Slezskému divadlu se muzikály daří. Šumař na střeše láká na strhující výkony a nestárnoucí příběh

Jeden z největších malířů historie Marc Chagall měl namále hned po narození, porodní asistentce se ho však podařilo zachránit. Svět výtvarného umění si bez jeho poetických vizí plných fantazie a melancholie nejde představit. Jedním z oblíbených témat Chagalla byl houslista, který levituje nad střechami, jako by mu muzika propůjčila neviditelná křídla. Hudba odjakživa dávala lidem sílu zapomenout na každodenní tíhu a temnotu lidských srdcí.

Chagallovými plátny se inspirovali také libretista Joseph Stein, skladatel Jerry Bock a textař Sheldon Harnick. Jejich muzikál Šumař na střeše je o touze po štěstí a lásce i za cenu ztráty všech jistot. Zobrazuje prastaré židovské tradice, ale současně se ptá po jejich smyslu, když jejich ortodoxní vyžadování upírá možnost rozhodnout se svobodně o svém vlastním životě. Jako každé velké lidské dílo, přináší i Šumař na střeše dramatický příběh, který končí hořkou deziluzí.

Režisérka opavské inscenace Dagmar Hlubková ve své koncepci respektuje dobový kontext. Její režie dává značný prostor individuálním výkonům, proto jsou obě obsazení rozdílné, co se představitelských výkonů týče. V úterý ztvárnil ústřední postavu svérázného táty pěti dcer basbarytonista Pavel Klečka znamenitě. Stěží bychom v jeho hereckém a pěveckém pojetí hledali nějaké nedostatky. Spíše to vypadá, že mu tato role byla šitá přímo na míru a čekala na něj.

Pavel Klečka. (Foto: Lucie Deutsch)

Klečka potěšil krásně znělým témbrem svého medového hlasu a jeho zpívaným pasážím bylo výtečně rozumět. Jeho Tovje je životnou figurkou milujícího táty, kterému se hroutí jeho ideály a plány jako domeček z karet. Ostatně, i ten svůj dům bude muset opustit, proti rozkazu úřadů neexistuje odvolání. Klečka v opavské inscenaci podává jeden ze svých životních výkonů a není to jen jeho perfektně zvládnutou pěveckou stránkou.

Jeho Tovje bytostně rezonuje s figurou chudého a rázovitého židovského muže, který miluje svou rodinu nade vše, občas utrousí nějaké to moudro a vede své potřeštěné hovory s Bohem… Tovje Pavla Klečky je schopen snést pro štěstí svých dcer modré z nebe, pokud to není v rozporu s jeho ortodoxní vírou. Když dojde k tomuto zásadnímu konfliktu, přichází stěžejní moment, který Klečka vyjádřil strhujícím způsobem. Jeho vnitřní souboj mezi otcovskou láskou a striktními židovskými pravidly skutečně dojímá, není vůbec vykonstruovaný, ale skutečně upřímný. Každému je jasné, že je to pro něj bod zlomu. Tovjeho ženu sehrála ostravská herečka Markéta Haroková. Podle předpokladu se jí podařilo úspornými prostředky hezky vyjádřit prostý charakter jadrné matky, jíž jde o blaho a finanční zajištění svých dcer. Pěvecky však ještě bude dobré některé tóny doladit.

Z. Mervová, S. Mrázová a M. Haroková. (Foto: Lucie Deutsch)

Z protagonistů úterní premiéry s hluboce lidským výkonem Pavla Klečky nejvíc souzněla Simona Mrázová, která ztvárnila jeho nejstarší dceru Cajtl. Mrázová potěšila barevně souměrným, čistým a dobře čitelným sopránem. Její Cajtl je rázná a sebevědomá žena, která ví, co chce, i jak toho dosáhnout. Nemyslí jen na své osobní štěstí, ale dokáže podpořit a pomáhat ostatním. Mrázová do svého projevu vnesla silný dramatický akcent. Je věrohodná, nekompromisní a důrazná. Z jejího naléhavého a expresivního podání běhal chvílemi mráz po zádech.

Synergické postavy na jevišti vytvořily Olga Bezačinská a Tereza Bartošová jako dvě mladší Tovjeho dcery, každá svým vlastním individuálním způsobem. Oblíbenou dohazovačku Jente si vychutnala ostřílená Zdenka Mervová, zdařilým pojetím zaujali také Libor Olma, Michael Kubečka, Lukáš Graca a Jakub Rousek, u něhož bychom rádi vyzdvihli i nádherně vyvážený pěvecký a herecký výkon.

Z inscenace Šumař na střeše. (Foto: Lucie Deutsch)

Ne všem představitelům se podařilo vystihnout svérázné prostředí židovské komunity a jejích lidských figurek a psychologickým typů hned napoprvé. Perčíkovi Martina Štolby podle mého názoru ještě chybí typické učitelské vlastnosti: akurátnost, pedantství a markantnější umíněnost vznešenými ideály, které jej ostatně později přivedou až do vězení. Rabin Evžena Trupara také mohl využít potenciál morální autority případně její parodie důmyslnějšími hereckými prostředky. Z dalších výkonů, které spíše potěšily a působily v kontextu díla smysluplně, uveďme alespoň Šárku Maršálovou, Jaroslava Veličku, Andreu Plachkou, Vojtěcha Koubka a Ludmilu Štědrou.

Dodejme, že pečlivé hudební nastudování připravil dirigent Tomáš Hanák spolu se svým asistentem Tomášem Stančekem. Jejich koncepce jde na ruku lidovému charakteru Bockovy hudby. O vkusnou choreografii se postaral se svým týmem Martin Tomsa. Sborové pasáže zní věrohodně díky tradičně spolehlivé přípravě sbormistryně Kremeny Pešakové. Milfajtova scéna spolu s kostýmy Aleny Schäferové vytváří iluzi konkrétního prostoru a místa bez exkluzivních technických prvků. Krásná ukázka, jak lze minimalistickými prostředky docílit kouzelné divadelní sugesce. Opavské divadlo dokázalo, že muzikálovou klasiku umí připravit důstojně a pozoruhodně v obou nabízených variantách.

V úvodní reflexi jsme zmínili, že režie Dagmar Hlubkové senzitivně vnímá dramatické i komediální polohy tohoto muzikálu. Využívá potenciálu halucinačního snu jako „vyššího určení“, které je ovšem ironizováno za účelem dosažení svých zájmů. Hlubková našla podle mého názoru ideální rovnováhu mezi úctou k tradici a odvahou vymanit se z předsudků, které svazují a upírají právo na osobní štěstí. Její myšlenková koncepce má poctivý grunt. Neskrývá ani povědomí o tom, jak to v Rusku s nějakými právy a postavením národnostních menšin skutečně bylo. Závěr muzikálu má vyloženě mrazivou atmosféru plnou plíživé arogance a zloby.

O. Bezačínská, S. Mrázová a T. Bartošová. (Foto: Lucie Deutsch)

Přesto naděje neumírá. Přirozeností člověka je hledání radosti, pronesl jednou velký český herec Jan Werich. Ačkoli příběh Šumaře na střeše nekončí vyloženě happyendem, je docela možné, že radost se do života hlavních hrdinů opět navrátí. Všichni, kromě Tovjeho, který učinil největší kompromis a ukázal, jak opravdově a vášnivě miluje, totiž dosáhli svého. Našli své osobní štěstí a lásku, která jim dá sílu přežít všechny pohromy. Bez lásky totiž nelze žít a bez bolesti nelze milovat.

*

Šumař na střeše. Libreto: Joseph Stein. Hudba: Jerry Bock. Texty písní: Sheldon Harnick. Český překlad: Zdeněk Nerušil. Režie: Dagmar Hlubková. Hudební nastudování a dirigent: Tomáš Hanák. Sbormistryně: Kremena Pešakova. Scéna: Jaroslav Milfajt. Kostýmy: Alena Schäferová. Choreografie: Martin Tomsa. Recenze je psaná z druhé premiéry, kterou uvedlo Slezské divadlo Opava v úterý 17. prosince 2024.