Všichni tančí se smrtí, ale ostravskou Elisabeth asi čeká dlouhý život

Muzikál Národního divadla moravskoslezského si ve čtvrtek 12. prosince připsal důležitý umělecký triumf. Potvrdila to hned premiéra, kterou provázely dlouhodobé ovace vestoje. Elisabeth tandemu Kunze & Levay je fascinující sondou do osudů pozoruhodné dámy a života rakouské panovnické dynastie, ale zdaleka nejen to: Tvůrci muzikálu se elegantně vyhnuli laciné pop kulturní biografii a zkusili téma předestřít prizmatem, který zpochybňuje nerovnoprávné manželství a nezdravé tendence. Jednotlivé vrstvy příběhu lze sledovat v rovině citové, společenské, sociální i politické, s akcentem na fundamentální otázku života a smrti.

Dramaturgicky je muzikál Elisabeth koncipován jako poměrně různorodý chronologický sled „filmových klipů“, které otevírají kapitoly ze života rakouské císařovny Alžběty a jejího muže, císaře Franze Josefa.

Příběh má originální naraci: Odvíjí se na bázi zvukového záznamu soudního procesu před popravou atentátníka Lucheniho, který v osudný den u ženevského jezera bodne císařovnu pilníkem a způsobí jí smrtelné zranění. Vrah je současně vypravěčem, průvodcem a moderátorem celého příběhu! Biografické úseky jsou v Elisabeth provázeny přízračnými scénami na pomezí halucinace a snů s mysteriózním podtextem. Jejich hybatelem je postava Smrti, která není jen nezávislým pozorovatelem, ale dokáže fatalisticky ovlivňovat děj a měnit události k obrazu svému…

Lukáš Adam v muzikálu Elisabeth. (Foto: Aleš Honus)

Mnohotvárné aspekty se důkladně zrcadlí v režijní koncepci Jiřího Nekvasila, jehož precizně promyšlený přístup stojí na několika pilířích. Především jde o dramaticky přesvědčivé vykreslení turbulentního intimního vztahu Elisabeth a Franze Josefa, do něhož promlouvá Smrt v nečekané roli. Byla by škoda prozradit veškeré detaily, ale Smrt je v tomto díle tím, koho si můžete jednoduše zamilovat. Milostný trojúhelník je Nekvasilem zobrazen s pronikavou psychologií, která nachází pochopení pro všechny zúčastněné strany. Režie našla spolehlivý interpretační klíč i v dalších ohledech: nestabilní politická situace, zánik starých hodnot, horkokrevná atmosféra revolucí… To všechno ostravská inscenace líčí s neomylnou intuicí a mnoha skvělými nápady v režijním provedení.

Andrea Gabrišová a Natálie Ticháková. (Foto: Aleš Honus)

Sugestivní zážitek z představení umocňuje velkolepá výprava a vizuálně atraktivní jazyk, o který se postarali scénograf Daniel Dvořák a kostýmní výtvarnice Sylva Zimula Hanáková. Jejich vyladěná koncepce spojuje historizující výtvarné prvky s estetikou noir filmu, pro který je rovněž příznačné ponuré osvětlení, hra se stíny, retrospektivně vyprávěný temný příběh a příznačná postava femme fatale. Dvořákova scénografická vize je přitažlivá: jednotlivé výjevy se odehrávají nejen na jevišti, ale i v pestrých kulisách zastřených oken, jejichž záclonky se v pravou chvíli odhalují. Změny prostředí názorně evokují na plátně vizuální projekce s motivy kostela, hřbitova, moře a Ženevy, jejíž obraz visí v závěru provokativně nakřivo. Nechybí ani skutečný pohřební vůz.  Kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové jsou více než dekorativní ukázkou panovnické módy. Potěší psychologicky výstižnou charakteristikou postav a mnoha půvabnými detaily.

Natálie Tichánková. (Foto: Aleš Honus)

Český text Michaela Prostějovského nedá ani na okamžik pocítit, že původním jazykem inscenace je němčina. Jeho texty mají neomylný cit pro melodii a rytmický spád hudebních frází. Nikdy nejdou proti smyslu a místy dokonce ctí archaickými a knižními výrazy kontext doby. Nepřehnaně, náznakově a s velkou noblesou.

Povedla se i choreografie Ladislava Cmoreje a Antonína Blahuty, která vystihla dekadentními prvky plnými škubavých, paranoidních a náměsíčných tanečně-pohybových kreací například prostředí blázince a další výjevy. Podstatnou funkci má i lighting design Stanislava Dvořáka, který dynamizuje děj a připraví divákům nejedno děsivé překvapení.

Lukáš Vlček jako Franz Josef a Jan Kříž jako Smrt. (Foto: K. Junková)

Ostravská inscenace napoprvé potěšila vytříbeným a spolehlivým zvukem Petra Košaře, který byl patřičně prokreslený a pozorný k pěveckým i instrumentálním číslům. Se zvukem souvisí také bravurní výkon muzikálového orchestru, který se odrážel v kompaktním znění, přesné souhře a znamenitých individuálních sólech napříč nástrojovým spektrem (za všechny uveďme alespoň famózní trubku na pódiu a violoncello). Hudební nastudování Marka Prášila je vzrušující, dojímavé a strhující. Zná všechny klíče k tomu, aby rozeznělo láskyplné emoce v zasněném tempu, ale nebojí se ani tempových změn, disonancí a zvukových efektů, které přináší gradaci a zvyšují napětí.

Hudba Sylvestra Levaye je jednoduše geniální. Vrstevnatá, záhadná a emočně mimořádně působivá. Využívá několika příznačných motivů, které se retrospektivně navrací v různých orchestrálních barvách. Nebojí se vtělit do jedné partitury rockové postupy spolu s atonálními, progresivními i lyrickými partiemi, přitom se zdařile vyhýbá omílaným postupům mnoha jiných konzumních muzikálů.

