Podmázni kukačku. Nové album s písněmi Jakuba Kleina a Marka Hoblíka zaklíná čas

Život je boj o čas. Novinka textaře, skladatele a grafika Jakuba Kleina je věnována jeho bratrovi, který opustil tento svět před čtyřmi roky. Album Podmázni kukačku je do značné míry kolektivní dílo, ačkoli je pod naprostou většinou písní podepsána autorská dvojice Jakub Klein a Marek Hoblík. O půvabnou grafickou úpravu alba se postaral sám Klein: na červené šňůře připomínající cévu je silueta kukačky bez nožiček. Vypadá, jakoby se ukláněla, ale možná, že se chce napít…Název alba prostřednictvím stejnojmenné titulní písně jasně evokuje touhu zastavit čas, vrátit ho zpátky nebo jej alespoň prodloužit o nějaký ten rok.

Nahrávku nejdřív roztančí rytmicky vykrojená píseň Pane řidiči. Je to odvázaná countryovka s agilním tempem a šarmantním houslovým sólem Radky Tihelkové. Úvodní sborové vokály naznačují vtipnou nadsázku a parodii. Kdo je vlastně oním tajemným řidičem? Čas, který uhání neznámo kam? „Z určitého bodu už se nedá vrátit zpátky, položí vás na lopatky, vyškrtnou vás z kandidátky.“ Jura Bosák za mikrofonem nenechal nikoho na pochybách, že nejen blues, ale i country patří mezi jeho domény, které zpívá bez zbytečných manýrů. Přirozeně a s patřičným nadhledem.

Nebe na Zemi v podání Marka Hoblíka překvapí šelestivým, mírně odřeným hlasem, který je optimální volbou. Zní trochu skepticky a trochu nesměle, proto působí tak věrohodně a nepřikrášleně. Harmonie je mírně nasládlá, provoněná latinou a kytarovými krabičkami. Opět slyšíme zřetelně vyslovenou konfrontaci s časem: Dokud se vidím, tak jsem tu / Za chvíli se však začnu ztrácet / Ještě mám velkou hustotu / Pořád mě tíží gravitace.

Zleva Marek Hoblík a Jakub Klein. (Foto: archiv)

Nechybí ani srdceryvné balady. Albatros patří k songům, které mají silný emotivní náboj. Volání po smíření a klidu je metaforicky vyobrazené letem albatrosa bez omšelých slov. Potěší nečekané melodicko-harmonické zákruty, jako by se píseň nesla na křídlech stále kupředu. Text „Leť, albatrose, leť / kdy jindy než teď / když jsi vyváznul z deště božích ran / před tebou je modrý širý oceán,“ je personifikovaná existenciální touha, kterou znamenitě ztvárnil Mario Šeparović. Perličkou je, že tento skvělý zpěvák a kytarista zpívá na albu píseň v češtině vůbec poprvé, přesto svou roli zvládnul znamenitě a jedná se o jeden z nejdojemnějších momentů celého alba.

Jedeme do ráje je duet, který si vystřihnul Jakub Klein s Karolínou Krajníkovou. Název mírně klame: kdo by čekal sentimentální doják, naštěstí se nedočká: „Jedeme do ráje, brána je dokořán / Pod náma kosti a prach, nad náma hejna vran / Trochu se motáme, včera jsme nešli spát / Snad se trefíme do těch rajských vrat.“ Klein s Hoblíkem si posvítili na obligátní slovní spojení po svém. Písnička je spíš pesimistická a klade otázky, které se nevztahují ani tak k vysněnému okamžiku, jak spíše ke ztrátě a nejistotě.

