Střípky z festivalu Ost-ra-var: Jak hodnotí letošní program publicisté, divadelní pedagogové i studenti

Michal Zahálka (překladatel, Institut umění – Divadelní ústav): Viděl jsem spoustu velmi nosného divadla, o kterém je dobré a možné se bavit. Já jsem jako moderátor diskuzí zaujatý, ale mám dojem, že ten dialog se daří dobře navazovat, mám radost, že jsou zde skvělí studenti, kteří se nebojí mluvit a padají rázné názory, ale zároveň i vyargumentované, a že ta nálada je dobrá a nekonfrontační. Myslím, že diskuze dávají smysl. Zároveň z toho plyne i zobecnění ohledně repertoáru divadla jako takového. Off program si myslím, že je skvělý a že by se měl podporovat.

Pavla Bergmannová (pedagožka a divadelní kritička): 26. ročník festivalu Ost-ra-var bych s trochou nadsázky přirovnala k maratonskému běhu. Vydali jsme se společně na poměrně náročnou trasu, která ale přinesla všehochuť poetik, žánrů i témat a nabídla tak nejeden zajímavý zážitek. Na mne osobně nejvíc zapůsobila zastavení v Divadle Petra Bezruče, které mě potěšilo nejvyváženějším programem. Inscenace Jana Holce Střípky ženy a Marie Stuartovna považuji za vrcholy přehlídky – a to díky propracovaným režijním koncepcím, nosným, aktuálním tématům i strhujícím hereckým výkonům. Za nimi nijak nezaostaly také další dva mimořádné tituly – Médea (režie Jakub Šmíd) v podání souboru činohry NDM a Historka o sv. Magdě (režie Tomáš Loužný) Komorní scény Aréna. Těší mě, že dramaturgie festivalu neopomněla v off-programu nasadit i titul Studia G a po dlouhé pauze se do hry vrátilo také Divadlo loutek. Návrat rozborových seminářů ke zhlédnutým inscenacím vnímám jednoznačně pozitivně, je jen škoda, že z důvodu jejich zaměření na hodnocení té konkrétní scény musejí být zařazeny až na samý konec festivalu. Do budoucna bych ocenila, kdyby se hodnotily i inscenace off-programu, určitě si to zaslouží.

Tatjana Lazorčáková (pedagožka, Katedra divadelních a filmových studií FF UP Olomouc): Myslím si, že kromě jedné inscenace mě všechny nějakým způsobem oslovily, ať už tematicky, nebo inscenačním pojetím či hereckou interpretací. Co se týče off programu, já si myslím, že by to mělo být přímo v programu, protože by to měla být městská přehlídka všech činoherních divadel. A Divadlo loutek už dnes prezentuje činoherní herectví s předměty a objekty, takže patří do toho portfolia festivalových produkcí, a Studio G opravdu mělo být regulérně zařazeno v hlavním programu a nemělo by to být jen jedno představení. Diskuze jsou letos experiment od organizátorů a je brzy na to je hodnotit. Do jisté míry je to náročné. Byť je to jen na jedno divadlo, člověk může v jednom takovém „klubku“ vnímat návaznost nebo souvislost s ostatními představeními.

Jaroslav Kodeš (režisér, Český rozhlas): Mně se ten festival líbí. Viděl jsem inscenace, o kterých se dá pochybovat, ale i takové, které bych dal jako návrh na inscenaci roku – například Médea (NDM). V Divadle loutek jsem obdivoval architekturu. Závidím tomu souboru, že má možnost pracovat v takových nádherných prostorách. A představení Nejhorší věc na světě mi bylo sympatické. Dále i Střípky ženy a Marie Stuartovna, čili celkově inscenace Divadla Petra Bezruče mě velmi bavily.

