Miroslav Beinhauer: Dávám přednost interpretaci novější hudby, ale občas vytáhnu z garáže i nějakého veterána

Nestává se příliš často, že se někomu podaří vydat dvě nahrávky během jediného roku. Prozradíte, jak jste to stihnul?

Řekl bych, že je to výsledkem několika skvělých spoluprací se skladateli a dalšími lidmi, kterými se obklopuju. Navíc považuji nahrávání hudby za důležitou součást své profese, proto do ní investuji svůj čas. Letošní rok byl pro mě z pohledu vydávání desek bohatý – poštěstilo se mi vydat během letošního roku dokonce tři klavírní nahrávky. Respektive jedna už vyšla v dubnu tohoto roku u amerického labelu „elswhere“ se skladbami slovenského skladatele Adriána Demoče a dvě spatří světlo světa za pár dní.

Pojďme si povídat o těch, které vycházejí v tomto týdnu. Jedno album přináší hudbu současného českého skladatele Petra Bakly. Jaké kompozice se na nahrávce objeví?

S Petrem Baklou nás pojí několikaletá spolupráce. Na jejím začátku jsem byl osloven, zda bych studiově nenatočil jeho klavírní skladbu „No. 4“, kterou se mi podařilo i živě premiérovat na Ostravských dnech a následně nahrát. Od té doby jsem natočil již dvě desky s Petrovou hudbou – jedno klavírní sólové CD, které vyšlo pod ostravským labelem Galerie Plato Octopus Press, a vloni byla vydána deska rovněž věnovaná klavíru, ale tentokrát ve spolupráci s Brno Contemporary Orchestra. Letos jsme byli spolu s německým cellistou Matthiasem Lorenzem, s nímž pravidelně koncertuji, osloveni, zda bychom premiérově nenahráli Petrovu tvorbu pro cello a klavír: Jedná se o díla Two Instances (2016), For Eduard Herzog (2006) a Eight Notes (2024). Jde o tři zcela odlišné skladby, z nichž Eight Notes byla zkomponovaná teprve letos a zatím nebyla živě provedena.

To zní poutavě. Říkáte, že jde o velmi rozdílné skladby. Čím se od sebe odlišují? Jsou komponovány v jiných stylech a mají svou specifickou atmosféru?

Pokud někdo zná hudbu Petra Bakly, tak dokáže jasně zařadit všechny tři výše uvedené kompozice do jeho tvorby. For Eduard Herzog patří mezi Petrovy rané skladby a je také z celé desky zvukově nejexpresivnější. Je charakteristická dynamickými i zvukovými kontrasty. Part violoncella je navíc doplněn o různé netradiční techniky hry. Two Instances je rovněž charakteristická svým zvukem – part cella je celý hraný v pizzicatu, zatímco klavír tvoří harmonický a vlastně i melodický základ skladby. Oba nástroje tvoří dohromady zcela unikátní zvukový materiál. Eight Notes je neskutečně originální skladba postavená na střídání dvou tónů – „H“ a „d“, hraných střídavě buď ve fortissimu, nebo v pianissimu a toto dynamické i notové střídání v cellovém i klavírním partu tvoří nečekané zvukové možnosti. Řekl bych, že čím déle skladbu poslouchám, tím v ní nacházím více barev.

Miroslav Beinhauer. (Foto: archiv umělce)

Moc se těším na poslech. Jaká byla spolupráce s Matthiasem Lorenzem? Mohl byste tohoto violoncellistu, jehož jméno není v českém kontextu tolik známé, stručně představit?

Matthias Lorenz je německý cellista žijící v Drážďanech, který se specializuje na novou hudbu. Je členem Ostravské bandy, stejně jako já – potkali jsme se tedy již před několika lety na festivalu Ostravské dny. Naše první spolupráce započala v roce 2021, kdy jsme společně provedli skladbu Miroslava Srnky Simple Space. Na této spolupráci jsme zjistili, že si hudebně i lidsky velmi rozumíme, proto jsme se rozhodli na ni navázat dalšími projekty. Třeba letos jsme provedli skladbu Mortona Feldmana Patterns in a Chromatic Field pro cello a klavír v Olomouci, Halle a Drážďanech. Na příští rok máme naplánovanou koncertní šňůru s novým repertoárem po několika zemích Evropy.

Její součástí bude, tuším-li dobře, i klavírní tvorba Františka Chaloupky, jehož skladby jste nahrál na druhé samostatné CD?

Výše zmíněná koncertní šňůra bude složená pouze ze skladeb pro cello a klavír, ale věřím, že několik koncertů se skladbami Františka Chaloupky rovněž proběhne!

Když už jsme jej zmínili, jak to bylo s albem rodáka z Frýdku-Místku Františka Chaloupky?