Titulní píseň Podmázni kukačku nazpíval Karel Stoklasa, jehož ošlehaný rockový hlas má správný bigbeatový drajv. „Lži jdou dycky na dračku“, svěřuje text starodávnou pravdu, která v refrénu získává doslova apokalyptické obrysy: „Tam za oknem rychlíku / Krajinu spásají těžaři / Ve snu krotíš svou paniku / Své lásky potkáváš bez tváří.“ Klein a Hoblík si pohrávají s jemnou esencí neofolku a dark folku, v jehož temných barvách se nachází prostor pro bilanční témata. Hudba občas kruté krásy, které se prostírají v textech, milosrdně přikryje atraktivním zvukem, nadsázkou a populárně laděnými aranžemi, přesto se nelze zbavit dojmu, že je to úsměv vykoupený slzami.

Jakub Klein. (Foto: archiv)

Je těžké dýchat je milostná píseň, která v kytarové vyhrávce schovává příjemně načasovaný stoptime. Text je opět záznamem určité krize: „Je těžké spát, jíst, pít a dýchat / Tvoje vzdechy lovím z ticha / Tvoje dlouhé pohledy se vpletly do mých žil.“ Frázování má spád, což písničce propůjčuje naléhavost. Další z písní, které si chcete bez prodlení zopakovat, i díky ležérnímu zpěvu, který je tak mile neučesaný a naježený, až mu věříte každé slovo. Vodou ledovou upoutá nevšední zvukovou stránkou. Určují ji orosené tóny klavírních linek Pavla Sotoniaka, které mají v sobě atmosférický třpyt podobný lesklé jinovatce v ranním rozbřesku. Píseň ztvárnil Sváťa Tulej, který se nemusel přemáhat k romantickému výrazu.

Po této rozostřené baladě přichází ke slovu opět srdnatý, bodrý a živelný Jura Bosák, který si doslova zgustnul na písni Ve vyježděných kolejích. Její lapidární text je ovšem perlou, jakých se rodí jen pomálu: „V kulisách tvého mikrosvěta / Zvolna rozmáhá se vzteklina / Máš ústa zlobou podemletá / Dávno už nám došla vakcína.“ Naprosto výstižné a mrazivé vystižení současných nevraživých poměrů a mezilidských vztahů.

Zapálím sirku zpívá Adéla Bystroňová, je to ponorný nebo spíš vznětlivý song, který škrtne o duši a snadno někoho zapálí… „Polykám nebe, polykám peklo / Andělé andělům křídla rvou / Krvavé nebe nás do naha svléklo / Zapadlo za obzor i do nás dvou. Drsná metafora ukazuje, že biblické symboly nemusí sloužit jen k přihlouplým příměrům romantických slaďáků: skutečná citová písnička občas musí i pořádně pálit.

Závěr alba halí do tlumeného světla Neviditelná lucerna 1 a 2. Už samotný název je hříčkou, která zvedá koutky do úsměvu. Pobaví parodie současného slovníku: „Nocí megačernou rád tě provedu, rád ti posvítím…“ ale i asijské motivy a způsob, jakým se písnička překlápí do své invarianty v rytmu valčíku. To na pozadí hudební grotesky získává bezmála krylovské rozměry: „Vítám tě v moři bez kapky vody / V čirém prostranství za zemí nesvobody / Vítej tu v záři slunce, co mrazí / V bezvětří, v čistotě ryzích sazí.“ Paradoxy, oxymórony a úsměvná ironie, za níž se šklebí beznaděj světa a svévole mocipánů, jsou v závěru dokonány panoptikální a děsivou dohrou.

Podmázni kukačku Jakuba Kleina, Marka Hoblíka a jejich přátel je silně odhodlané, bolestné a upřímné album, které věří, že kreativitou lze zahnat chmury a trudnomyslnost. Písně mají příběh, který občas bolí, jsou plné pravdy, intimity a souvislostí, jež vedou k pochopení a souznění. Život je neustálý zápas o existenci, lásku a pochopení, a když se vám nepodaří podmáznout kukačku, můžete si alespoň s autory tohoto alba zazpívat: Jak uhlí přebírám tvá slova / Věřím, že v něm oheň ožije / Tys byla moje supernova / Já tvůj učeň astronomie.“

*