Šumař na střeše: Slezské divadlo v Opavě uvedlo muzikálový klenot s respektem k tradici

Každý z nás je šumařem na střeše, ale co to znamená? Jazykové příručky praví, že slovo šumař označuje potulného muzikanta, někdy i špatného hudebníka, který fidlá, ale je to břídil, hudlař, packal, fušer… Prostě opak virtuosního mistra, jak kouzelně uvádí slovník českých synonym. Představa šumaře na střeše je ještě o to bizarnější. No, řekněte, už jste viděli někdy někoho hrát na střeše?

Není divu, že muzikál Šumař na střeše od své premiéry 22. září roku 1964 v newyorském Imperial Theatre dodnes baví diváky všech kontinentů světa. Jeho příběh je stále platný a srozumitelný: kolize ctitelů tradičních hodnot s vyznavači nových trendů a výzev se odehrává stále. Genialita tohoto muzikálu spočívá v tom, že poukazuje na integrální sílu tradice, ale současně se k některým rigidním konvencím staví kriticky a zpochybňuje jejich smysl. Úchvatná popularita Šumaře nespadla z nebe. Roku 1964 už měl skladatel Jerry Bock s textařem Sheldonem Harnickem na kontě tři muzikály uvedené na slavné Broadwayi. Jeden z nich jménem Fiorello! dokonce získal prestižní Pulitzerovu cenu.

Z inscenace Šumař na střeše. (Foto: Lucie Deutsch)

Předlohou Šumaře na střeše je jedna z povídek ukrajinsko-amerického spisovatele jidiš literatury Šoloma Alejchema, jejímž dějištěm je židovská vesnice Anatevka v Rusku na počátku 20. století. Mlékař Tovje je chudý a svérázný dobrák, který má starosti, jak provdat své dcery. Divák je vtažen do zvláštního mikrokosmu prastarých tradic, jež sice spojují celou komunitu, ale některé její praktiky, jako třeba svatba dohodnutá předem bez vědomí a souhlasu dotyčné osoby, vedou mladší generace ke vzdoru a rozklížení dosud pevných rodinných pout. Co je silnější, úcta a respekt k tradici, nebo rodičovská láska a štěstí svých nejbližších?

Tyto otázky jsou pro pochopení muzikálu Šumař na střeše klíčové. Schyluje se však na mnohem horší časy: Docela poklidnou a rázovitou idylu židovské vesnice naruší pogrom vedený proti Židům. Všichni musí do tří dnů opustit své domovy. Aktuálnost příběhu Šumaře je více než zřejmá, stačí se rozhlédnout po současné mapě světa: pronásledování národnostních menšin, rasové nepokoje a válečné konflikty jsou v každé době. Podívejme se tedy, jak se s muzikálovým rekordmanem, který se stal nejhranějším titulem Broadwaye, vypořádalo Slezské divadlo Opava.

Z inscenace Šumař na střeše. (Foto: Lucie Deutsch)

Režijní koncepce Dagmar Hlubkové respektuje a ctí tradiční rovinu díla. Uvědomuje si dramatický potenciál Šumaře a dokáže ho v klíčových okamžicích náležitě rozeznít. Její režie vede postavy přirozenou cestou k nalezení osobní identity. Nikomu nestraní a má pochopení pro všechny aktéry konfliktu. Mládí jsou pro ni symbolem naděje a jejich touhu po lásce a štěstí režie líčí spontánně jako řeč srdce, kterému nelze vyčítat a vzdorovat. Výtečná je akční scénka přízračného snu, který nalíčí Tovje na svou ženu. Hlubková má cit pro komediální, ironické a parodické prvky, stejně tak účinně dokáže vylíčit atmosféru plnou šokujícího napětí, tiché bezmoci a vykořenění, když se obyvatelé Anatevky dozví, že musí navždy opustit své domovy.

Scéna Jaroslava Milfajta a kostýmy Aleny Schäferové zohledňují původní kontext muzikálu. Anatavku ilustruje na pohyblivé točně jednoduchá konstrukce dřevěných domků, jež svou omšelostí budí dojem chudoby a prostoty. Milfajtova scéna zdařile využívá vertikálního prostoru jeviště: nad úrovní domu mlékaře Tvojeho jsou v různé výšce zavěšena rozsvícená okna, která evokují familiární prostředí malé vesničky. Tato koncepce rezonuje s představou houslisty, který odvážně hraje na střeše a provází svým nostalgickým sólem celý muzikál. Scénografická představa Milfajta včetně půvabných kostýmů Schäferové koresponduje s klasickou výtvarnou vizí Marca Chagalla, jehož obrazy explicitně ovlivnily už samotné autory muzikálu. Za povšimnutí stojí fakt, že opavská inscenace nevyužila moderní technologie, přesto se jí daří vyvolat sugestivní dojem.

Choreografie Martina Tomsy je realizována jako parafráze židovských lidových tanců, které jsou zastoupeny kolektivními společenskými kruhovými tanci i divokým tanečním rejem mladého páru. Nechybí ani klasická scéna tance s lahvemi na hlavě, kterou se podařilo protagonistům zvládnout bez ztráty kytičky.

