Eva Tvrdá o románu Na odvrácené straně: Když mi čtenáři sdělují dojmy, mám občas pocit, že každý četl jinou knihu

Píšete literaturu o regionu, vaše nakladatelství se jmenuje Littera Silesia. Proč máte tak silný vztah k regionu? Máte k tomu nějaké osobní důvody?

Osobní důvody určitě ne, já se domnívám, že si mě region přitáhl, protože já jsem původně vůbec k regionu literárně nesměřovala, neměla jsem pocit, že jsem s ním nějak hodně spjatá. Nějak se to stalo.

Myslíte si, že se v budoucnosti ve svých knihách vydáte mimo region?

Nevím, ale pochybuji o tom.

Který ze slezských mikroregionů máte nejradši? Dokážete říci, který vás nejvíce fascinuje nebo kde se cítíte nejlépe?

To asi nemůžu úplně říct. Každý mikroregion je úplně jiný, každý z nich má buď velké kouzlo, nebo otvírá plno otázek. Vhledem k neúplnému poznání těchto mikroregionů vzniká takových otázek mnoho a mnoho, některé jsou nebo působí nepříjemně, ale mě to jako pro autorku, i jako člověka, zajímá. Takže každý z mikroregionů mě přitahuje, ale mám některá hodně oblíbená místa. Mám třeba hodně ráda kostel v Sudicích, to je pro mě opravdu hodně silné místo. Mám také ráda těšínské Beskydy a od dětství jsem fascinována Jeseníky, jejich krajinou a magií, ta mě vždycky dokáže naprosto pohltit. A samozřejmě Ostrava. V Ostravě jsem vyrostla, v Ostravě jsem studovala a myslím, že nějaké geny, které ve mně jsou, jsou spokojené, když se procházím Ostravou. Cítím zde něco, co je moje.

Historický román jako žánr má v české literatuře silnou tradici. Na kterých autorech jste vyrůstala, nebo myslíte si, že jsou někteří, kteří vás k žánru přivedli?

Já si nemyslím, že píšu historické romány. Myslím, že píšu o současnosti a o kořenech té současnosti. Mě historický román nikdy nezajímal, i když jsem jej četla. Mám třeba ráda Miku Waltariho a jeho historické romány, ale je otázkou, jestli to, co Waltari napsal, jsou opravdu historické romány. Myslím, že v klasickém historickém románu bych byla velmi slabá a nikdy jsem jej nechtěla psát. Já jsem chtěla psát současnou literaturu, a i čtenářsky jsem byla zaměřena na současný román, hlavně ten západní, tím jsem byla fascinovaná. Ten velký, ani ne dějinný, společenský román, to pro mě bylo téma. To, že píšu tohle, je pro mě spíše překvapení, nějak se to stalo. Ale že bych o to nějak usilovala? … Já se vždycky snažím najít nějakou adekvátní formu k tématu, co mě napadlo, to je pro mě nejtěžší. Zajímá mě současnost, která má nějaké kořeny, nějaké příčiny.

Spisovatelka Eva Tvrdá. (Foto: evatvrda.cz)

Jakýmsi epicentrem vašich děl jsou osudy žen v kulisách, nebo jako součást dějinných procesů, bouřlivých společenských proměn. Jsou tyto osudy zcela fiktivní?

Ano, v mém případě jsou osudy zcela fiktivní, i když jsou vytvořeny z útržků, které se ke mně dostanou. Z náhodně zaslechlých rozhovorů, ze situací, které znám, nebo jsem viděla. V mém případě jsou ale postavy naprosto fiktivní. Jednou jsem se pokoušela psát o reálné historické postavě, byl to Che Guevara, bylo to pro mě velmi obtížné, protože já nejsem autor, který by se vciťoval do skutečných postav. Mám respekt před realitou, zablokuji se, když se o to pokouším. Aby se charakter mých postav otevřel, musí být opravdu fiktivní.

Myslíte si, že existuje nějaký aspekt dějin, kterému nebyla dostatečně věnována pozornost? Máte v hlavě něco konkrétního, co by ještě mělo být osvětleno?

Já určitě ne, ale určitě je toho spousta, o čem se dá ještě psát. V mém případě už ale asi těžko.

A myslíte si, že to děláte? Osvětlujete něco, o čem se nemluví?

Já nevím, ale hodně lidí říká, že se jim četbou mých knih něco osvětlí. Já jsem pouze zvědavá a pátrám. A to, co si vypátrám, tak čtenáři sdělím, podělím se s ním o svoje poznatky, ke kterým jsem nějak došla, zpracovávám je do beletrie. Mou zvědavostí vždycky na něco narazím a jdu za tím dál. Proto je moje tvorba dost pestrá, protože já vždycky narazím na něco jiného, hledám adekvátní formu a ta mě vždycky dovede k něčemu odlišnému.

