Lidský hlas jako sonda do neprobádaných hlubin nitra. Studio G uvedlo truchlivou one woman show

Citově nestabilní ženu, která se právě po telefonu rozchází se svým milencem a prožívá tak chvílemi situace lhostejnosti, aby posléze upadala do zoufalství, ze kterého se dostává skrze uvědomění si právě nabyté svobodo, si napříč historií zahrály největší hvězdy divadelního i filmového nebe. Mezi nejznámější herečky, které tuto postavu převedly i na filmové plátno, patří mimo jiné svébytná Anna Magnani, její krajanka Sophia Loren, uznávaná herečka Tilda Swinton, v českém prostředí pak touto rolí proslula především Jaroslava Adamová nebo ve třicátých letech Olga Scheinpflugová. To, že i po téměř sto letech je drama stále aktuální, svědčí o tom, že ani nejnovější technologie a pokrok nezmění nic na složitosti a hloubce lidského nitra, které je možné představit bez výrazné scénografie, kostýmů a s jedinou hereckou protagonistkou.

Pro ostravské Studio G vznikl zcela nový a jedinečný český překlad, na kterém se podílely studentky Ostravské univerzity. Herečka se tak mohla ztotožnit s replikami klasického textu, převedeného do současného jazyka, který tak ještě více přispěl k autentičnosti celého diváckého zážitku. Komorní telefonický dialog v podání Kucharské Sedláčkové jde až na dřeň emocí nejrůznějších poloh a intenzity, to vše na velmi krátkém prostoru necelých padesáti minut.

Z inscenace Lidský hlas. (Foto: Viktorie Kubicová)

Již v prvních minutách může divák vidět zlomenou ženu, což podtrhují její neklidné pohyby v minimalistickém prostoru, kde se nachází pouze stůl a na něm telefon, hlavní rekvizita a herecký partner zároveň. Poté, co se ozve telefonní zvonění, herečka afektovaně sahá po sluchátku a dialog, jenž má zásadně proměnit život postavy, ze kterého však diváci slyší pouze poloviční část, může začít. Na začátku postava předstírá klid, jakousi falešnou lhostejnost, kterou chce naznačit, že telefonát je pouze jeden z řady dalších, které proběhly a které možná ještě budou následovat. Posléze se však divák dozvídá, že žena mluví se svým partnerem/milencem, který ji po pěti letech opouští, byť ji předchozí den dal ještě mizivou naději v podobě posledního telefonátu, který právě probíhá.

Žena postupně zjišťuje, že konec vztahu se opravdu nedá zvrátit. Kouří jednu cigaretu za druhou, diváci tak můžou vidět, jak rozjitřené emoce prochází skrze nitro až do fyziologie postavy, které se třesou ruce. Navíc je telefonát neustále narušován nestabilním spojením a spojovatelkou, která několikrát hovor přeruší.

Z inscenace Lidský hlas. (Foto: Viktorie Kubicová)

Lidský hlas se tak stává hlavním leitmotivem celé inscenace. Upíná se k němu protagonistka, pro kterou je telefonní sluchátko jediným spojením s pro ni tak důležitou osobou, na které je závislá. Zároveň se lidský hlas stává prostředníkem informací pro diváka, který z obsahu zjišťuje, že si postava předchozí noci chtěla sáhnout na život, jakkoliv je možné, že tato situace měla spíše vyvolat u partnera pocit provinění a snad i zdánlivě zachránit chatrný vztah.

Režie se zhostil zkušený režisér Janusz Klimsza, který veškerou pozornost převedl právě na herečku a nenarušil tok hry zde zbytečnými kulisami nebo dramatickými odbočkami. Lze však namítnout, že komorní prostor Studia G mohl být využit mnohem více. Nabízí se i hlediště, které tvoří s jevištěm prakticky jeden celek a přítomnost herečky mezi diváky by mohla odkrýt další rozměry tohoto monodramatu. Přesto však postava zcela obnažuje své nitro, což je ještě působivější, když z divadelního programu divák zjistí, že obdobnou situací závislosti na partnerovi si musela projít sama herečka. Osobní téma se tak promítlo do celého představení a herecký projev, jakož i mimika a gestikulace, byl pro diváka snáze uvěřitelný.

Z inscenace Lidský hlas. (Foto: Viktorie Kubicová)

Původní lhostejnost a zdánlivá distingovanost se posléze proměňuje v plačtivé zoufalství a výčitky. Proměňuje se také síla hlasu a intonace, některé dialogy jsou vypovězeny mimo sluchátko, jako by představitelka promlouvala spíše sama k sobě. Přestože během celého představení postava naznačuje, že ji tento telefonát dodává sílu žít a touží po tom, aby nebyl ukončen, závěrem sama partnerovi navrhuje, aby sluchátko položil. V momentě, když se tak opravdu stane, už jen slabým hlasem třikrát dodává: „Miluji tě, miluji tě, miluji tě“. Jestli se jedná o pouhé vyjádření lítosti nad ztrátou partnera, nebo o znovuobjevenou lásku sama k sobě, to už musí posoudit divák sám.

*

Lidský hlas. Autor: Jean Cocteau. Režie: Janusz Klimsza. Dramaturgie: Sylvie Vůjtková. Překlad: Kateřina Fojtíková, Markéta Maroszová, Klára Zajíčková a Mariana Orawczak Kunešová. Recenze je psaná z premiéry uvedené v neděli 15. prosince 2024 v divadle Studio G v Ostravě.