V pivnici se nečte. Básník Petr Čichoň o pivní antologii Šnyt s jejím editorem Ivanem Motýlem

Má pivo svůj Modrý Portugal?

Překvapivá první otázka, od básníka jsem ale asi nemohl čekat tuctový dotaz. Narážíš zřejmě na literární kvalitu do antologie zařazených básní, protože i Modrý Portugal může být zcela nepitelný. A stejně tak se oba můžeme pozvracet z Plzeňského Prazdroje, když ho výčepní nechá protéct tři měsíce nevypláchnutými trubkami, ve kterých řádí zákeřné bakterie z rodu Megasphaera či Pectinatus a další nebezpečná havěť. Z mého pohledu však v antologii převažují básně pitelné. Řízné desítky proložené prémiovými dvanáctkami, svátečními ležáky a občas i exkluzivními pivními speciály.

Ve Šnytu jsem se nicméně nevyhýbal ani výčepním slitkům, protože i špatná poezie může leccos prozradit o pivní (ne)kultuře v českých zemích. Například v kapitole Pivo dětem najde čtenář jímavě bolestný zážitek Petra Hrušky z vlaku (Chlap se / snaží / směje se na děcko / ukazuje na srnky / má první pivo…), ale zároveň jsem zařadil i přihlouplou rýmovačku jistého Radka Nehasila (V parném létě táta ví, / co ho dobře osvěží. / Pivo dobré jako křen, / cvakne zátka a je v něm!). A přesně o tyhle kontrasty mi jde. Byť z různých pozic, oba autoři kupodivu píšou o stejném problému.

O nemírném pití…

Jo. Antologii jsem určitě nesestavoval jako sborník adorující národní mok či jako veselou pijáckou čítanku nebo reklamu na alkohol. Sám totiž s půllitry vedu problematický dialog od patnácti let a z lékařského hlediska jsem zcela jistě závislý piják piva. A nejeden autor, který poskytl text pro antologii a vydání knihy už se nedožil, měl důvěrný vztah k chlastu. V doslovu ke Šnytu uvádím: „Pivo je nevypočitatelné, někdy má na básníka až metafyzický dopad, jindy jen surově způsobí pád. Fyzický, duchovní i jiný typ úpadku, která alkohol obsažený v půllitru umí vyvolat.“

Pivo je národní droga, s andělskými křídly i Luciferovy drápy. Snažil jsem se tedy v co největší šíři ukázat, jak se s chmelovinou potýkali čeští básníci, kteří teď ve Šnytu možná čtenářům o pivu a hospodách prozradí více, než by od knihy očekávali. Rozhodně pocítí slast i temnotu zlatistých škopků, protože tento nápoj je něčím jako mystériem, jak píše i ostravská básnířka Irena Šťastná: „Na vycházku / se vydává s biblí. // Jen když / dostane pivo odloží ji. // Odsátí pěny / má přednost před všemi / dalšími bohy.“

Antologie Šnyt. (Foto: Větrné mlýny)

Nejmladší básnická generace už možná pivo nepreferuje.

Ano i ne. Nejmladší ani střední básnickou generaci už sice moc nepotkávám v zaplivaných pivnicích, ale pivo se dnes čepuje i v kdejaké kavárně. Co jsem vypozoroval, tak hodně básnířek pouští pivo do poezie naprosto přirozeně, což se dříve úplně nedělo. A konkrétně to ve Šnytu dokazují třeba Krista Kašpar, Nela Bártová, Kateřina Koutníková, Eli Hondl, Alžběta Stančáková, Eva Marie Růžena, Anna Luňáková i mnohé další. A opět platí, že ani básnířky půllitr piva nepovažují za nějakého srandistu, který jim zaručí veselý večer. Výmluvně to vystihla třeba Kristýna Svidroňová: „Spadla a nedýchá / donesli tu zprávu / poslední pivo do tebe letělo / rychleji než jsi přiběhnul a viděl to / ta minuta bez dechu byla na dlouho poslední.“