Lukáš Adam jako Luigi Lucheni. (Foto: Aleš Honus)

Ostravská inscenace Elisabeth má ještě další velkou devízu, kterou je skvěle obsazený a pečlivě nakombinovaný cast. Klíčovou postavu atentátníka a bizarního průvodce současně sehrál ve čtvrtek Lukáš Adam. Jeho výkon je z říše těch, které si budete pamatovat celý život. Nebezpečný, potměšilý, ironický… Těkavý jako výbušnina, nervózní a neustále připravený provokovat, překvapit a šokovat. Adam virtuózně ztvárnil postavu, která se vzpírá jednoznačnému výkladu. Jeho herecký koncert je naprosto dokonalý, svou řečí těla a vzornou deklamací si Adam doslova podmaňuje celý prostor jeviště i hlediště. Občas si hraje s diváky jako kočka s myší. Je neuvěřitelně přesný, hbitý, bystrý a odlehčuje tíživé ovzduší pomocí parodie, sebeironie a sarkasmu. Výkon Lukáše Adama je naprosto jedinečný.

Veronika Boráková jako mladá Elisabeth. (Foto: Aleš Honus)

Mladou Elisabeth sehrála Veronika Boráková. I přes její mládí a tudíž občas ještě nejisté vedení postavy můžeme konstatovat, že jde o obrovský muzikálový talent. Boráková zaujala tím, jak do tradičně expresivního muzikálového zpěvu zapojuje svou individuální skromnost bez jediného afektu. Její hlas má sílu i bez hysterického vibrata a dokáže okouzlit nádhernou barevností a senzitivním odstíněním dynamiky. Starší Elisabeth Natálie Tichánková je ženou, které uvěříte odhodlání bojovat o své štěstí. Její výkon je vášnivý a odevzdaný do posledního slova a tónu. Někde se ještě projevily intonační drobnosti, ale to podstatné – sugestivní prožitek ženy, která podniká nerovný souboj se zkostnatělou rodinnou a politickou hierarchií – se jí podařilo sehrát výborně.

Natálie Tichánková jako dospělá Elisabeth. (Foto: Aleš Honus)

Jejího manžela a císaře Franze Josefa ztělesnil Lukáš Vlček. Také jemu se vede v postavě svrchovaného panovníka, pokorného syna a milujícího manžela více než dobře. Vlček není jen loutkou zákulisní „hry o trůny.“ Novopečený držitel muzikálové Thálie svým konzistentním výkonem potvrdil, že mu tato cena nespadla do klína náhodou.

Andrea Gabrišová jako arcivévodkyně Sofie je černým koněm inscenace. Zlá vůle a touha ovládat z ní čiší už od pohledu bez jediného slova. A když zpívá, hraje nebo předvádí jízdu na koni, strhává na sebe právem pozornost. Fantastický výkon na jevišti odevzdal Jan Kříž v postavě Smrti. Jeho úchvatný zpěv patří k tomu nejkvalitnějšímu, co lze na muzikálových jevištích v současnosti slyšet. Kříž své postavě vdechnul velmi osobitý půvab, v němž se snoubí atraktivní přitažlivost se strachem. Jeho pomalá plíživá chůze a nečekaná zjevení jsou kořením inscenace.

Rostislav Radecki a Andrea Gabrišová. (Foto: Aleš Honus)

Podařené byly také výkony Radima Bierského a Rostislava Radeckého, kteří se objevili v rolích staršího a mladšího arcivévody Rudolfa. Teprve osmiletého Radeckého po výtečně zazpívané sólové písni publikum odměnilo nejdelším potleskem z celé inscenace.

Mohli bychom ve výčtu podařených výkonů pokračovat, ale bylo by to téměř zbytečné. Elisabeth je tak komplexní muzikál, že je mnohem lepší vidět jej na vlastní oči. Z dalších protagonistů čtvrteční premiéry uveďme alespoň Oldřicha Kříže, Jarmilu Haškovou a legendu českého dabingu Pavla Soukupa, jehož hlas v inscenaci zaznívá. Oblíbený herec se přijel na premiéru podívat osobně…

Lukáš Adam jako Luigi Lucheni. (Foto: Aleš Honus)

Svět je loď a loď se potápí, říká v jednom okamžiku ústy famózního Lukáše Adama anarchista Luigi Lucheni. Muzikál Elisabeth je možné vnímat jako podobenství, které má dosah do současnosti. Válečné konflikty, rodinné krize, generační konflikty a často nezvladatelný nápor na lidskou psychiku, to jsou stále akutní problémy, které můžeme vidět v novém světle. Ostravské nastudování tohoto skvělého muzikálu se náramně povedlo. Dá se říct, že nastoluje pro český muzikálový standard úplně novou a dosud neslýchanou kvalitu.

Elisabeth má ještě něco navíc, vnímá totiž smrt jako nerozlučnou součást života. Jako něco, s čím někdy podvědomě možná komunikujeme a klademe své vlastní otázky. Všichni tančí se smrtí, však ne tak jak Elisabeth…

*

Elisabeth.  Hudba: Sylvester Levay. Libreto: Michael Kunze. Režie: Jiří Nekvasil. Český text: Michael Prostějovský. Hudební nastudování: Marek Prášil. Scéna: Daniel Dvořák. Kostýmy: Sylva Zimula Janáková. Choreografie: Ladislav Cmorej a Antonín Blahuta. Dramaturgie: Michael Prostějovský. Recenze je psaná z premiéry uvedené ve čtvrtek 12. prosince 2024 v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě.