Nela Bártová: Dělám to pro sebe. Že se to někomu líbí a že mě někam zvou, je pro mě přidaná hodnota

Co ti dělá poslední dobou radost?

To je těžké. Asi je to spánek. Spánek a samota. A taky sklo.

Ty i tvůj bratr Dominik se věnujete umění, potažmo poezii. Myslíš, že je nějaký faktor, který vás oba svedl uměleckým směrem?

Ne, vůbec, byla to úplná náhoda. Nebo možná ten faktor bude, že jsme oba takové černé ovce rodiny.

Takže jste se navzájem vedli a ovlivňovali?

Ne navzájem, spíše nezávisle na sobě. Pak nás to v jeden moment samotné překvapilo a udivilo.

Ty ses za svůj život pohybovala v několika městech – pocházíš z Opavy, na střední škole jsi byla v Ostravě a na vysoké jsi byla nejprve v Brně, nyní studuješ v Praze. Dokázala bys města nějak srovnat? Která ti přijdou inspirativní?

Opava a Brno jsou otřesné díry, Ostrava a Praha jsou moje domovy. Doma se teď cítím v Praze, jsem tu něco přes tři roky. Tenhle pocit jsem v Brně nepocítila za celé čtyři roky, co jsem tam žila, takže jsem z toho pocitu domova nadšená.

Nela Bártová na cestách. (Foto: archiv N. Bártové)

Co tě baví na Ostravě? A co na Praze?

Ostrava pro mě byla formativní doba, byla jsem tam na střední a většina přátel, co mám dodnes, pochází z téhle doby. Prostředí, to byla taková síla! Objevila jsem hudební scénu, které se věnuji tak nějak do teď, a začala jsem tam psát… Takže zásadní věci. A vždycky, když do Ostravy jedu, tak mám pocit, že jedu domů. Ráda se tam vracím. Nevím, jestli bych tam teď chtěla žít, určitě víc než v Brně, ale ráda tam jezdím, což o Brně říct nemůžu. V Praze jsem hodně spokojená, zároveň jsem si tu tak hezky zvykla. Žiju v jedné městské části, která je pro mě opravdový domov, mám tady svoje kámoše a jistoty.

Plánuješ v dohledné době v Praze zůstat?

V dohledné době ano, jen nevím, jestli celý život, to spíš někam pryč, k moři. Ale minimálně do června, než oddiplomuju, v Praze zůstanu.

Dokážeš, co se týká Ostravy, vyjmenovat nějaké konkrétní instituce nebo lidi, kteří tě přivedli k tomu, co děláš teď? Jaké prostředí nebo podniky pro tebe byly nejvíc inspirativní? A co v Praze?

V Ostravě kromě školy to byli hlavně dva učitelé, se kterými jsem sdílela vibe. Byli hodně zásadní, mnohem víc než spolužáci. A jinak Plan B, Les, to jsou první místa, která mě napadnou. A taky Euro, nonstop vedle Lesa. Odtamtud mám několik básní v knize. A ještě galerie Jeden Tag / Nibiru. V Praze je to hlavně škola, asi nic víc než to.

Nela Bártová při tvorbě. (Foto: archiv N. Bártové)

Studuješ sochu na AVU, balancuješ ale na rozhraní více uměleckých médií. U čtení svých textů využíváš vizuály, zvuky, děláš hudbu i výtvarno… Co tě z toho nejvíc baví?

Teď to bude asi sklo, to mě naplňuje. Mezi médii ale nijak nerozlišuju, beru to vše jako jednu komplexní tvorbu. Nedělám rozdíly jenom proto, že jde o jiné médium.

Máš tedy ráda přecházení?

Spíše kombinování.

Co tě baví na skle?

Je to dost terapeutické, celkem pomalé, taková piplačka, alchymie, je s tím hrozný sraní. A potom ten nejistý výsledek… Je to takové procesuální, jsou tam zároveň neustálé možnosti, co objevovat, spousta technik, které můžeš zkoumat a dosáhnout různých věcí. Takže je to taky takové komplexní, ten materiál je strašně rozmanitý.

To, jak popisuješ práci se sklem, mi hodně připomíná tvorbu elektronické hudby. Vidím průsečíky mezi médii, která tě zajímají.

Jo, určitě může být.

Nela Bártová jako DJ. (Foto: archiv Nely Bártové)

Baví v tě elektronické hudbě čistě ta samotná hudební sféra, nebo spíše rave kultura a předávání energie lidem?

Jo, občas DJuju. To je pro mě takový party-mode, mixuju songy, co mám ráda, dělám to pro sebe. To, že se to někomu líbí a že mě někam zvou, to je pro mě přidaná hodnota.