Ladislav Vrchovský (divadelní kritik a publicista): Letošní ročník hodnotím jako téměř nejvíce polarizovaný z těch posledních asi deseti, protože jsou tady inscenace, které dosahují velkého úspěchu u diváků, jsou ovšem na rozboru zcela odsouzeny. Přitom je to profesionálně uchopeno, neboť standing ovation na konci Dne zúčtování (NDM) převažující části místního publika a sedící účastníci studentů vysokých škol hovoří o tom, že to je absolutně profesionální inscenace, protože tvůrci vědí, komu ji určují. Otázka je, jestli tam neplatí slavná Gogolova věta „Komu se smějete a čemu tleskáte? Sami sobě se smějete a sobě tleskáte.“ Jsou tady tři divadla a vzestupný trend je v tom, že i když dostanou odsudek na některou inscenaci, najednou se objeví velká adorace. Myslím si, že letošní ročník je nezapomenutelný z hlediska určitě vlny feminismu, až tedy fanatického při hodnocení, projevuje se to zejména ze strany dívčí a ženské části publika seminaristů a studentů. I to je zajímavé setkání se skutečností. Myslím si, že byl tento ročník vydařený.

David Drozd (pedagog, Katedra divadelních studií FF MU Brno):  Letos je pro mě těžké vypíchnout některé inscenace. Pro mě zůstává jeden opravdu zásadní moment. A to jsou Střípky ženy v Divadle Petra Bezruče. Tohle mi nechalo opravdu největší divácký zážitek. Tím trochu odpovídám na to, jak hodnotím celkově festival, protože letos mi připadá většina inscenací v něčem problematická.

Lukáš Dubský (divadelní publicista, i-divadlo.cz): Já mám Ost-ra-var skoro nejradši ze všech divadelních festivalů. Bylo to zase dost nabité, hlavně páteční den, kdy jsme viděli pět představení, to už bylo na hraně fyzických možností. Z inscenací mě osobně nejvíce zaujala Médea Národního divadla moravskoslezského, která skvěle pracovala s prostorem, je to pro mě tip do Cen divadelní kritiky za scénografii roku. Zaujala i Marie Stuartovna (DPB) tam to dokázali herecky opravdu dobře obsáhnout. Zklamáním je Den zúčtování Tomáše Dianišky. Autora mám hodně rád, ale tady to nebylo tak vtipné, jak jeho inscenace bývají. Viděl jsem obě dvě inscenace z off programu a jsem rád, že jako se člověk podívá i na něco kromě těch tří hlavní divadel, které jsou v tom hlavním programu Ost-ra-varu, tématicky mě více zaujal Kerouac. A nový formát diskuzí mi připadá lepší než předchozí, protože často se vůbec nestíhalo a někteří přetahovali referáty. A nejen mi přijde smysluplné, že se mluví v celcích o těch divadlech. Myslím, že ten formát je povedený.

Martin Macháček (divadelní publicista): Přijel jsem po devíti letech a mám obrovsky pozitivní a euforický pocit. Viděl jsem minimálně tři fantastické inscenace, které by podle mě obstály i v evropském kontextu. Je to samozřejmě Médea Národního divadla moravskoslezského a jsou to Bezruči – inscenace Střípky ženy, která v podstatě byla celou dobu na detailní herectví. A Marie Stuartovna byla naprosto famózní, monumentální freska. V Divadle loutek cítím posun a vykročení vpřed a myslím si, že se začne pod vedením Jakuba Maksymova profilovat ve velkou dětskou, v podstatě dorosteneckou evropskou činohru, což je výtečné. U diskuzí je to kloudná, kultivovaná, konstruktivní a skvěle moderovaná forma. Je nádherné tady zase být.

Lenka Chválová (dramaturgyně DFXŠ Liberec): Já jsem tady v minulosti byla na výpravě z DAMU a myslím si, že v prváku a v druháku, což je strašně dávno, a od té doby se těším, že někdy přijedu, ale je to v takovou dobu v sezoně, kdy se mi nikdy nepodařilo se uvolnit, takže až letos, když jsme to pojali tak, že jedeme všichni (spolu s um. šéfkou Kateřinou Duškovou a dramaturgem Jiřím Janků; pozn. red.). Můj favorit z inscenací je jasný, Médea.