Dominik Bárt, který rediguje jedinečnou knižní řadu debutů Mlat, pivo v podstatě nepije. Anebo si jen výjimečně poručí šnyt. A byl jsem u toho, když na Tchaj-wanu učil šnyt čepovat místního výčepního, který o takové míře nikdy nic neslyšel. Dominik by si celé pivo nedal, v tom je zásadní, tak se nakonec ten asijský výčepák nechal vyškolit. A nevím, jestli by básník Vasilios Chaleplis dokázal celý den a půl noci k tomu chlastat lahváče před večerkou. Ono ani není o co stát, i když já jsem takto prožil mnoho času s různými literáty. Co mě těší, že si Vasilios tohoto způsobu pití piva povšiml v krásné ostravské básni všedního dne: „V hlíně u večerky / zapouštějí kořeny víčka od piv / pihy rozeseté po sídlištní rusovlásce / s níž si neoholení muži vyříkávají život / zatímco chčijou zlatý déšť.“

Nela Bártová pochází z Opavy a Kristýna Svidroňová z Bohumína. Kolik slezských autorek a autorů se dá najít ve Šnytu?

Teď promluvil autor Slezského románu. Nenecháme Slezsko dneska výjimečně spát?

Chceš to stočit do Brna, protože Šnyt vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny? Dobře, básník Petr Bezruč strávil v Brně většinu života. Jaký měl vztah k pivu a co o něm napsal?

Měl jsem s tím počítat, že si se Slezskem nedáš pokoj… Tak dobře, ve Slezských písních Petra Bezruče není pivo zmíněno ani jednou. Je tam spousta alkoholu, ale dal jsem si úkol, že z básně, kterou zařadím do antologie, musím pivo doslova cítit. „Vzduch prochvěl zápach pivní,“ napsal Antonín Sova v textu Pražská skizza. A přesně to chci i po básni. Slovo pivo přitom nemusí být vysloveno, jen by nějak mělo prochvět aspoň jeden verš.

A u Petra Bezruče tomu tak není?

Když třeba Bezruč v ikonickém textu Kantor Halfar píše „v krčmě v noci sám za stolem / hledí k zemi, hledí sklenky“, tak tam to pivo dostatečně zjevné není. Krčma a alkohol nestačí, protože za monarchie i za první republiky v takzvaných kořalnách nedisponovali koncesí k čepování piva. A obvykle nesměli prodávat ani pivo lahvové. Je proto pravděpodobné, že Bezručův učitel Halfar pil v krčmách na Těšínsku výhradně kořalku.

Když by ovšem podobný verš jako Bezruč napsal současný básník, mohl bych báseň do výboru bez obav zařadit. Dneska se pivo čepuje v občerstvovnách všeho druhu, v barech, kavárnách i non-stopech. Lahváče a plech jsou k dispozici dokonce na každé benzince, což je v mnoha zemích zakázané. A ve slezském Vítkově nabízejí točené i v cukrárně na náměstí. Pokud jde o žijící autory, měl jsem také jedinečnou možnost optat se na „pivní záchvěvy“ přímo autorů. Nebyl jsem si třeba jist nad básní Otto Lilienthal od Bogdana Trojaka, ve které jsem našel verš „šeptám si v pajzlu za Hlučínem“. Jediný verš o vyhledávaném tématu v jinak docela dlouhém textu. Podle mě ten „pajzl“ dostatečně zaručoval i přítomnost piva, ale raději jsem se zeptal a Trojak obratem potvrdil, že šlo o typickou venkovskou hospodou s čepovaným pivem.

Z kapitoly Pilsner a jiné pivovary. (Foto: Větrné mlýny)

Nějak jsi zamluvil toho Bezruče, chodíval na pivo? A proč o něm nepsal?

Bezruč se pivu nevyhýbal, a když v letech 1891 až 1893 pracoval v Místku na poště, sedával například U Antoníčka, A tam se do půllitrů točí i 130 let po Bezručovi, moc rád v té knajpě sedávám. Podobně jako třeba Jaroslav Vrchlický, tak i Bezruč zřejmě považoval pivo za každodenní běžnost, která nemá v poezii místo. Oba v básních preferovali víno. „Neber jej, při bečce leží vína, / propil by duši za měsíc,“ napsal Bezruč v básni Žermanice, bečka piva by mu asi byla málo.