Takže si témata vybíráte podle vlastní zvědavosti?

Ta témata mě vždycky zaujmou, něco se vynoří a mě to tak pohltí, že se tomu věnuji až do napsání knihy.

Svět vašich knih není černobílý, postavy v nich nejsou dobré nebo zlé, mívají své důvody ke svým rozhodnutím a chování. Vyzdvihujete ale určité morální hodnoty, jako například práce, obětavost a laskavost. Souhlasíte?

Myslím, že na svých hrdinkách i hrdinech tyto hodnoty obdivuji. Žijí v nelehkých situacích, v nelehkých podmínkách, a přesto si dokáží své hodnoty zachovat. I přes všechny ústrky a nepřízeň dokáží být laskaví, dokáží pracovat, vidět smysl v tom, že něco udělají ne pro sebe, ale de facto pro celou společnost, že jsou obětaví. Velká část společnosti v tomhle selhala, protože jsou egoisté, kteří myslí jen na to, jak uspokojit svůj pud, své potřeby. Ale tyhle hodnoty a to, že si je někdo dokáže udržet, což je těžké, to velmi obdivuji. Nepatřím k těm, kteří by obdivovali sobectví.

Kompoziční rámec knihy Na odvrácené straně je seminární práce o proměnách ženské role, na které pracuje studentka Veronika. Jak vás to napadlo? A nejde o vaši vlastní meditaci nad tématem Veroničiny práce?

To určitě ne. Vytvořit strukturu tohoto románu bylo na práci to nejtěžší, trvalo mi to velice dlouho. Věděla jsem, že chci napsat něco o Slezsku, a chtěla jsem, aby se to odehrávalo v Ostravě. Nevěděla jsem, jak to mám uchopit, ale věděla jsem ale, jaké lokality tam zařadit. Veronika mě napadla spíše jako průvodce těmi problémy. Provádí čtenáře krajem, osudy, životem, dějinami. Ona pochází z Jeseníků, kam jsem dala i Loretu, což je netradiční typ ženy, a tím se to celé odstartovalo, další postavy zapadaly. První ale byla ta struktura. Až při editaci knihy po pěti letech práce na ní, nebo spíše během samotného psaní jsem pochopila, že píšu o proměnách ženské role. O Veronice jsem věděla jako o průvodkyni, ale na to, co zkoumá ona i já, jsem přišla až později.

Psala jste tedy tím způsobem, že jste tvořila jednotlivé osudy žen s vědomím, že nás bude provázet nějaká studentka?

To je složité, nedá se to tak zjednodušeně říct, protože opravdu vytvořit strukturu tohoto románu bylo pro mě velice komplikované a vznikalo to postupně. Měla jsem spoustu verzí, vytvářela jsem si různé mapy, jak spolu všechno bude souviset… A ty postavy potom vznikly až díky struktuře a místům. Psala jsem ten román pět let, s každou postavou jsem trávila nějakou dobu. V první části knihy byl jen vstup a pak jsem musela u každé postavy jít do hloubky o prostředí a dějinách, které je potkávaly.

Máte z postav nějakou svou nejoblíbenější, kromě Marty?

Proč kromě Marty? Nejpozitivněji působí na vás. Jsem až překvapená, jak každý čtenář, který mi zatím sdělil své dojmy, vnímá tu knihu jinak. Já jsem se s každou postavou spřátelila, v každé je něco, co mi připadá zajímavé, žila jsem s nimi dlouho. Nevím, že by zrovna Marta měla být mou nejmilejší. Samozřejmě má mnoho vlastností, které obdivuji a které mi připadají zvláštní, protože ty vlastnosti nezapadají do mainstreamu ať v minulosti, nebo teď, přesto vím, že takoví lidé existují, i když je to nepohodlné. Takže to je na ní zajímavé. Myslím ale, že mi je blízká Veronika, to její hledání, tápání, to, že si hned nedává konkrétní odpovědi, že cítí, že jsou věci daleko složitější, než kam ona dokáže dohlédnout. Nemůžu ale říct, že by mi některá postava byla bližší než ty ostatní. Je zvláštní, že každý z čtenářů má svůj pohled. Našli se totiž i takoví, kteří nejvíce obdivují Loretu za to, že se z nuzných podmínek dokázala takhle vyhrabat. A přitom já bych řekla, že to je vyloženě negativní postava.

Navštívila jste při psaní všechna místa románu?