David Zbořil (student režie a dramaturgie, DAMU: Myslím si, že letos jsme v každém zúčastněném divadle mohli zhlédnout přinejmenším jeden velmi kvalitní kus a vlastně se zde neobjevovaly takové „umělecké i divácké” propadáky, jako tomu možná bylo v některých minulých ročnících. Právem měly velký úspěch Střípky ženy. Mimo hereckých výkonů, situací a textu mě zaujalo „experimentální” použití projekce v první polovině, které vyvolává spousty debat. Myslím, že je důležité, aby se kritika a studenti do Studia G a Divadla loutek dostali a měli možnost trochu „nakouknout do kuchyně”, byť jen skrze jednu inscenaci). Za mě byly obě inscenace off programu zajímavým zpestřením a měly na festivalu své místo. Rozdělit diskuze podle divadel není vůbec od věci. Přišlo mi, že to debatám prospělo a bylo možno se dotknout konkrétní dramaturgie a poetiky daného divadla.

Barbora Schönová (studentka, Katedra divadelních studií na FF MU Brno): Letos jsem na Ost-ra-varu potřetí. Předchozí ročníky jsem vnímala ostravské divadlo spíše jako nepodnětné, určitě jsem na něj měla i určité předsudky. Nejhorší pro mě je, když mě představení nijak nezaujme – ani mě neurazí, ani nepřekvapí, prostě se mnou vůbec nekomunikuje. Zdálo se mi, že silnější prožitek ve mně inscenace vyvolaly spíše náhodně. V minulosti jsem takových představení viděla v Ostravě více, ale mám pocit, že jich ubývá. Divadlo Petra Bezruče bych chtěla vyzdvihnout, protože inscenace, které tam vznikají, jsou nepoměrně kvalitní a nabízejí silné zážitky.  Minulý ročník s inscenací Otec přispěl k tomu, že dnes vnímam DPB jako divadlo, kam bych se ráda přišla podívat i mimo festival. Už teď mám v hledáčku příští reprízy Střípků ženy a zvu všechno kamarádstvo na ostravskou výpravu.

Marianna Stančoková (VŠMU Bratislava, Divadlo RosArt Ružomberok): Festivalový program zahrnoval inscenace, které přinášely zásadní poselství a reagovaly na současnou dobu. Nicméně jejich schopnost tato poselství atraktivně tlumočit pomocí divadelního jazyka byla různorodá. V některých případech zůstalo jen u ambicí tvůrců, v jiných jsem měla pocit, že na jevišti vznikl opravdový divadelní zázrak. Z dramaturgie ostravských divadel je patrné, že tvůrci dobře znají svého diváka a snaží se reagovat na palčivé lokální problémy. Nejsilnějším zážitkem pro mě byly Střípky ženy. Každá složka inscenace fungovala s dechberoucí intenzitou, zvlášť ženské herecké výkony, které byly výjimečné i v Marii Stuartovně. Tento kus nabídl mnoho témat, včetně těch ženských, která však nebyla plakátová, ale zpracovaná s důvěrou. Oceňuji také přítomnost humoru v bolestivosti tématu.
Divadlo Petra Bezruče pro mě bylo vrcholem. Děkuji tvůrcům za intenzivní zážitek. Velký dojem na mě udělala vizuální stránka inscenace Nejhorší věc na světě Divadla loutek. Zajímalo by mě ale, jak působilo na cílové publikum 13+, protože téma sebeidentity vnímám jako dřívější než šikanu, která měla být hlavní. Jsem na Ost-ra-varu poprvé, takže nemohu srovnávat současný koncept diskuzí s minulými ročníky. Pokud má festival sledovat kontinuální vývoj místních divadel, považuji nový způsob diskusí za možný přínos, protože umožňuje komplexnější pohled na tvorbu jednotlivých divadel.

Eliška Weberová (studentka kulturní dramaturgie v divadelní praxi FPF SLU Opava): Moc se mi líbila Slepá skvrna. Příběh a detektivní nádech celé inscenace mi byl moc po chuti. Jsem vděčná, že inscenace nechala spoustu otázek a dá se nad ní přemýšlet i po děkovačce. Ale nejvíce se mi líbil Kerouac! Osobně jsem nadšenější divácky z off programu. Jsou to úžasné a inspirující inscenace! Diskuze se mi líbí více než loňský koncept. Ráda si poslechnu odborné i méně odborné názory na představení. Pomáhá mi to v některých případech najít nový úhel pohledu nebo se utvrdit v mém názoru.