže. Michalova roztomilost se nakonec mění v agresivitu takové intenzity, že v nejvypjatějším střetu s Alanem Reillym už visí ve vzduchu boxerský knock-out protivníka.

V dokonale sehraném hereckém kvartetu všichni čtyři společně vytvářejí vrcholný kolektivní herecký výkon. Arénovský Bůh masakru připomíná doby, ve kterých sbírala Komorní scéna Aréna ocenění za inscenace roku i  za nejlepší herecké výkony roku jako na běžícím pásu. Laťka kvality je nyní touto novou inscenací nastavena hodně, hodně vysoko.

*

Bůh masakru. Autorka: Yasmina Reza. Režie. Petr Svojtka. Dramaturgie: Tomáš Vůjtek. Výprava: Michal Syrový. Hudba: Vladimír Nejedlý. Recenze je psaná z premiéry uvedené v sobotu 18. ledna 2025 v Komorní scéně Aréna v Ostravě.