Novoroční koncert Janáčkovy filharmonie s Lukášem Vondráčkem a Danielem Raiskinem: Jásavě i kontemplativně

V bývalém kině Vesmír, dočasném působišti Janáčkovy filharmonie, se poprvé sešli posluchači už ve středu, kde nechyběli ani ředitel filharmonie Jan Žemla a primátor Ostravy Jan Dohnal. Ředitel ve svém úvodním slově vyjádřil potěšení, že v situaci, kdy obecným trendem je snižování, má orchestr rekordní počet návštěvníků a předplatitelů. Dokonce více, než před dobou covidovou. Podle slov primátora je Ostrava městem, na které jsme všichni hrdi také díky Janáčkově filharmonii Ostrava, která město důstojně reprezentuje a vyváží kvalitu i do zahraničí. Proto si jednoznačně zaslouží nový sál, na který čeká už 90 let. Primátor ujistil posluchače, že stavba běží, i když z pohledu ulice vypadá pořád stejně. „Blížíme se ke konci první fáze a vše jde podle plánu. V roce 2027 bude sál hotov. Bude v něm skvělé zázemí, špičková akustika a také se stane architektonickou dominantou Ostravy.“

Primátor Jan Dohnal a ředitel filharmonie Jan Žemla. (Foto: Martin Kusyn)

Dramaturgie Novoročního koncertu byla dílem budoucího šéfdirigenta a uměleckého ředitele Janáčkovy filharmonie Daniela Raiskina, který orchestr řídil. Jeho asistentem se stal mladý nadějný dirigent pocházející z Ostravy Filip Urban. Ten díla s orchestrem připravoval a byl Danieli Raiskinovi také pohotově k ruce při zkouškách. Program letošního Novoročního koncertu nebyl pouze zábavný, břeskný a jásavý, jak bývá zvykem, ale přinášel i rovinu kontemplativní, která zcela jistě k přelomu roku spojeného s bilancováním patří. Mohli jsme sledovat záměrnou „dějovou“ linii od klidného začátku přes parafrázovaný vídeňský valčík až k jednomu z nejznámějších a nejhranějších děl vůbec.

Dirigent Daniel Raiskin. (Foto: Martin Kusyn)

Symfonie č.7 C dur op. 105 finského autora Jeana Sibelia je jeho poslední symfonií. Po šedesátce přestal komponovat a žádnou další symfonii ani symfonickou báseň nevytvořil, ač na to měl dalších třicet let. Zemřel v 91 letech. Symfonie popírá všechna pravidla formálního členění na jednotlivé věty. Jedná se o jednu plynulou a nepřerušovanou hudební výpověď. Má vyprávěcí charakter. Ze studnice severské zádumčivosti vyrůstá jeden motiv za druhým. Působivá crescenda a decrescenda dechů podpořená tremolem smyčců nedávají klid. Sibelius je mistrem gradací a barev. Svítivé housle se odrážejí od temných violoncell a kontrabasů. Časté změny nálad a hodně paralelně probíhajících dějů můžou působit na posluchače náročným dojmem, zároveň jej však nenechají přijít na jiné myšlenky a stále upoutávají jeho pozornost.

Z Novoročního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Martin Kusyn)

Daniel Raiskin zohlednil své taktování podle rytmického průběhu skladby, zpočátku dirigoval třípůlové takty v tempu adagio na tři, v prestu pak už jen na jednu. Mohl si to dovolit. Na zkouškách totiž vše předzpíval a ukázal, takže hráči měli v jeho gestu naprostou jistotu. Je radost jeho dirigentské umění sledovat, ať už na koncertě, či při zkouškách. V gestu je naprosto vše. Nejen tempo, ale i dynamika, výraz a emoce. Z interpretačních výkonů hráčů orchestru je třeba vyzdvihnout sólový trombón, dále průzračně čistý zvuk dechové sekce, svítivé žestě i přesný tympán – jediný bicí nástroj v této skladbě.