Vrchlický přitom lemtal pivo každý den, v poslední fázi života už v 10 hodin dopoledne seděl v pražském Gubově hostinci, v poledne si šel odpočinout domů, ale pozdě odpoledne už mu začínala druhá pivní směna. Vydal přes osmdesát sbírek, nicméně básní spojených s pivem napsal minimum. Odhadem kolem pěti až deseti, ale pivo v nich má často jen dekorativní účel jako například v básni Předměstí: „A měšťané kam chodívali v svátek / na kuželník a na venkovské pivo.“

Bezruč o pivu psal pouze na pohlednice, do pamětních knih a různých cancbuchů. Příležitostné říkanky na jedno použití. Fasádu pivovaru v Černé Hoře u Brna dokonce zdobí pamětní deska s Bezručovými verši o granátovém pivu, ale už jsem tam dlouho nebyl, tak nevím, zda tam pořád visí: „Granátem na Černé Hoře / můžem zapít každé hoře.“ Je to ještě delší, celou báseň jsem dal do Šnytu. Bezruč patřil v Brně k pánské společnosti, která v neděli obrážela výletní hostince kolem moravské metropole. K této pospolitosti patřil i strýc jistého Josefa Pecla, s nímž jsem se jednou potkal v Brně a ten mi prozradil, že strýcovy zápisky dokazují, že to byla taková „queer partička“. O Bezručovi toho asi pořád hodně nevíme, o to více ho mám raději, protože se tvářil jako šedá myš, a přitom bořil literární, společenské i politické konvence.

Co další klasikové a pivo? Ze kterých básní máš radost?

Ze všech ve Šnytu. Ale vyrostl jsem na prózách Bohumila Hrabala a Jaroslava Haška, takže mě těší, že je v antologii mohu uvést v méně známé poloze básníků. Výborných poetů. A možná bych upozornil na zahraniční okénko, na kapitolu Degustace světových značek. Fascinuje mě třeba Seamus Heaney, který měl výčepy hodně rád a následkem pádu před pubem také umřel. Proto i dobře věděl, jak alkohol, hospodská stádnost a všechny ty pivní turbulence zakalují mozky. Irský klasik a nositel Nobelovy ceny za literaturu také naléhavě vystihuje bolesti dělnických hospod: „Tam v rohu, zahleděný do sklenice. / Čepice trčí jak rameno jeřábu; / oplátované čelo, čelist jako palice. / Řeč utažená do svěráku rtů.“ Heaney je přesný jak britská pinta, tedy 0,568 litru piva, a zároveň si ťuká sklenicí právě s Bohumilem Hrabalem a jeho rannými texty: „Tudy chodíme s kožešníkem / k Černému koni / hrát na piáno a pít rum. / Kapitál leží pod postelí, / jaképak čtení? / když za šichtu se vypije dvacet piv / a nevychčije ani piva půl / a na hodinu u pecí je jedenáct osmdesát.“

Bohumil Hrabal. (Foto: archiv I. Motýla)

Proč jsi pro ostravský křest Šnytu vybral pivnici Forman v Mariánských Horách, pro brněnské uvedení výčep U Poutníka a pro pražský křest hostinec U Rotundy?

Chtěl jsem, aby ty „křtitelnice“ byly citově propojeny se Šnytem. Nad ostravským křtem v pivnici Forman (11. prosince od 18.00, Daliborova 497/6) bude bdít nebeský patron a básník Jaroslav Erik Frič, který v této pivnici v šestnácti letech vypil svoje vůbec první piva, to se výčep ještě jmenoval Na Daliborce. „V hospodě Na Daliborce / nakyslým kouřem prodírat se ránem,“ napsal Frič. A mimochodem, kulturní deník Ostravan.cz také jednu jeho pozdní návštěvu této hospody zaznamenal v reportáži.

V Brně je to jasné, v pivnici U Poutníka de facto sídlí nakladatelství Větrné mlýny, které Šnyt vydalo (12. prosince v 18.00, Starobrněnská 16/18). Pražský hostinec U Rotundy byl pro mě iniciačním podnikem, pokud šlo o poezii, tady jsem poprvé v životě vážně promlouval se živými básníky. A tak je docela možné, že by bez Rotundy nikdy nebyl ani Šnyt. Vedle hostince navíc stojí úchvatná románská rotunda Nalezení svatého Kříže Menšího, která tu vyrostla někdy kolem roku 1125, takže tam se od piva kouká do chřtánu českých dějin, až někam k jejich úsvitu, tohle místo mě vždycky fascinovalo (13. prosince v 18.00, Karoliny Světlé 1035/17). S uváděním a organizací křtů se mi rozhodli pomoci básníci Filip Klega a Bogdan Trojak, moc jim děkuji.

J. E. Frič v pivnici Forman. (Foto. Ivan Motýl)

Podtitul knihy je něčím naléhavý – pivo v poezii a poezie o pivu. Jak se píše poezie o pivu?  

Tobě ten podtitul přijde naléhavý? Ale možná i je, pivo i poezii potřebuji k životu od puberty, a ani jedno mě zatím nepřestalo bavit. O pivu se píše podobně jako o lásce nebo o ženách. Sám jsi přece v básni Dobrou noc, Slezsko hodil na papír skvostnou milostnou poezii na hraně mystiky: „V staré harendě / z režného zdiva / vykvetl lotos / v sklenici piva.“ Zařadil jsem ji do kapitoly Démoni a andělé za pípou a básník Robert Fajkus pak ve stejném oddílu antologie podobně drásavě líčí, jaké plameny dokáže zažehnout pivo třeba ve spojení s krásnou servírkou: „Přilívá chlapcům do žlabu, / pivní chtíč hladí koňskou žíní. / Rukou to cuká k černé půlce, / má však jen krýgl v býčím sevření.“

Servírkám jsi také věnoval speciální kapitolu Jednou tý servíře řeknu svý. Pro mě z piva vykvétá lotos, ale co vidíš v půllitru ty? A jaké obrazy českých básníků spojené s pivem tě nejvíce zasáhly?

Nechci vymýšlet nějakou hitparádu nejlepších básní nebo něco podobného, to nedělá mezi autory dobrotu. Antologii jsem nesestavoval jako výbor toho nejlepšího, ale dal jsem dohromady 31 kapitol, které řeší různá témata spojená s pivem. A do konceptu těch kapitol jsem potřeboval poezii v celé její šíří. Když Nobelovu cenu za literaturu dostal Bob Dylan, byl to i jakýsi lobbismus za textaře, aby je dějiny literatury uznaly za rovnocenné s básníky. Třeba Jan Burian, Vladimír Merta anebo Jaromír Nohavica se za básníky považují odjakživa, takže jsem do Šnytu zařadil asi 15 písňových textů, jeden dokonce od rockově tancovačkové kapely Brutus: „Ve výčepu na klice / Sedí malá opice / Nic se neboj Darwine / Však ona se vyvine.“

Nízké versus vysoké. Text kapely Brutus jsem umístil do kapitoly Propijeme rozum, v té ale figuruje například i Jonáš Hájek: „Jó, pravdy půllitrů a jejich dna, / čísi smrad, ulice — domovy naruby.“ Oba texty se doplňují jak puzzle, jeden bez druhého jako by neřekl vše. Nechci na čtenáře nijak naléhat, ale klíč ke Šnytu najdou až ve chvíli, když budou číst celé jednotlivé kapitoly. Náhodné listování knihou je možné, je to ale jako stát před hotelovým pokojem a neznat vstupní kód.

Antologie Šnyt. (Foto: Větrné mlýny)

Vstupním kódem do Slezska je pro nás dva někdejší pruské a německé Hlučínsko, kde máme oba kořeny. Před deseti lety jsi poezii ze severovýchodní Moravy a Slezska věnoval obsáhlou antologii Briketa, kterou také vydaly Větrné mlýny. Autoři z tohoto regionu už prostor dostali, takže odhaduji, že ve Šnytu jsi je trochu omezoval.

Přesně tak. S vydavatelem jsme se dohodli, že hraniční tloušťka antologie je 1000 stran. Nevešly se stovky básníků napříč republikou, protože nějaký dotek piva lze najít u drtivé většiny tuzemských poetů. Jak ale známo z hospody, šnyt je míra přibližná a subjektivní, její velikost svévolně stanovuje výčepák. Antologii jsem sestavoval obdobně, je to osobní výběr. A klidně jsem oblíbené autory zařadil třikrát, zatímco na ostatní nezbylo místo.

Pokud jde o moravskoslezské autory, jejich počet jsem skutečně omezil. Nejen kvůli Briketě, ale protože jsem na Ostravsku doma, znám tu desítky, vlastně možná až takových 150 básníků, tak by šlo o střet zájmů, kdybych je nějak přehnaně preferoval na úkor zbytku republiky. Snad to pochopí, sorry.

