Narušená realita jako vztahové téma budoucnosti v ostravské galerii GAFU

Na úvod si neodpustím políček vůči provozu galerie. Když jsem do ní ve standartní otevírací době vstupoval, byla zhasnutá, vypnutá a její balkonová část uzamčená. Sám jsem si musel prostor rozsvítit, bez toho, aniž bych samozřejmě věděl, s jakým světlem se zde počítá… Pokud mají práce Libora Novotného multimediální rozměr, což je zřejmé i z fotografií pořízených v jiné době, neviděl jsem ho.

Kde jinde, než v galerii Fakulty umění by se měla hlídat profesionalita? Nebo se už zde s povernisážovým divákem tolik nepočítá?

V době návštěvy recenzenta tento objekt nesvítil. (Foto: Aleš Honus)

Výstavu s názvem Future with a Little Error jsem tak při návštěvě vnímal prostřednictvím statických médií obrazů Davida Jedličky a objektů Libora Novotného (vycházím bohužel z toho co jsem mohl vidět). Pohyblivý obraz na jedné z krabic v instalaci Libora Novotného jsem díky sociálním sítím vyčetl sekundárně. Jelikož si ale nemyslím, že by práce v interakci s elektrickým proudem nutně na výstavě sehrávaly nejdůležitější roli, v psaní pokračuji…

Vždy, než si přečtu název, případně celý text k výstavě, se povětšinou sám pokouším pochopit téma. Z aktuální výstavy v GAFU jsem zprvu rozhodně nerozklíčil deklarovaný zoom na budoucnost, druhá část názvu, tematizující chybu či chybovost, na mě už zírala upřeněji. Spíše než chybu bych ale jako stěžejní zprávu z výstavy označil princip narušení, ve smyslu ne apriorní chyby, jako spíše záměru.

Výstava v galerii GAFU. (Foto: Aleš Honus)

U obou aktérů je dekonstrukce celistvosti či autonomie vztažena k figuře, respektive k hlavové partii záměrnou uměleckou politikou. David Jedlička na svých obrazových plátnech systematicky zastiňuje nebo jinak maskuje fyziognomii tváře. Narušuje identitu překrytím nebo prostřednictvím masky. Na výstavu ale byla vybrána i díla, která tento zorný úhel úplně nedrží. Nalezneme tak figury s autonomním výrazem tváře nebo takové, u nichž se řeší spíše existenciálně rámované tělesné gesto. Zásadní otázkou pro mě zůstává, čím je zde reprezentován onen vztah k budoucnosti. Jedličkovy obrazy totiž působí i díky temnému pozadí jako temporálně neurčité. Středem pozornosti bývá člověk vržený do existenciálního stavu osamělé tísně. Potenciální dystopii nebo jakékoliv angažmá v otázkách možných konstrukcí budoucího vývoje v nich nespatřuji.

Obrazy Davida Jedličky. (Foto: Aleš Honus)

Druhý z vystavujících Libor Novotný pracuje v otevřeném prostoru výstavy s objektovou instalací, v níž zásadní roli sehrávají hlavové sádrové odlitky narušované cizorodou materiálností, respektive předmětností. Podstatná u nich je jejich původnost. Jedná se totiž o sádrové repliky hlav či bust konkrétních historických postav, například renesančního politika a humanisty Niccoly da Uzzana, staroegyptské královny Nefertiti nebo busty od Matyáše Bernarda Brauna. Všednodenní předměty jako je broušená křišťálová váza pronikající právě do hlavy Nefertity, fragment plechového kanystru v Braunově hlavě nebo třeba tlaková láhev hypoteticky utrhnuvší část tváře Niccoly da Uzzana se z mého pohledu také primárně nijak nevztahují k budoucnosti.

Objekty Libora Novotného. (Foto: Aleš Honus)

I zde se mi vkrádá spíše onen výkladový narativ narušování. Atakována je zde autenticita celistvého tvaru, replikovaná podoba konkrétních osobností či historicky ustáleného rukopisu, do nichž se násilně vlamují cizorodé předměty. Figurálně-předmětné objekty jsou instalované na papírových krabicích namísto soklů, což evokuje dočasnost a transponuje celou instalaci do nekorektní, ironické polohy.

Narušování původní tváře, historického (ú)tvaru nebo třeba způsobu instalace tak ve výstavě nečtu jako „pokus o komentář možného vývoje budoucnosti… za použití fragmentů minulosti“, jak zaznívá v kurátorském textu, nýbrž jako otisk ryzí současnosti, která se vzdává minulosti. Mechanismus deprese statusu quo, relativizace hodnot, opouštění stojatých vod ustálených pravd a reprezentací je především projevem současného světa. Každopádně nám nic nebrání v tom budoucnost na základě chybových implantátů spekulativně promýšlet otázkou, kam tato záměrná manipulace, respektive implementace fakeových konstrukcí světa povede.

Objekt Libora Novotného. (Foto: Aleš Honus)

Nemusí nutně ústit v dystopii. Uvědomění si pravdivostní relativity alternované reality má potenciál spirituálního rozměru. Vlastně v tom spatřuji nadějnou vizi budoucího, kdy člověk jakožto živá bytost se učí přijímat fakt, že realitu si utváří každý sám a že jakákoliv zdánlivě objektivní zpráva o žitém světě v sobě nutně obsahuje chybu, manipulaci, zkreslení nebo čirou nepravdu.

Tento vývojový aspekt, jenž aktuálně vnímáme jako potenciálně nebezpečný, může paradoxně vést k pochopení pravé povahy existence, která, jak potvrzují výzkumy kvantové fyziky, zdrojově vychází ze subjektivní perspektivy každého z nás. Jinak řečeno, zaměření naší pozornosti na cokoliv definuje jeho existenci.

A ejhle! Nakonec zjišťuji, že mě výstava k promýšlení budoucího za použití fragmentů minulého (mysli současného) vlastně dovedla.

*

David Jedlička a Libor Novotný: Future with a Little Error. GAFU – Galerie Fakulty umění Ostravské univerzity, Černá louka, Ostrava. Kurátorka: Hana Vorlová. Výstava je k vidění od 27. listopadu 2024 do 16. ledna 2025.