Ano. Já jsem totiž nejdříve napsala knihu Města v českém Slezku, protože mě zajímalo, kde jsou hranice Slezska. V době, kdy jsem si tuto otázku položila, to totiž nebylo úplně zřejmé. Zjistila jsem, že nevím, která ta města u nás jsou ve Slezsku a která na severní Moravě. Takže jsem si to chtěla prozkoumat, něco o těch městech napsat. Psala jsem takové drobné články a pak jsem zjistila, že bych to chtěla publikovat na blogu a nemám fotografie. Takže i když jsem ta města znala, tak jsem je znovu navštívila a byla jsem naprosto fascinovaná tou rozdílností regionů. A když jsem si to při práci na té knize dávala všechno dohromady, tak jsem opravdu viděla ty rozdílné charaktery jednotlivých mikroregionů. Tam byl počátek těch postav a toho románu, protože mě některá ta města tak zasáhla, že jsem do nich vložila ty postavy a osudy toho románu.

Spisovatelka Eva Tvrdá. (Foto: evatvrda.cz)

Všechny hlavní hrdinky mají své vlastní důvody k rozhodnutím, které učinily. Jako hlavní sílu, která tato rozhodnutí motivovala, kromě jejich povah, je trauma. Ať už z lidí, nebo vyšších politických sil a podobně. Myslíte si, že jsou traumatické události, které takto formují naše osobnosti, přítomné u každého z nás?

Určitě. K tomuhle poznání jsem tak nějak zestárla, že nás traumata hodně ovlivňují. Samozřejmě když jsme mladí, tak o nich nemůžeme vědět, ale každá rodina má své stíny a zamlčované události. Lidé, se kterými se setkáváme, nám vždycky sdělují jen své subjektivní dojmy a zážitky, ať už to jsou přátelé, sousedé, rodina… Vycházíme jen z toho, co nám oni sdělují, až už vědomě, či nevědomě. A realita je posunutá od jejich sdělení. A časem, jak dospíváme a stárneme, tak objevujeme tu realitu a zjišťujeme, že ta traumata tam byla a vyrovnáváme se s nimi. Tedy alespoň mně připadá, že to tak v životě je. Někdo to zvládne, někdo má různé úniky a žije v nich.

Při čtení mi přišlo, že v knize jsou postavami sobeckými či slabými, neobdivuhodnými, často muži. Román je o ženách a muži mají být ta protisíla, v minulosti byli často tvůrci osudů žen. Málokterý muž v románu, který je blíže přítomný, a tudíž blíže popsaný, je kladnou postavou. Proč je mužské pohlaví zobrazeno takto negativně?

Já si nemyslím, že jsou tam muži zobrazeni negativně, alespoň to tedy nebylo mým úmyslem. Ale hrdinkami knihy jsou ženy a ten prostor je věnován hlavně jim. Kdyby byli hrdiny muži, tak je prostor věnován zase jim. Každá postava je subjekt, do jehož života vstupují různí lidé, zásahy. A vztahy mezi lidmi nejsou růžové, ani černobílé. Samozřejmě v případě Lorety navázání vztahu s mužem bylo těžké. A žijí takové ženy jako Loreta, není jich tak málo. Anebo různé nevěry, jak se s tím muž či žena vyrovná? Pro každého z nás jsou lidé v našem životě zraňující, ubližují nám, i když nechtějí. Takže si nemyslím, že bych tam chtěla kohokoli negativně zobrazit. Život nese rány, které si my neseme, vyrovnáme se s nimi, utečeme před nimi, nebo nás zlomí. Ale například vztah Marty byl krásný, i když okrajový. Všichni muži v knize jsou okrajoví. Vztah je pro život důležitý, ale pro život individua není tím zásadním. Máme rodinné kořeny, vztah s partnerem, s dětmi, pracovní, sousedské, přátelské… Vztahů je nesmírně mnoho. Já nepíšu tak, aby partnerská láska byla pro mé postavy to nejdůležitější na světě. Pro moje postavy je to jen součást života. Je to důležité, ale ne úplně zásadní. Zásadní jsou hodnoty, které si utváříme na základě obrovského množství vlivů, a ty hodnoty nás potom předurčují i k určitému typu vztahu. Není to tedy o tom, že by někdo z nás byl lepší, nebo horší. Jsme jen lépe připraveni pro vztah nebo určitý typ vztahu, jeho budování, práci na něm. Žádný vztah není ideální, ke společné existenci je potřeba si odpouštět, dělat kompromisy. A když to není možné, vztahy se hroutí. Není to tak jednoduché. Nemyslím si tedy, že muže zobrazuji negativně. Román je založen na ženách, protože já zřejmě o mužích psát neumím, mají úplně jiný svět. Nebudu psát něco, co neumím. Ale každý čtenář může mít své dojmy. Doba, kdy jsem chtěla čtenáři vysvětlovat, co si má myslet, je dávno pryč. Myslím si totiž, že literatura je úplná až po přečtení čtenářem. Autor tvoří jen část, čtenář tu druhou. Je jen na čtenáři, jak román přečte. Může si například promítat skutečné lidi a místa do mých fiktivních, to se mi stává s mými knihami často. Čtenář má právo na vlastní čtení, mně taky nikdo neříká, jak mám psát. Občas mi po tom, co mi čtenáři sdělí své dojmy z knihy, přijde, že každý četl úplně jinou knihu.

