Snažíme se být civilizovaní, ale doutnají v nás zvířecí pudy, zvou Tereza a Marek Cisovští na premiéru Boha masakru v Aréně

Co je dnes těžší? Být rodičem, nebo malým dítětem?

Tereza: My už dneska děti nejsme, tak se to těžko posuzuje.

Marek: Já myslím, že je to celkem vyrovnané.

Kolik je vašim dvěma dcerám zrovna let?

Tereza: Sedmnáct a čtrnáct.

Museli jste jako rodiče někdy důrazně vstoupit do něčeho, co se dělo doma, venku či ve škole?

Tereza: Žádné velké záseky zatím nebyly.

Marek: Ale jo, byla jedna taková věc, nebudu konkretizovat, rýsoval se dost velký průšvih, ale všechno se zvládlo.

Museli jste někdy bránit své dcery před něčím, co hrozilo větší nepříjemností nebo vážným problémem?

Tereza: Ani ne. Ale musíte vždy hlídat tu hranici, do čeho se máte plést, či ne. Určitě máme tendenci děti chránit a dávat pozor na to, co se zrovna děje. Ať už v okolním světě, nebo v situacích ve škole či kroužcích, které jsou z našeho pohledu vůči dcerám nespravedlivé. Ale já si vždy říkám, pozor! Děti se také musí učit kopat samo za sebe! Nebudeme za nimi běhat celý jejich život. Je důležité, aby se ze všeho poučily.

Je nějaká vlastnost nebo věc, kterou ve vztahu rodič–dítě považujete za nejdůležitější?

Tereza: Já myslím, že je to otevřenost a upřímnost.

Marek: Asi jo.

Tereza: I když to se jen můžeme domnívat, jak to mezi námi doopravdy je (úsměv).

Mně táta řekl: Jednou mi zalžeš a končíš.

Marek: Také to tak máme. Ale jsou situace, kdy se třeba někdo bojí, že ublíží …

Tereza: ... nebo že zklame …

Marek: … a neřekne se všechno, nebo vznikne nějaká celkem nevinná lež. Ale ta otevřenost je důležitá.

Tereza a Marek Cisovští na zkoušce inscenace Bůh masakru.

Když mně bylo sedmnáct, začal jsem pociťovat, že se začínají od sebe vzdalovat mezi sebou pohledy na skutečnost, tedy moje a otcovy, máma už nežila. A stalo se, že moje teta, otcova sestra, si mě vzala stranou a řekla: Tvůj táta si stěžuje, že ti občas přestává rozumět.

Tereza: Občas něco podobného pocítím u té mladší. Vysvětluju si to pubertou. Ta starší, Máša, už s námi otevřeně mluví o všem.

Marek: Ale ta to měla také tak. Někdy to opravdu vypadá, že Máša je už s námi víc kamarád.

Tereza: Věřím, že důležitý problém by nám Nina svěřila, ale běžné věci teď řeší nejraději se svými kamarády.

… myslíte spolužáky a vrstevníky a podobně, prostě ve své generaci …

Tereza: Ano.

Na to se právě ptám. Jestli se vám zdá, že vám dítě tak trochu uniká.

Tereza: Ano, právě v případě Niny to tak trošku cítím.

Pokoušela jste se s tím něco dělat?

Tereza: Nevím, jestli se s tím něco vůbec dá dělat.

Marek: Možná je lepší nechat to tak …

Tereza: …ale ten pocit, že nemáte všechno pod kontrolou, že se jí může něco stát… není to příjemné. Ráda bych věděla o všem, co se kolem ní zrovna děje, abych se o problému dozvěděla včas a mohla pomoci, ale…

Marek: Já si myslím, že v podstatě je lepší nechat to tak. Nemůžete na ně tlačit nebo přemlouvat k něčemu, když ony samy mají svůj názor na věc, nejde je nutit. Lepší je říkat si, že to přejde.

Tereza: Hlavně řešit všechno citlivě.

Tereza a Marek Cisovští. (Foto: Roman Polášek)

Myslel jsem si, že otázek směřujících k dětem a výchově, ke vztahům mezi dětmi a rodiči, nebude v našem rozhovoru až tolik. Hra Bůh masakru je, jak víte, hlavně o vztazích mezi dospělými lidmi nebo o vztahu samotného člověka k sobě či k životnímu partnerovi. V inscenaci vás režisér neobsadil do postav manželů. Každý z vás hraje partnera v jiné rodičovské dvojici. Překvapilo vás to, když jste se dozvěděli, že budete v některých situacích stát na jevišti proti sobě v hodně konfliktních až velmi agresívních střetech?

Marek: Já jsem to věděl už dopředu. A nebyl jsem nijak ničím zaskočen.

Tereza: Šlo hlavně o věk. Aby ty páry byly složené z partnerů přibližně stejného nebo podobného věku. Ale hlavně jsme herci a hrajeme to, do čeho jsme obsazeni, se snahou zahrát vše co nejlépe, takže jsme zvyklí.

