Po slávě už netoužím, tvrdí skladatel a barytonista Aleš Pirnos, který spojil start své dráhy s Klimkovicemi

Jaký byl vánoční koncert v Klimkovicích? Měli jste plno?

Kostel byl zaplněný do posledního místečka a atmosféra byla krásná. Interpretoval jsem barytonový part a cítil jsem z publika obrovské přijetí, což mě moc potěšilo.

Býváte nervózní, když se uvádí vaše skladba nebo když sám vystupujete?

Ano. Jsou to strašné nervy. A je to dvojitý stres, když před publikem reprodukujete něco, co jste sám vytvořil. Naštěstí před koncertem nebyl už prostor pro nějakou nervozitu. Zkoušeli jsme, pořád se něco dělo, stále jsem byl v akci. Ale hodinu před začátkem, když už bylo vše připraveno, začaly pracovat nervy. Ale nejsem si jistý, zda je to opravdu tréma. Spíše je to respekt z toho, co všechno by se mohlo stát, co všechno se musí zvládnout, co je potřeba udělat pro to, aby vystoupení fungovalo. Ale za ty roky jsem se s těmito pocity naučil trochu lépe pracovat, takže už to není někdejší panika, ale opravdu posvátný respekt.

Proč jste se rozhodl složit mši po vzoru mešního ordinaria, které má jasně danou strukturu a části Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus a Agnus Dei? Nebylo to svazující?

Původně měl vzniknout vánoční koncert poskládaný z klasických koled a vánočních písní. Jako několik předchozích kulturních akcí v Klimkovicích jsem ho měl opět umělecky zaštítit, pomoci s organizací a přípravou. Proto jsem pro něj chtěl složit jen krátkou skladbičku, která by na koncertě zazněla. Jenže v průběhu tvorby se mi to nějak vymklo z rukou. Napřed vznikla jedna část a od ní už se odpíchly další a další, a najednou jsem měl čtyřicetiminutovou mši. Inspiraci jsem čerpal u autorů napříč staletími. Vzorem mi byla díla takových tvůrců jako Jan Jakub Ryba, Wolfgang Amadeus Mozart, ale i Jiří Pavlica a jeho Missa Brevis.

Pěvecký sbor města Klimkovic při provedení Pirnosovy mše. (Foto: Petr Večerka)

Stačila čtyřicetiminutová skladba na celý koncert?

Po koncertě jsem se ptal známých, co byli v publiku. Prý to bylo tak akorát. Mše má jedenáct částí a mnoho hudebních motivů, takže je toho hodně na vstřebání. Ostatně i klasická Rybovka je délkou identická. Do budoucna ale uvažuji ještě nad drobným rozšířením své mše.

Počítáte s jejím dalším uvedením?

Protože v ní vykládám příběh narození Krista, cesty lidu do Betléma po zjevení vánoční komety a jsou v ní i další vánoční symboly, je mše určená výhradně pro realizaci ve vánočním čase, takže na další uvedení si budeme muset počkat. Ovšem byl bych rád, kdyby ji v takovém případě opět, stejně jako letos, zpíval Pěvecký sbor města Klimkovic, který na ní odvedl neuvěřitelný kus práce. Zkoušet začal po návratu ze svého letního turné do Barcelony, takže na přípravu měl asi dva nebo tři měsíce. Protože jsem věděl, že bude na nastudování omezený čas, byl jsem při komponování střídmý a opatrný. Zbytečně. Do budoucna proto počítám s úpravami, které by sboru umožnily ještě lépe předvést své kvality. Za dva roky oslaví klimkovický sbor šedesát let svého trvání. Silná tradice je skvělým podhoubím pro vskutku profesionální výkony, které nyní předvádí pod vedením skvělé sbormistryně Miroslavy Halatové.

Koho jste dále přizval ke spolupráci?