Z Novoročního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Martin Kusyn)

Byl to rozdíl od skladby následující, která vyžaduje šest hráčů na bicí nástroje a k tomu dvě harfy. Navíc oproti klasickému obsazení orchestru, které používá ve své sedmé symfonii Sibelius, požaduje Ravel ve své „choreografické básni pro orchestr“ La Valse i pikolu, anglický roh, basklarinet a kontrafagot. Z žesťů pak navíc tubu. La Valse napsal Ravel v roce 1920 pro Ruský balet Sergeje Ďagileva. Ten ovšem o skladbě řekl, že je to spíše „portrét tance“, nikoliv „hudba k tanci“, což Ravela velmi pobouřilo a přerušil s Ďagilevem kontakty. Později přišla i taneční ztvárnění, nejčastěji je však La Valse hrán ve své čistě hudební podobě. Rozhodně tato skladba patří na Novoroční koncert. Je taneční, plná energie, emocí, připomíná vídeňský valčík, odkazuje k němu, ale zároveň mu uniká. Vynořuje se a zanořuje, dělá si legraci ze sebe sama. Daniel Raiskin využíval0 do krajnosti nejen dynamiku, ale i agogiku. Některé zadržované doby skoro až přes představitelnou mez, aby tempo vzápětí doběhl. Manýry vídeňských valčíků dovedené ke krajnosti, nebo až přes krajnost. O to více vynikne parodie a satira, které zde mají jistě své místo. Že tuto skladbu dirigent ukazuje také na jednu je při jejím tempu více než pochopitelné. V taktech s výraznými agogickými změnami ovšem už bylo nutno dělit na tři a provedení bylo naprosto precizní a jednoznačné díky perfektnímu zafixování všech těchto agogických nuancí na zkouškách.

Z Novoročního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Martin Kusyn)

Dalším vkladem Daniela Raiskina bylo zanesení drobných úprav a oprav do partitury. Dle ověřených Ravelových poznámek. V některých místech odstranil činel či přidal trubku, kontrabas a kontrafagot. Někde pozměnil rytmus úderů na bicí nástroje. A výrazný zásah uskutečnil v závěru, kde poslední tři takty rytmicky zhustil a zrušil kvartolu v předposledním taktu.

Dramaturgicky výstižné bylo pořadí skladeb v první polovině koncertu – nejdříve kontemplativní Sibelius a potom Ravelův La Valse, který postupně graduje až do euforického konce. Obdivuhodný výkon a krásnou barvu tónu předvedla první hobojistka (stejná jako v Sibeliovi). Kulatým tónem zněly i trubky a celou škálu barev předvedl basklarinet.

*

Po přestávce byli posluchači odměněni jednou z nejhranějších a nejoblíbenějších skladeb, a to Klavírním koncertem č. 1 b moll Petra Iljiče Čajkovského. Toto emočně nabité, lyrické a zároveň bouřlivé virtuózní dílo má zcela atypické členění. Úvodní tříminutová introdukce, ve které se ozve všemi oblíbené téma – nejdříve ve smyčcích, potom v klavíru – se už později nevrací a ani s ní není nijak pracováno. Další zajímavostí je časové rozvržení stavby díla – úvodní věta je asi o třetinu delší, než zbývající dvě dohromady. Čajkovskij v díle zpracovává dvě ukrajinské lidové písně.

Lukáš Vondráček. (Foto: Martin Kusyn)

O bezchybné a precizní interpretaci klavíristy Lukáše Vondráčka už toho bylo napsáno mnoho. Stejně jsme ale opět v úžasu sledovali jeho absolutní nasazení (připomínající soustředění tenisty na míček). Jediná šestnáctina mu neutekla, Vondráček předvedl naprosto dokonalou a bezchybnou hru i souhru s orchestrem. Podobně jako Čajkovského hudba je i Vondráčkova hra efektní, grandiózní, velkolepá, ale zároveň citlivá a niterná. Vždy budou udivovat jeho krystalické kaskády či prolínání s pizzicattem smyčců, kdy jedna barva se vlévá do druhé, že je téměř k nerozeznání.

Také jeho schopnost zeslabit konce frází al niente, tedy do ztracena, je úchvatná, stejně jako schopnost barevného i dynamického odstínění jednotlivých hudebních vrstev v kadenci, kdy zvuk klavíru místy připomíná triangl či hrací strojek. A kolik jeho průtahy disonancí ke konsonancím obsahují smutku a vřelosti! Je až neuvěřitelné, co všechno se vejde do jednoho tónu. O technickém mistrovství nemluvě, jeho virtuozita je obecně známa.

Není divu, že po grandiózním finále nastalo standing ovation do posledního místa zaplněného sálu a všichni zúčastnění interpreti si zasloužili nejen bouřlivý ohlas publika, ale i krásné žluto-modro-bílé kytice. Tento zážitek v nás bude ještě dlouho doznívat. Ostrava má být opravdu na co pyšná.

Recenze je psaná z prvního ze tří Novoročních koncertů Janáčkovy filharmonie, které se odehrávají od středy 15. ledna do pátku 17. ledna.