Album se skladbami Františka Chaloupky jsem nahrával na podzim tohoto roku. Jde vlastně o tři skladby – „Spectral Waltzers I. – III“, které jsou na albu provedeny ve třech verzích: ve verzi pro standardní koncertní křídlo, ve verzi pro klavír Leoše Janáčka a pro zničený, rozbitý klavír, tzv. „broken piano“. Natáčeli jsme ve třech lokacích v Brně – na mé domovské Janáčkově akademii múzických umění, v Památníku Leoše Janáčka a v bývalém vězení z dob Marie Terezie, brněnské Káznici. Jedná se tedy vlastně o terénní nahrávky, jelikož jsme nenatáčeli v nahrávacím studiu, ale myslím, že se nám podařilo dosáhnout velmi atraktivního zvukového výsledku! Spektrální valčíky I. – III. jsou poměrně neobvyklé klavírní skladby, v nichž je částečně ponechán prostor momentální interpretační invenci. Skladby tedy nejsou nikdy natočeny ani zahrány stejným způsobem, jsou plné rubat, dynamických i jiných výrazových změn.

Miroslav Beinhauer. (Foto: archiv umělce)

Prvek improvizace a náhody provází hudbu od magických dob. Jak se taková skladba hraje? Dává vám třeba víc svobody?

Myslím, že je to dvousečné. Výsledek může působit skvěle, ale také trochu neohrabaně. V těchto Františkových skladbách bylo jasně vymezeno, kam až by mohla má invence dojít, což považuji za velmi rozumné. Vlastně šlo v tomto případě o naprostý opak spolupráce s Petrem Baklou a nahráváním jeho skladeb, kde je víceméně vše exaktně dané. Jsem rád, že mohu střídat obě polohy a že jsou tato dvě alba tak rozdílná.

Přiznám se, že mě koncepce tohoto alba velmi udivila a těším se na srovnání všech variant. Současně předpokládám, že muselo být docela náročné najít pokaždé trochu jiný interpretační klíč…

Je to tak, jedná se o konceptuální album, v němž by měl být patrný přechod od „krásného“ zvuku koncertního křídla přes odlišně naladěný Janáčkův klavír až ke zničenému klavíru, který funguje velmi nestandardně. Z toho vycházela i má interpretace na jednotlivé nástroje: od mechanicky i zvukově perfektně fungujícího koncertního křídla až po téměř nefungující „broken piano.“

Už máte vymyšleno, kdy a kde budou nahrávky pokřtěny?

Křty zatím nejsou přesně naplánované. Na obou nahrávkách se podílelo velké množství lidí a aktuálně se dolaďují poslední přípravy k vydání. V digitální formě budou obě nahrávky dostupné velmi brzy: Cello & Piano Petra Bakly vyjde 9. prosince a The Spectral Waltzers I. – III. se objeví 12. prosince. Následně se budou řešit jednotlivé křty.

Díky za pozvání k poslechu. Na obou nahrávkách je hudba současných skladatelů. Můžeme to vnímat jako určitý záměr a současně i výzvu?

Ano, jedná se o záměr. Od doby mých studií ve Vídni, kde jsem se poprvé setkal s interpretací skladeb žijících skladatelů a s intenzivní spoluprací s nimi na procesu přípravy těchto skladeb, jsem poznal, že je tato oblast klasické hudby mému srdci nejbližší a nejsmysluplnější. Navíc navazuje na historickou tradici, kdy i před několika sty let byla uváděna na koncertě vedle známých hitů i světová premiéra. Starší klasická hudba je jako auto – veterán. Když je příjemný letní víkend, je hezké vytáhnout toto staré auto z garáže a provětrat ho, klidně i několikrát za rok, vyjet s ním třeba na sraz veteránů. Ovšem novější auta jsou lépe přizpůsobená dnešnímu životu, lépe se ovládají, jsou rychlejší, efektivnější, zkrátka odpovídají dnešním standardům. Podobné je to i s novou hudbou napsanou pro dnešní svět, také proto dávám přednost interpretaci novější hudby, což však neznamená, že občas nevytáhnu z garáže nějakého „veterána“ .

Miroslav Beinhauer. (Foto: Aleš Honus)

V loňském roce jste hrál na Vánočních koncertech spolu se sopranistkou Pavlou Radostovou. Chystáte něco podobného i letos?

Mám radost, že na letošní Vánoční koncert přijala mé pozvání skvělá klarinetistka Anna Paulová, se kterou jsem se poprvé osobně potkal při společné interpretaci v ansámblu Prague Quiet Music Collective. Letošní Vánoční koncert proběhne po delší době v mé rodné Ostravě. Koncert se uskuteční v krásném prostředí Vítkovického zámku ve středu 18. prosince a na programu bude i několik veteránů!

Neříkejte! Jaképak archivní kousky tedy představíte?

V mém podání zazní Nocturno op. 6, č. 2 od Clary Schumannové a Uherská rapsodie č. 6 Ference Liszta. Anička představí Tři studie od Karla Husy a Jinou geometrii Petera Grahama. Společně pak zahrajeme Fantasiestücke op. 73 od Roberta Schumanna, A Luca Marenzio Adriána Demoče a světovou premiéru skladby Pohyblivý bod od Jany Vöröšové, kterou zkomponovala přímo pro nás. Program je tedy velmi pestrý a posluchačsky atraktivní. Věřím, že se bude divákům líbit.

Vidím, že jste zůstal věrný pronikavé dramaturgii, jež spojuje hudební klasiku se skladbami, které mohou posluchačům rozšířit obzory…

Je to tak. Mám radost, když si posluchač odnese z koncertu potěšení i poznání. Snad to bude i letos před Vánocemi v Ostravě na našem koncertě!