Stává se, že v manželství stoji vedle sebe někdy partneři, mezi kterými je i dost velký věkový rozdíl…

Marek: Tady šlo spíš o otázku věrohodnosti složení těch samotných dvojic. Je pravda, že postava, kterou hraje moje žena, mě, tedy mou postavu, od začátku neuvěřitelně vytáčí.

Tereza: My se tam takhle vytáčíme vzájemně.

Stalo se vám někdy během zkoušek, že vás napadlo: „to jsem ráda/rád, že něco takového nemám doma“? Protože jak znám text hry, tak se opravdu srážíte jako dva proti sobě hodně rychle jedoucí vlaky.

Tereza: To je až skoro psychoterapie! (smích obou.) Pak už opravdu nemáme doma proč se hádat. Prostě se vybijeme v divadle a pak máme doma klid.

Vy dva od chvíle, co jste spolu, patříte k harmonickým hereckým manželským párům, Co je podle vás to nejdůležitější pro bezproblémové soužití v manželském a rodičovském páru?

Tereza: Harmonickým?  Jsme oba berani a nejste s námi doma… (smích), … ale jak myslíte.

Marek: Nejdůležitější je komunikace. Aby nevznikaly takové věci jako v té hře, v Bohu masakru. Já myslím, že právě komunikace je to nejdůležitější. Říct si na rovinu všechno a včas.

Tereza: Právě. Někdy si myslíte, že víte, co si ten druhý myslí, ale to není směrodatné. Je dobré si všechno vyříkat.

Marek: My už jsme spolu strašně dlouho a víme o sobě asi opravdu všechno.

Ze zkoušky Boha masakru. (Foto: Roman Polášek)

Když se někdy stočí řeč na herecké manželské páry, občas slyším slova o toxickém divadelním prostředí. Toxickém pro vzájemné vztahy a jejich trvání.  Mnozí si myslí, že herci a herečky se rozcházejí častěji než lidé pracující a žijící v jiném než divadelním prostředí. Vy dva ale patříte k těm stálým příkladným dlouholetým společným párům. Čím to asi je?

(Marek a Tereza si vymění bezradné úsměvy)

Stačilo, kdybych měl v této chvíli po ruce připravený fotoaparát. Ten snímek vás obou vedle sebe v této chvíli by byl naprosto dostatečnou odpovědí. Ale pojďme ke hře Bůh masakru jako takové. O čem to je podle vás?

Tereza: Bylo nám řečeno ústy režiséra Petra Svojtky, že je to o tom, jak tenká je civilizační slupka. Jak se snažíme být civilizovaní, chovat se k sobě slušně, ale pod tím vším stále doutná zvířeckost se všemi pudy, které máme od pravěku v sobě.

Marek: Ve hře dojde k roztržce mezi dvěma kluky školního věku a to je jiskra, která roznítí obrovský požár. Dva rodičovské manželské páry se sejdou s cílem vyřešit malý banální problém, který vznikl mezi jejich syny. Na začátku se na sebe usmívají, jsou zdvořilí a celkem přátelští. Mohli by společně strávit příjemný večer, dohodnout se na klidném řešení a v pohodě se rozejít. Jenže právě postava, kterou hraje má žena, do toho začne vstupovat a vybízí druhou dvojici, aby se vyjádřila k věci a k příčinám konfliktu mezi oběma dětmi. Padají silná slova, začne narůstat napětí, všechno se na sebe nabaluje. A vzniká obrovský konflikt.

Tereza: Až to nakonec dojde tak daleko, že vypadají jako opice, které cení zuby a házejí po sobě výkaly. Náš dramaturg Tomáš Vůjtek říká, že je to taky o ještěřím mozku, který máme v sobě. A v situaci, kdy se probudí ten prehistorický ještěr v nás, uděláme pudově, instinktivně to, co je bez myšlení nejnutnější, abychom se zachránili. I když to o chvíli později z toho civilizačního pohledu hodnotíme velmi špatně.

Když to dovedeme do úplných důsledků, tak každý by mohl druhého člověka ve chvíli, kdy se přestane ovládat rozumem a nechá se ovládat jen emocemi, i zabít.

Marek: Je to tak. Zejména v situaci, kdy je člověk ohrožený. Buď zaútočí, nebo v lepším případě uteče. V Bohu masakru se sice nezabíjíme, ale střílíme slovy. Prostě každý z té čtveřice začne pronášet slova, která by neřekl, kdyby napřed přemýšlel, než promluví.

Tereza: Moje babička říkala mé mamince, že by měla nosit v puse vodu, aby když ji něco vytočí, nemohla hned říct, co si myslí (pohled na manžela, pozn. red.)… A to jsem po ní podědila i já. Jenže když se rozpálím, voda nikde…

Marek: (s úsměvem)… Já vím.