Moravskoslezský kraj dělí zemská hranice, která se klikatí dosti složitě, v Ostravě ale hranici mezi Moravou a Slezskem tvoří řeky Odra a Ostravice. A mě teď zajímá, kolik zůstalo ve Šnytu prostoru speciálně na slezské básníky a jaký vůbec mají Slezané vztah k pivu?

Odcitoval bych další dobový text uvedený v knize. V Opavském týdeníku vyšel 7. května 1905 a leccos říká nejen o pivní kultuře na slezském venkově: „Na domě v Děhylově je nápis — kontumace psů. Podle vůně měl by to býti přece jen hostinec. Hostí tam nebylo, jen několik umouněných dětí válelo se na podlaze. Na pivo čekal jsem půl hodiny, lákavé právě nebylo, vypil jsem polovinu s námahou.“

A podobně je to i s některými slezskými autory v antologii, někomu může připadat hrozný i jinými velmi ceněný Milan Krupa: „Jsem literární star / a můj zmar má jméno Ostravar.“ Slezskou poezii vnímám jako svého času nádražní výčep ve stanici Opava-východ, kde se jedno dvě piva snažili před příjezdem vlaku společně urvat dělníci z ostravských oceláren Mittal, doktoři z opavské nemocnice, studenti nebo třeba hooligans slezského týmu SFC Opava. Od 1. září 1893 do konce roku 1894 se ve Slezsku vypilo 45 tisíc hektolitrů piva, v Království českém čili v Čechách to bylo 250 tisíc hektolitrů. Poměr slezských básníků k těm českým ve Šnytu ale není 1:6, spíše tak 1:30, ale za ten nepoměr může i Briketa, jak jsi správně vycítil. Ve skutečnosti se Slezsko nijak neliší od Moravy a Čech, takže v Opavě, Těšíně a Frýdku vzniká výsostná poezie i kýč. Vyzdvihnul bych třeba opavské nakladatelství Perplex, kterému dal nadregionální tvář básník Dan Jedlička.

Slezský básník Milan Krupa. (Foto: Martin Popelář)

Briketu jsi doplnil o spoustu dobových novinových citací, proč ses k tomu konceptu vrátil i ve Šnytu?

Noviny a vůbec žurnalistika mě živí od září roku 1992, začínal jsem ještě jako student v deníku Expres, posléze jsem se na vlně revolučního mládí stal šéfredaktorem několika mutací týdeníku Region, proletěl jsem Lidovými novinami, zasekl se v Mladé frontě a od roku 2001 jsem léta publikoval především v časopise Týden. Dnes už jsem hlavně virtuálním publicistou, píšu pro CNN Prima NEWS a velmi rád dělám takzvané Večery na téma pro rozhlasovou stanici Vltava nebo pro rádio připravuji četbu na pokračování. A papír si vlastně užívám už jen literárními reportážemi v časopise Host.

V minulosti noviny živily spoustu básníků a dnes se totéž dá říct o médiích jaksi obecně. Slovo jako slovo, i v žurnalistice lze obcovat s metaforami a dalšími básnickými prostředky, báseň zase ráda spolkne nějakou dryáčnickou zprávu z černé kroniky. Tohle spojení mě vždycky bavilo, i když jeden význačný básník se ošíval, když musel překročit stohy Týdnů naskládaných v mé pracovně. Podle mě poezie patří do novin a noviny do poezie, stejně jako k poezii patří pivo. A Šnyt bez následující citace ze 7. dubna 1938 si vlastně ani nedovedu představit:

Pražská chasa v ráži. V úterý v noci dostal se hostinský v jednom staroměstském lokále do sporu s třemi mládenci, kteří uplatňovali na základě vypitých 20 piv jedno navrch, t. j. jedno pivo zdarma podle pražského zvyku na 12 piv vypitých jedním hostem. Hostinský přání hostů nevyhověl, a to mělo za následek, že hosté ztropili takovou výtržnost, že musili býti povoláni 4 strážníci. Dík jejich intervenci bylo ve sporné otázce docíleno kompromisu, že každý ze tří hostů dostane jeden „šnyt“. Sotva byla zakázaná míra natočena, dožadovali se policisté „pokutičky“, což rozhořčilo zase hospodského, který se najednou spojil s „nepřítelem“, a v lokále nastala taková mela, že o 10 minut později musilo 16 policistů doslova si klestit cestu ke svým druhům, zabarikádovaným troskami zařízení hostince.