Takže tě víc baví být za pultem než na parketu?

To je dobrá otázka, jasně že jo. Hraju totiž nejlepší songy, samozřejmě.

Dokážeš si představit dělat hudbu akusticky?

Jo, chodila jsem na hudební základku, hrála jsem na spoustu nástrojů. Ale tím, že teď nic moc takového nedělám, už si to nepamatuju. Ale jo, trošku mě to mrzí, občas bych zase chtěla umět hrát na kytaru. Něco si pamatuju, ale tím, že už to nedělám aktivně, tak je to nic moc. Bylo by to pěkné, ale nepřemýšlela jsem nad tím. Se zvukem mě baví si spíš hrát, ráda ho nahrávám. Nemluvím teď o DJingu, ale spíš o field-recordings, terénních nahrávkách, co dělám. Baví mě spíš naslouchat, beru to jako součást své komplexní tvorby.

Při pořizování terénních nahrávek. (Foto: archiv Nely Bártové)

Naslouchání mám spojené s tvou poezií. Ve tvé sbírce Na konci chodby je ráno jsou některé texty až diktafonické. Tvoříš texty stále tímto způsobem?

Jo, ten nahrávací způsob jednou za čas využiju, že zaznamenám tok řeči, který mě zaujme. Už ale mnohem méně.

Je nějaké umělecké médium, které tě láká? Něco, v čem by ses chtěla rozvíjet?

Třeba více v technice týkající se světel a hudby. To bych chtěla prohloubit. Obecně, věci co dělám, dělat víc a víc. To mám ráda, že to nikdy nekončí.

Elektronická hudba i poezie poskytují volnost. Vidíš ještě nějaké jiné spojitosti mezi tím, co děláš, kromě volnosti?

Všechno je takové hodně terapeutické. U textů se z těch sraček vypíšu, u hudby vytancuju, u keramiky a podobně to spíš oddělám rukama.

Jak jsi na tom teď s texty jakožto médiem?

Ještě v létě bych ti řekla, že už poezii moc nedělám. Měla jsem pokles, zapisovala jsem si spíš jednotlivé verše. Já to mám totiž tak, že když se mám dobře a je mi fajn, tak nemám velkou vůli psát, mám pocit, že nemám o čem, a nějak se mi do toho nechce, spíš dělám jiné věci rukama, třeba keramiku a tak. Ale když mám depky, což se odehrává v zimních měsících kalendářního roku, což v českém prostředí znamená reálně devět měsíců, od října do března nebo dubna, tak to píšu. Takže teďka zase píšu, napsala jsem zase spoustu nových věcí, spoustu.

Kromě vnitřních prožitků a prožitých situací máš nějaké další inspirace, o čem píšeš?

Ne, asi ne. Píšu o věcech, které se dějí, které ve mně způsobují nějaké pnutí A to pnutí se pak musí projevit ven, nebo ho musím nějak vyblít.

Nela Bártová. (Foto: archiv N. Bártové)

Často popisuješ úpadkové, až naturalistické situace. Myslíš, že úpadek souvisí s konkrétními místy, nebo s lidstvím obecně?

Spíše to odráží moje vnímání světa. Není to vázané na konkrétní místa, spíše na lidské prostory. Takže spíše na nějakou moji bublinu.

Od vydání tvé sbírky už uplynuly tři roky, je něco dalšího na cestě?

Jsem pověrčivá čarodějnice, co se děsí zakřiknutí, takže nic nepovím.

Když teď někde čteš, využíváš ještě svou knihu?

Ze sbírky čtu minimálně. Na můj vkus se moje čtení dějí docela v hutné frekvenci, vadí mi slyšet popáté v měsíci tu samou báseň. Takže z knihy čtu minimálně, spíš jedu nové věci.

Řekla bys, že ses od vydání knihy nějak posunula?

Na to mám malý odstup, abych to dokázala zhodnotit. Myslím, že od toho jsou tu jiní. Ale když čtu své staré texty, tak se s nimi stále identifikuju, změnila bych na nich jen některé technické drobnosti. Obsah je ale stále nějakým způsobem aktuální, akorát mě to už nebaví.

Jsi v posledním ročníku magisterského studia, chtěla bys zůstat v akademickém prostředí?

V akademickém prostředí bych chtěla nějakým stylem zůstat, líbí se mi, jak je dynamické, probíhá tam stálý pohyb lidí… Takže nějaké zasahování by se mi líbilo, ale na doktorát se momentálně nechystám.