Sopránové sólo zpívala a partnerkou mi byla Karolína Levková, sopranistka Národního divadla moravskoslezského, vítězka Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech v roce 2022. Za klavír usedl Martin Pančocha, pianista, muzikant a hudební pedagog, který působí také jako korepetitor na katedře sólového zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity a je členem ostravského Divadla Mír. V doprovodném smyčcovém kvartetu vystoupili profesionální interpreti z Moravskoslezského kraje, kteří spolupracují s operními orchestry v Ostravě i Opavě, Tomáš Vašut, David Harok, Zdeněk Procházka a Jan Zlámal.

Karolína Levková během vánočního koncertu. (Foto: Petr Večerka)

Kde se vzala vaše pevná umělecká vazba na Klimkovice?

S Klimkovicemi spolupracuji již šestým rokem a vše odstartovalo úplně náhodně. Jsem z Klokočůvku u Oder a jako kluk jsem chodil na hodiny zpěvu na Základní uměleckou školu v Odrách. Protože jsem poté chtěl pokračovat ve studiu sólového zpěvu, přišel jsem do Ostravy na Janáčkovu konzervatoř a poté na Fakultu umění Ostravské univerzity. No a jednoho deštivého podzimního odpoledne v roce 2019 mne oslovila moje současná umělecká kolegyně Lenka Večerková, že pro uvedení několika árií z Fantoma opery na plese v Sanatoriích Klimkovice shánějí hlavního představitele a můj profesor zpěvu z konzervatoře Petr Němec doporučil mě. Uchvátila mě hned první spolupráce, protože nešlo jen o to secvičit nějaké duety a odzpívat je. Součástí byly kostýmy, bohatá výprava, dramatizace. Byl jsem nadšený, že něco takového může vzniknout pro Valentýnský lázeňský ples. S Lenkou jsme si slíbili, že to nebude naše poslední spolupráce. No a vzápětí přišla nabídka připravit pod hlavičkou Ostravského muzea program pro Ostravský masopust. V Klimkovicích bylo a je velmi silné kulturní podhoubí, hned několik vynikajících uměleckých souborů, ale žádný se toho nechtěl ujmout, věnují se odlišným aktivitám. Dali jsme tudíž dohromady partu asi osmi lidí, mimochodem i členů stávajících souborů, a v roce 2020 jsme založili Umělecký soubor Generace, který začal připravovat programy šité na míru pro konkrétní akce. No a já se zapojil i autorsky; skládám hudbu, vytvářím příběhy.

Proč ten název Generace?

Rok 2020 byl kvůli epidemii covidu umělecky velmi krátký. Ale když jsme začali zkoušet program pro Ostravský masopust, sešla se velmi pestrá parta. Jedna ze sólistek s sebou měla svoji malinkou tříletou dceru, nejstarší členka sboru měla přes sedmdesát let. No a název souboru byl na světě.

Vaším zatím největším projektem byla autorská inscenace O čem studna vypráví inspirovaná objevením historické studny na nádvoří klimkovického zámku. Jak dlouho jste ji připravoval?

Napsání mi trvalo zhruba rok. Postupně vznikala i v době, kdy už jsme začali některé party zkoušet. Kromě objevu středověké studny mi byly inspirací i pověsti z Klimkovic a okolí, které sesbíral kronikář města Jiří Pilich. Vydal je knižně v roce 2018 ke stoletému výročí republiky. V knize je patnáct pověstí, z nichž některé jsou pohádkové, některé mají historický základ. Mě nejvíce zaujala postava šlechtičny Johany, která v Klimkovicích působila někdy v 15. století. Měla na rozvoj města velký vliv, byla takovým Karlem IV. Klimkovic. Do naší hry jsem si ji také vypůjčil. Středobodem je ale studna, která spojuje několik příběhů různých postav, třeba vodníka, který žil v klimkovickém zámeckém rybníku, nebo havíře, který se často opíjel v místní putyce U Verdunu. Inscenaci dlouhou něco přes hodinu jsme uvedli v roce 2023 přímo na zámeckém nádvoří. Studnu jsem oživil zásluhou skvělé recitátorky, devadesátileté rodačky z Klimkovic, bývalé učitelky Květoslavy Dostálové, která ve městě prožila své dětství od II. světové války až dodnes. Texty jsem psal přímo pro tuto dámu. Recitovala je s neskutečným klidem, s obdivuhodným nadhledem, s úžasnou dikcí. Věřím, že se nám v budoucnu inscenaci podaří ještě zopakovat přinejmenším kvůli ní.