Šnytu předcházela Briketa. (Foto: Ivan Motýl)

Šnytu dal podobu cenami ověnčený knižní grafik Jan Čumlivski, který připravil i tvou básnickou sbírku v komiksu Struska, výrazně se ale podepsal i pod mou poslední sbírkou. Šnyt z mého pohledu pojal brutálně stroze a tučné písmo z rodu Bold činí z antologie publikaci jako z nejlepší éry německé exprese. Jak vznikala výtvarná podoba výboru, splňuje tvoji představu?

Honza Čumlivski si do grafiky nenechá nikým mluvit, a také proto sbírá ty ceny. V umění totiž neplatí, že více hlav znamená více rozumu, je to spíše naopak, umělec musí mluvit především sám za sebe. S grafikou jsem výsostně spokojen, trápí mě spíše jiné věci, které úplně nevyšly podle představ.

Jaké?

Neřeknu.

Jak se ti spolupracovalo s vydavateli? A nekomplikoval ti Šnyt rodinný život?

Vydavatelé Pavel Řehořík, Petr Minařík a Renata Obadálková jsou zlatí lidé ze zlaté lodi jménem Brno, s nikým jiným by se Šnyt nedal načepovat. Moje žena Elli Tiliu Motýlová je sama básnířkou a napsala i spoustu textů, které „prochvěl zápach piva“. Když letos přebírala moravskoslezskou Cenu Jantar za literaturu, tak se konečně i papírově prokázalo, že básnické řemeslo v rodině zastupuje hlavně ona, já jsem pouze novinář. Se Šnytem mi pomáhala ze všech sil, což neznamená, že by se tématem knihy dala nějak uplatit. Moje věčné chlemtání piva jí vadí, a to hodně. Jiří Váňa Stigen, podle mě autor dvou naprosto výjimečných próz Ozim a Jař, mě ve Šnytu před dalšími pivy varuje dosti závažně, tohle už prý není sranda: „Na stole plný půllitr / Té prázdnoty nad ním / Toho litru se nedopiješ / Je jako neopětovaný cit / K sobě samému.“

Dáš si pauzu?

Nevím.

Stigen žije v Norsku, ale máš v knize nějakou oblíbenou báseň svázanou se Slezskem nebo od slezského autora?

Pořád to Slezsko… Není to nejoblíbenější báseň, ale jsem moc rád, že mi do Šnytu poskytl jeden svůj vězeňský text Alexander Eret. Právě jeho totiž v roce 1988 soudce Robert Fremr poslal na šest a půl roku do vězení. V politickém monstrprocesu, neboť Eret měl podle obžaloby řídit protistátní skupinu, která zničila několik sovětských náhrobků na pražských Olšanech. Jenže Eret na krchově v inkriminovaný čas vůbec nebyl, a když ho na konci léta 1987 zatýkali, zrovna makal na povinné úvodní brigádě, kterou zahajoval studium Vysoké školy báňské v Ostravě-Porubě, tedy ve Slezsku. Eret v básni z kriminálu, které dal název Pivní zvratky, mimo jiné napsal: „Co můžeš v týhle zemi? / Chlastat? / Mrdat? / Ale když chceš prostě jenom žít / musíš držet hubu.“

Nechápu nesoudnost soudce Roberta Fremra, který před rokem 1989 odsoudil také nejméně 170 emigrantů za nedovolené opuštění republiky, ale v loňském v roce se s klidným svědomím snažil prodrat do funkce soudce Ústavního soudu. A nerozumím české společnosti, která Fremrovi aktuálně toleruje, že nakonec usedl do funkce místopředsedy Vrchního soudu v Praze. Na univerzitách také stále učí někdejší agenti StB a členové KSČ, a také pan prezident býval soudruhem, v tomhle jsme k minulému režimu podivně tolerantní, což se nám jednou nevyplatí. Kdyby se Rusko už za časů Borise Jelcina dokázalo zbavit exkomunisty a někdejšího agenta KGB v Německu Vladimira Putina, nebyl by dnes prezidentem. A zřejmě by ruská armáda neměla potřebu zaútočit na Ukrajinu, a tím pádem ohrožovat i celou demokratickou Evropu.

Z kapitoly Démoni a andělé za pípou. (Foto: Větrné mlýny)

Existuje opravdu něco jako pivní politika?