Projekce vlastních konkrétních představ do vašich knih je možná pro čtenáře snadná proto, že kniha načrtává linie, do kterých si my můžeme doplnit vlastní vnímání světa. Velká hodnota literatury je prostor pro komunikaci, tedy kdy je text a jeho čtení střetem autorova komunikačního zájmu s vlastním čtením čtenáře.

Já asi nepatřím k autorům, kteří chtějí komunikovat se čtenářem. Zní to hrozně, když to řeknu, ale já při psaní na čtenáře vůbec nemyslím. Mně třeba manžel kolikrát říkal, že nebudu nikdy úspěšná, protože já nepíšu s úmyslem, s vypočítáním nějakého efektu, podle nějaké šablony… A já jsem nerozuměla, o čem vlastně mluví. Bylo pro mě nepředstavitelné, že bych si předem vytvořila nějaký scénář, podle kterého bych psala. Já to neumím. Já nemyslím na čtenáře, já myslím na téma, které mě nutí ho nějak zpracovat, a na literaturu. Pro mě to jsou zásadní hodnoty.

Spisovatelka Eva Tvrdá. (Foto: evatvrda.cz)

Jednotící bod té knihy je Ostrava, většina z hrdinek zde prožije alespoň část svého života. Z popisů Ostravy jde cítit vaše láska k ní. Trvalo vám, než jste si k městu vybudovala vztah?

Já Ostravu znám od narození, ale až v dospělosti jsem pochopila, že ji mám ráda. Cítím se dobře v těch ulicích, v dynamice města, ráda se sem vracím, mám Ostravu prostě ráda. Je to zvláštní město. Je trošku nepříjemné, když lidé ze zbytku České republiky reagují na to, že jsem z Ostravy. Ale už jsem si zvykla na neustálé reakce, nijak se to s časem nezměnilo. Pro mě je to ale místo, kterému vnitřně rozumím, splývám s ním, nepotřebuji si nic zdůvodňovat. Ale prvotně jsem to nevěděla. Vyrůstala jsem v době, kdy vztah k místu, k domovu, bylo něco falešného, co bylo budováno režimem, tomu se lidé posmívali, včetně mne. A já jsem vůbec netušila, že mám nějaké kořeny, že mě něco zajímá. Mně se Ostrava líbila, bylo to fajn jet do Ostravy, jít do kina, jezdila jsem do filmového klubu… Bylo to pro mě kulturní místo a bylo mi tady dobře. Ale to, že existují nějaké kořeny a že je člověk napojen na nějakou lokalitu, mi došlo o hodně později.

Čerpáte čistě z vaší fantazie a dojmů z míst, nebo si hledáte i historické prameny? Máte vystudovanou historii společně s bohemistikou, čerpáte tedy jen ze svých znalostí, nebo si i něco načítáte?

Když se o nějakém místě rozhodnu psát, tak jej potřebuji znát. Proto jej opakovaně navštěvuji a studuji jej. Sbírám tedy cokoli z historie, ale i ze současnosti. Je pro mě tedy důležitý takový místopis, to mi dává inspiraci. Ta místa mě tak silně inspirují, že tam vznikne postava. Studium historie dané lokality, ten místopis, ježdění na to místo a pocity, které ve mně lokalita vyvolává, to jsou pro mě impulzy pro psaní. Na základě toho vzniká příběh, jelikož ten roste na historii a místopisu. Je jiné místo, které zažilo odsun a příchod osadníků, je jiné místo, kde jsou usedlosti a lidé tam žijí po staletí, je jiné místo na Hlučínsku….

Pro Veroniku i pro protagonistky, které studovaly na vysoké škole, bylo studium velmi formativní, během studia na fakultě se našly. Bylo to tak i pro vás? Vzpomínáte na svá vysokoškolská léta ráda?

Velmi ráda. Já jsem tady na Pedagogické fakultě v Ostravě byla velice šťastná. Našla jsem si tam vztah k historii, i když jsem šla studovat více češtinu. Ale mě přitáhla historie, a pak také literatura. Hodně mě to ovlivnilo a byly to pro mne opravdu šťastné roky.