Zdeněk Kapl jako Tovje. (Foto: Lucie Deutsch)

Ústřední postavu Tovjeho ztvárnil v nedělní premiéře Zdeněk Kapl velmi přesvědčivě, spolehlivě a temperamentně. Jeho projev vyrůstá především z dobré intuice a přiměřených hereckých prostředků. Kaplův Tovje vyniká laskavostí, vtipem i nadsázkou. Umí své okolí chytře vodit za nos, dokáže projevit lítost, sentiment i vztek, aniž by cokoli podcenil. Možná by to jen nemusel tolik přehánět s hyperkorektní výslovností slabičných délek, na postavu obyčejného vesničana to působí místy poněkud škrobeně. Pěvecky Kapl přepínal mezi muzikálovým a operním stylem, což na mne osobně občas působilo trochu rušivým dojmem, ale přesto pozitiva v jeho pojetí převažují. A jeho „monology“ k Bohu jsou naprosto kouzelné!

Hana Vaňková a Ivana Lebedová. (Foto: Lucie Deutsch)

Jeho manželku Golde sehrála Ivana Lebedová znamenitým způsobem. Lebedová je vynikající herečka, která si vystačí s přesnými gesty a výraznou hlasovou charakteristikou. Její Golde není typická hašteřivá Xantipa, která jde tvrdohlavě za vidinou zisku. Má své osobité kouzlo, skrytou něhu a její zpěv vhodně odpovídá muzikálové praxi. Výborně sehraná je trojice starších dcer na vdávání, které na premiéře sehrály Tereza Kavecká, Barbora Čechová a Tereza Bartošová. Jsou jako ryby ve vodě, Čechová navíc výborně tančí a všechny tři dámy bravurně zvládají zpívané i hrané pasáže. Odvážně si vedou také jejich mladší sestřičky v podání Natálie Čičákové a Klaudie Kittlové. Z dalších postav získává jednoznačné sympatie dohazovačka Hany Vaňkové, nejen pro nejlepší hlášku inscenace: „Nemám recht? No jasně, že mám recht!”, ale i pro výborné vystižení postavy.

Zleva B. Čechová, T. Kavecká a T. Bartošová. (Foto: Lucie Deutsch)

Z početného obsazení dále zaujmou výkony Jakuba Tolaše, Richarda Vokůrky, Zdeňka Jordy, Vojtěcha Pačáka, Kataríny Jordy, Juraje Nociara, Lídy Štědré a mnoha dalších. Platí, že v tomto představení není malých rolí, podstatné je vytvořit sugesci hermeticky uzavřeného společenství, což se režii i protagonistům podle mého názoru jednoznačně povedlo. Sympatie si získal i skutečný houslista na scéně, žádná imitace, ale skutečný „šumař“, který je mlčenlivým, hrajícím svědkem humorných i drsných scén.

Opavská inscenace má příjemné tempo, zejména první polovina představení plyne v agilním sledu bohatě ilustrovaných výjevů a bezpečně zvládnutých individuálních i sborových čísel. Druhá půle má pomalejší tempo, což je ale dáno dramatickými událostmi, které dávají prostor k přemýšlení divákovi. V důležitých momentech se Hlubkové podařilo vykreslit pocity bezmoci nad ztrátou životních jistot i rodinného štěstí, které se na konci podaří zmírnit největším životním rozhodnutím Tovjeho.

Orchestr Slezského divadla podal pod taktovkou dirigenta Tomáše Hanáka pěkný a uvolněný výkon. Potěší neklasické ztvárnění lidově zabarvených frází, které ilustrují hebrejskou hudební tradici, v některých místech partitury by se orchestr mohl ještě víc „odvázat” a oprostit se od klasických schémat. Pochválit se sluší i výborný a spolehlivý zvuk: všemu bylo dobře rozumět.

Šumař na střeše v Opavě je muzikálová inscenace, která si získává pomocí minimálních prostředků velké sympatie. Děje se tak díky očividné synergii všech zúčastněných, kteří táhnou za jeden provaz. Vkusná režie, scéna, kostýmy, vhodné obsazení a zodpovědné výkony, to vše přispívá k jistotě diváka, že se v opavském divadle současnosti daří připravovat kvalitní představení. Šumař na střeše to jednoznačně potvrzuje a jeho univerzální příběh je čitelný pro všechny divácké generace. Nikdy nevíte, kdy se vám přihodí něco podobného. Všichni jsme totiž občas šumaři na střeše…

*

Šumař na střeše. Libreto: Joseph Stein. Hudba: Jerry Bock. Texty písní: Sheldon Harnick. Český překlad: Zdeněk Nerušil. Režie: Dagmar Hlubková. Hudební nastudování a dirigent: Tomáš Hanák. Sbormistryně: Kremena Pešakova. Scéna: Jaroslav Milfajt. Kostýmy: Alena Schäferová. Choreografie: Martin Tomsa. Recenze je psaná z premiéry, kterou uvedlo Slezské divadlo Opava v neděli 15. prosince 2024.