Prezident T. G. Masaryk viděl v české pivní politice problém pro celou mladou československou demokracii a pivo podle něho ohrožovalo i literaturu. Ve Šnytu připomínám tato Masarykova slova z roku 1925: „Hospodské manýry a jejich hrubost vidíme v politice; politika, zejména politická agitace, do značné míry život stran, odehrává se u džbánku. Tato hrubost vtírá se do žurnalistiky, polemiky, ba i do literatury.“ A přece meziválečné Československo patřilo k nejdemokratičtějším zemím na celém světě, takže třeba i ta džbánková politika měla své plusy.

Je ve Šnytu hodně politiky?

V antologii to dokazuje kapitola s názvem Politické řeči se zapovídají i jiné oddíly. Politiky je v knize překvapivě hodně. Možná proto, že literáti mají být svědomím národa, ačkoliv zrovna tuhle frázi nemám moc rád. Zlu se má ovšem čelit včas a nekompromisně, a to i jeho nenápadným a zdánlivě neškodným projevům. V České republice to neumíme, tak za to často pykáme. Máme totiž tendence totalitní hrozby zpochybňovat, tohle třeba napsal o Hitlerově režimu spisovatel Eduard Bass, když v roce 1936 navštívil Německo: „Muž jeden, černý S. A. Mann, / chce znát, co Německu říkám. / ´Nu, pivu budiž respekt vzdán, / rychle si na ně zvykám.´“

Hřbet antologie Šnyt. (Foto: Větrné mlýny)

Jsou ve Šnytu i básně, které se zabývají konkrétními politiky?

Samozřejmě, a to z každé éry novodobých československých a českých dějin, jak to v antologii dokazuje právě Eduard Bass, autor kultovní Klapzubovy jedenáctky. Jen namátkou, politiky ve Šnytu jmenuje Petr Pustoryj či Vladimír Mikeš a z mladších autorů třeba Tereza Strnadová v básni Před Babišem. A tohle je Bořek Mezník v textu On sedí, bohužel, vydání Šnytu se autor nedožil: „On nacpe dýmku / A podá mi ju / Někdy zase nacpu / Dýmku já / Ale málokdy / A většinou / Nadáváme na podvodníka Bureše / A Zemana / Smějeme se lhářům / Okamurovi a Trumpovi / Putina bychom proliskali / Ať se probere.“

A jak si představuješ čtenářský zájem o Šnyt?

Nevím. Ale dobovou citaci z roku 1887, která říká, že v pivnicích nikdo nemá zájem číst poezii, mohu potvrdit i zpochybnit. Vrchlický, Neruda, Čech a další autoři téhle éry hostince milovali a poezii ve stínu pípy také vášnivě probírali. A měli v hospodě také fanoušky. Štamgasty ob dva stoly ale tohle „básnění“ zcela jistě niterně obtěžovalo. A v roce 2024 je to obdobné, tohle je prostě kontinuita přes tři století.

Antologie Šnyt. (Foto: Větrné mlýny)

A kdy zajdeme do pivnice ke Sněhotům v Petřkovicích, tedy u nás v pruském Slezsku?

Až nasněží metr sněhu, pivo by tam konečně mohli mít studenější. Zároveň chválím, že šnyt tam čepují nad míru, i když stejně nikdo neví, jak velká míra to má být. V tom je kouzlo a tajemství šnytu a snad i Šnytu. Někomu může v antologii chybět třeba básnířka Inka Machulková, která o pivu také hodně psala, ale já ji zmínil jen v doslovu. Jiného čtenáře může nesmírně štvát Antonín Vojtěch Valenta Mělnický, jehož Piviáda z roku 1875 pronikla do každé ze 31 kapitol výboru. Někteří oslovení básníci účast ve Šnytu odmítli, včetně mého bratra Petra Motýla, jiní by v knize rádi publikovali, ale nezařadil jsem je. Šnyt z Větrných mlýnů je zkrátka kompromis, jak to už v roce 1936 napsal Karel Čapek: „Šnyt nezanikne, neboť s ním by zmizel oblíbený přechod a kompromis mezi ´dát si jednu´ a ´nedat si už nic´. Šnyt je aspoň něco víc než nic, i když to není plná sklenice. A proto se udrží jako většina kompromisů.“