Martin Šmíd ze Staré arény: Je dobré vidět, jak mladé herecké osobnosti po boku těch zkušených rostou

Nejčastěji hranou inscenací v divadle Stará aréna je loni na podzim uvedená Kytice na motivy Erbenových balad. Podílejí se na ní studenti z Janáčkovy konzervatoře, zkušená loutkoherečka Vladimíra Krakovková a také amatéři bez divadelního vzdělání. Hraješ tam dokonce i ty sám. Proč ses rozhodnul sáhnout po tak stěžejní klasice, jako je právě Karel Jaromír Erben?

Erbena znám už od základky, kdy jsem jej začal číst, recitoval jsem jej na různých soutěžích. Zvláště mě zaujala jeho Polednice. Mám rád i jeho filmové zpracování. Celkově si myslím, že kdo jiný, než Stará aréna je to nejvhodnější divadlo, které by mělo nabídnout studentům maturitních ročníků právě tohoto autora. Není to případ jenom Erbena, dělám tady více klasických autorů, například Romaina Rollanda nebo Hermana Melvilla.

Jak bylo těžké vybrat z Kytice uvedené balady?

Okamžitě jsem měl jasno o třech z nich, a to jsou Polednice, Svatební košile a Vodník. Ty další, Dceřina kletba a Vrba, už byly těžší. Přitom všechny Erbenovy balady jsou v podstatě skvělé. Myslím si, že ale ne úplně všechny jdou stejně dobře adaptovat pro jeviště. Nedokážu si třeba představit divadelní verzi pro Zlatý kolovrat. Některá divadla jej sice již adaptovala, přesto je podle mě tento kus založen na podobnosti dvou hereček, které jako by si z oka vypadly, to už je těžké zpracovat. Pak je podle mě také těžká Lilie, která obsahuje různé proměny. Pochopitelně je to o tom, jaké mám zkušenosti, kdybych o tom déle uvažoval, tak by se i k těmto baladám povedlo najít vhodný inscenační klíč.

Která z tvých balad s diváky rezonuje nejlépe?

Každá je udělaná jinak a myslím si, že díky tomu fungují všechny, ale nejvíce asi Polednice. Pro zkušenější publikum, které více ocení klasiku, jsou to Svatební košile. Mladší naopak nejvíce oslovuje Vodník.

V baladě Svatební košile je jedním ze stěžejních protagonistů student konzervatoře Alois Bartoň, jak jsi na něj přišel?

Rád obsazuju konzervatoristy, s Aloisem Bartoněm jsem hrál již v kusu Commedia dell’arte. Pak jsem se šel podívat i na otevřenou hodinu, kterou konzervatoř pořádala, a hned jsem měl jasno, kteří herci tam budou. Ale třeba dávám šanci i úplným začátečníkům, například Barbora Littnerová hraje vůbec poprvé, a to se mnou ve Vrbě.

Jakou režijní metodu vyznáváš?

Je pro mě důležitá vlastní představa, zároveň chci dát velký prostor hercům. Jsou to umělci a mají svoje nápady, nechávám je tedy na nich pracovat v případě, že jsou to dobré nápady. Jinak pro mě je to především záležitost týmu, je důležité pracovat se všemi rovnoměrně, ať jsou to herci, nebo další členové týmu. Divadlo je pro mě živý tvor, který se neustále rozvíjí. Máme v kusech konzervatoristy, herce z jiných divadel, pracující, jiné studenty vysokých škol, počítám tak, že na zkoušce strávím třeba pět hodin, pro ně to ale znamená třeba jen hodinu a půl. Například Kytice je toho ukázkovým příkladem. V jeden den jsme zkoušeli tři balady, herci se jen střídali ve dveřích. Všichni jsme se sešli až na generálkovém týdnu.

Proč právě Vlaďka Krakovková?

S Vlaďkovu Krakovkovou se znám už z mého působení ve Frýdku-Místku z divadla Čtyřlístek. Z ochotnického divadla, ve kterém jsem začínal asi před deseti lety. Její sestra Jana s námi hrála a Vlaďka se na nás chodila dívat, tak jsem ji poprosil o rady. Navíc, když jsem dostal rovnátka, tak jsem ji poprosil o cvičení správné výslovnosti. Blíže jsme se skamarádili a já ji obsadil do Vodníka. Vlaďka je velmi veselý člověk. Zároveň velká dáma. Velmi přátelská, na druhou stranu dovede říci: Takhle ne, pojďme to udělat jinak. Má můj respekt.

Jak vypadalo tvé seznámení se se Starou arénou a jak ji vidíš z dnešního odstupu?

Poprvé jsem se do Staré arény dostal v roce 2021. Tehdy jsem v ní inscenoval svou prvotinu Lakomou Barku. Z dnešního odstupu ji vnímám ještě více jako divadlo mladých, kteří ji potřebují k maturitě. Střetávám se tady s mnoha lidmi z profesionální sféry i z oblasti ochotníků. Když se ohlédnu třeba za Barkou, tak je dobré, když vidím, kolik mých tehdejších spolupracovníků se vytáhlo nahoru. Třeba Kristina Řeháčková, Lukáš Adámek, to jsou výborní herci se skvělým potenciálem. Když pak mají možnost se na jedné scéně setkat s takovými osobnostmi jako jsou René Šmotek, Vlaďka Krakovková, Kateřina Huberová, Anička Bangoura, tak je to i nadále rozvíjí. Je důležité si uvědomit, třeba i pro mě, že tady nepracuji jen s profíky, ale i s těmi ostatními mohu skvěle pracovat.