Z inscenace O čem studna vypráví. (Foto: Petr Večerka)

V inscenaci je řada písní. Jak vznikají?

Některé písně jsou přejaté a následně opatřeny novými texty, většina je ale mých autorských. Například vodník Čabrada zpívá dvě písně. První je přejatá ze Zlatovlásky, druhá je moje autorská, jmenuje se Ptáci v rákosí a je ponaučením pro chlapce, kteří do rákosí chodili krást ptačí vajíčka.

Kolik lidí se na projektu podílelo?

Jako u všech projektů byla mojí hlavní uměleckou partnerkou Lenka Večerková. Sólových partů se ujali moji kolegové z Národního divadla moravskoslezského. Postavy Johany z Bítova, Nory Kinské a havířovy ženy ztvárnila Soňa Jungová, Havíře a vraha Johany zpíval Erik Ondruš. Dále účinkovalo jedenáct sboristů z Generace. A třeba Hana Marie Robenková z ateliéru Ham navrhla kostýmy a vytvořila symboly lidského života, jimiž jsou Slunce, Láska, Spravedlnost, Čas. Tím nastavila hlavní směr pro moji režii. Devítičlenný komorní orchestr, sestavený pro tento projekt, byl takovým mixem mých kolegů a spolužáků z konzervatoře i z fakulty, kteří vytvořili smyčcovou sekci; další instrumentalisté byli přímo z Klimkovic. Kombinaci mluveného slova, zpěvu a orchestru ve volném prostoru nádvoří nebylo jednoduché kvalitně nazvučit. To byl úkol pro Jiřího Philippa. S financováním projektu nám dotací pomohl Moravskoslezský kraj.

Soňa Jungová v inscenaci O čem studna vypráví. (Foto: Eva Hanzlová)

A tenkrát se u vás nervozita projevila?

Na tu vůbec nebyl čas, jelikož jsem dirigoval, zpíval a snažil se uhlídat kolem sebe třicet lidí. Byl to zatím můj největší projekt, a taky nejradostnější. Celý koncert dopadl nad moje očekávání, po celou dobu tomu nespadl řemen, jak se říká. A odezva publika byla úžasná.

V loňském roce jste navázali projektem Když Bílovec vypráví v sousedním městě. Jak se to přihodilo, že jste přestal být věrný Klimkovicím?

V Klimkovicích jsme pořád domácím souborem. Ale inscenace o studni probudila vlnu zájmu o obdobné projekty. Začali jsme spolupracovat s Bílovcem a tamním kastelánem Eduardem Valešem na jejich vlastním příběhu, který měl premiéru v srpnu loňského roku. Letos by to pro změnu měl být Fulnek.

Jste mimořádně aktivní. Studujete zpěv, komponujete, režírujete, produkujete, aktuálně se připravujete na roli Barona z Pictordu v operetě Popelka od Pauline Viardot, která bude mít premiéru v únoru v Národním divadle moravskoslezském. Zdá se, že máte našlápnuto stát se slavným umělcem?

Když jsem začínal, chtěl jsem být slavným pěvcem. Ale tahle ambice už mě přešla. Ke komponování mám poněkud naturalistický přístup. První skladby, které ovšem nikdo nikdy neuslyší, jsem složil asi v deseti letech. Na rozdíl od zpěvu jsem kompozici nestudoval, ale samozřejmě jsem se pochopením pravidel mnoho naučil, vždyť nejlépe se učí na tom, co už někdo jiný dobře napsal. Ale mým hlavním oborem je zatím stále zpěv. Ovšem teď už není mým cílem zpívat v Metropolitní opeře nebo v milánské La Scale. Bude mi stačit, když to, co dělám, bude dobré a bude to lidi bavit. Vše ostatní se pak naplní samo.