Má vlast pro jeden klavír a dvacet prstů: Emocionálně nepřenositelný zážitek z výkonu Elišky Novotné a Lukáše Michela

Když jsem kdysi poslouchal živý přenos z Pražského jara s tradiční Mou vlastí, myslel jsem si, že tohle ohromné symfonické dílo nemůže zaznít jinak než v orchestrálních barvách. Omyl je pouze jiný výraz pro zkušenost, a tu jsem tehdy postrádal. Bedřich Smetana svůj nejproslulejší cyklus šesti symfonických básní bezprostředně po dokončení upravil pro čtyřruční klavír. Snad tím chtěl vyhovět tehdejší praxi: populární orchestrální díla často vycházela v klavírních adaptacích, které byly určeny praktickým účelům kulturních vrstev společnosti. Snad mu jako virtuóznímu pianistovi zvuková představa klavírní stylizace svého opusu magnum byla nepřirozenější.

Je zřejmé, že klavírní tvorba Smetanu po ztrátě sluchu a s tím související sociální izolaci musela přitahovat. Svědčí o tom i další klavírní díla z téže doby jako jsou Sny a zejména vrcholný cyklus České tance, nepochybně inspirovaný první řadou Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Každopádně Smetana vytvořil úpravu, jež překračuje běžný význam tohoto slova. Klavírní verze cyklu Má vlast je grandiózním počinem, který předpokládá špičkové a poučené interprety.

Kdo navštívil v neděli Slezské divadlo, zažil hned několik překvapení. Tradiční divadelní matiné, které se obvykle odehrává v prvním patře, se tentokrát konalo na jevišti. Roli oblíbeného průvodce nedělního dýchánku po léta svědomitě vykonával emeritní herec a člen souboru opery Evžen Trupar. Ten se na pódiu dvakrát krátce objevil, nicméně pouze jako host, který si přišel poslechnout a – nebraňme se onomu slovu – „vychutnat“ si provedení Smetanovy Mé vlasti. Místo něj se moderování matiné srdnatě ujala Kateřina Michlová, která si pro diváky připravila poutavé průvodní slovo: každou z šesti hudebních básní Smetany uvedla komentářem samotného skladatele. O největší překvapení se postarali hlavní aktéři nedělního koncertu.

Eliška Novotná a Lukáš Michel. (Foto: Lucie Deutsch)

Netuším, jestli už někdy spanilým interiérem Slezského divadla zněla Má vlast Bedřicha Smetany v intimním ztvárnění pro klavír na čtyři ruce. Že bylo současné publikum výkonem pianistů Elišky Novotné a Lukáše Michela dokonale fascinováno, to však vím docela jistě. Bylo to zřejmé hned od prvních vznešených akordů Vyšehradu, které si oba pianisté předávali v dokonalé sehrané návaznosti. Eliška Novotná a Lukáš Michel ovládají tajemství krásného klavírního zvuku, které spočívá nejen v dokonalé technice, ale také v zapojení celého těla do hry. S tím koresponduje i kvalita jejich tónu, která přes zjevné technické nedostatky nástroje, na který hráli, dokázala zastřít veškeré nevýhody.

Eliška Novotná. (Foto: Lucie Deutsch)

Přesná zvuková představa umělců se zřetelně odrážela v pestrém úhozu, zpěvnosti a mnohotvárné koncepci klavírní hry. Pochvalu si zaslouží samostatná výrazová, dynamická a agogická škála, která svědčí o bezpodmínečné modelaci a výstavbě detailů i zevrubném promyšlení makrostruktury celku. Vltava s řetězením pramínků, Šárka s vášnivou nepoddajností, úchvatně zahraná fuga Z českých luhů a hájů, sveřepá i mystická evokace husitské epochy i závěrečná syntéza témat v Blaníku. V každém okamžiku se za strhujícími vnějšími projevy hry klavírního dua Elišky Novotné a Lukáše Michela zrcadlilo cosi nevýslovného, co je za notovým zápisem a ovlivňuje podvědomě podání interpretů.

Snad je to nadčasová magie, která někdy stmelí všechny zúčastněné strany do jediného časoprostoru, jehož důsledkem je úžas nad hloubkou, krásou a originalitou Smetanovy hudby. Každopádně podání obou pianistů bylo neobyčejně dramatické, pokorné, zanícené a naprosto odevzdané. Tak opravdový prožitek je vlastně emocionálně nepřenositelný, může se o něm pouze podat pravdivé svědectví.

Lukáš Michel a Eliška Novotná. (Foto: Lucie Deutsch)

Obdiv si zasluhuje i fakt, že se umělci bez zaváhání vyrovnali i s výpadkem funkčnosti jedné klávesy, aniž by je to, co se týče brilantní souhry, nějak rozhodilo. Má vlast v podání Lukáše Michela a Elišky Novotné zazněla bez nároku na přestávku. Mezi jednotlivými básněmi si odpočinuli pouze během krátkého průvodního slova Kateřiny Michlové. Publikum opavského divadla bylo výkonem interpretů skoro jako paralyzováno. Tak soustředěné napětí a významné bylo ticho, které čímsi neviditelným jiskřilo.

V závěru došlo k obligátnímu potlesku ve stoje, tentokrát prostě nešlo za naprosto mimořádný umělecký zážitek poděkovat jinak. Klasická hudba má v těchto dvou skromných a umělecky nekompromisních klavíristech skvělé společníky a průvodce po nejsilnějších a nejpřitažlivějších kapitolách české hudební kultury. Koncert Elišky Novotné a Lukáše Michela byl opravdu strhujícím zážitkem!