René Šmotek patří k hereckým legendám, pomáhal postavit na nohy Komorní scénu Aréna, jak ho vnímáš ty?

Reného vnímám především jako obrovského srdcaře. Pro Starou arénu žije, jak říkáš, je to jediný původní člen Komorní scény Aréna, který tady ještě zůstal. Má to tady velmi rád a záleží mu na tom, abychom se i nadále mohli rozvíjet. K režii se k nám dostal zpátky díky Danovi Hrabovskému, který je současný ředitel Staré arény. Dana před tímučil v dramatickém kroužku. Tak dostal šanci s Pastorkyní od Gabriely Praissové, kde obsadil také mě. Režíruje rovněž náš kus Commedia dell’arte. Nejvíce se ovšem náš vztah prohloubil díky Reného režii nejnovějšího kusu Konečně! Záskok. Toto monodrama pro něj původně napsal orlovský písničkář Pepa Streichl. Také tady mě obsadil, takže jsme na zkouškách spolu trávili skoro měsíc intenzívní práce.

René ale také režíruje, tedy jste kolegové na několika postech…

René Šmotek je ten typ režiséra, který má opravdu velmi jasnou představu, jak má inscenace vypadat. Vede herce opravdu k tomu, k čemu chce. Počíná si u toho velmi dobře, což je jistě i tím, že učí herectví a dramatickou výchovu na Lidové konzervatoři. Pojí se u něj profese učitele s hereckou praxí, takže dokáže opravdu předat to, co od nich následně i potřebuje.

Jsi rovněž autor, takže nejen režíruješ nebo i hraješ, ale navíc i některé kusy píšeš. Jak to jde pak dohromady, když musíš svěřit svou práci do rukou někoho jiného?

První z mých autorských her se jmenovala V dobrém i ve zlém, byla to komedie o manželském páru, který se musel vypořádat s problémy díky manželskému poradci, který byl zároveň esoterik. Režírovala ji Natálie Gregor, byla to inscenace se mnou, Natálií Janyškovou a s Danielem Hrabovským. Musím se přiznat, že jako autor textu nemám potřebu se vyjadřovat k práci režiséra. K tomu, jak jsem to původně zamýšlel a jak on to nakonec pojal. Přijde mně v pořádku, že je to jeho vize. Někdy mám potřebu zasáhnout, pak si ale v duchu řeknu: režíruješ, nebo jsi herec? Podle mě to tak má být a je to dobře, vzhledem k tomu, že každý režisér uplatňuje jiné hledisko. Každý má právo si hru udělat podle sebe. Jako druhou hru jsem napsal nedávno uvedenou pohádku Dobrodružství odvážné Pualani, která obsahuje hudební výstupy a je ovlivněna havajskou poetikou. Také v ní hraju a režíruje opět Daniel Hrabovský. Každý do ní vložil něco svého, má potřeba se k tomu vyjádřit naštěstí byla upozaděna. Na jaro pak chystám svou další autorskou hru, kterou budu i režírovat. Takže poprvé půjde o mou trojkombinaci, že tady budu figurovat nejen jako autor textu, ale také jako režisér i herec.

O čem bude tato novinka a jak se tedy vyrovnáš s tímto úkolem spojit všechny tři faktory: režii, herectví i autorský text?

Půjde o muzikálovou hru Zakázaná láska. Hudbu nám píše Petr Gábor mladší, který se mi osvědčil už v případě Kytice. Dříve to byla jen scénická hudba, kdežto teď půjde o skutečné písničky. Nejsem ten typ, který by měl potřebu hrát a zároveň režírovat, tady jde v podstatě o náhodu, kdy mě původně určená režisérka požádala, jestli by nemohla být jen asistentka režie. Například tam, kde hraju v Kytici, mě režírovala Natálie Janyšková. Tady to bude Barbora Littnerová, protože já bych si opravdu nedovolil režírovat sám sebe.

René Šmotek exceloval ve Staré aréně v monodramatu Hrobník, ty na tento styl navazuješ monodramatem v jeho režii v kusu Konečně. Záskok. Jaké to je být sám celý večer na scéně?

Věděl jsem, že je to těžká disciplína, ale netušil jsem, jak moc. Obdivuju všechny herce, kteří vystupují v monodramatech, je to fakt velmi těžké, když je člověk na tom jevišti sám. Když se ztratí, není tady nikdo, kdo by mu pomohl. Mám vzadu produkci, která mi pomáhá, mohu odejít, ale také to není jen tak, stále tam hraje hudba Pepy Streichla. Je to nejen fyzicky, ale i psychicky náročné.

Jaké je tvé životní motto?

Když opravdu něco chceš, tak toho dosáhneš. Překážky tě můžou zpomalit, vždycky se však dají překonat.