Petr Vrchlabský o sbírce Prostory za prahem: Když mě teď vydavatel obviňuje ze surrealismu, asi má pravdu

Co vám dělá poslední dobou radost?

Poslední dobou je to určitě vydání mé nové knihy. Mám prostředí Protimluvu rád, rád chodím za vydavatelem Jirkou Macháčkem a povídám si s ním, rozumíme si spolu, takže to mi radost určitě dělá.

Jste vystudovaný právník, vaše profese nemá k umění vyloženě blízko. Jaká byla vaše cesta k literatuře a zájmu o umění obecně?

Všechny tyto zájmy ve mně vzbudil můj dědeček. V dětství jsme se sestěhovali s rodiči mé maminky, takže když jsem přišel domů ze školy, dědeček tam byl. Zajímal se o výtvarné umění, podporoval výtvarné umělce Moravy, měl spoustu úžasných obrázků, které mám po něm teď já, byl sečtělý, uměl perfektně německy, rád četl, mimo jiné si jednu dobu dopisoval i s Maxem Brodem. Asi dvanáct let pracoval ve Vídni jako pokladník a jednatel Českého domu, měl v sobě Vídeň nasátou. Za těch pár roků, co jsme spolu bydleli, na mě přenesl celý tento svět. A doprovází mě to do zbytku života.

Vaše činnost byla spojená se Skupinou 1742. Má její název spojitost s prusko-rakouskými Slezskými válkami?

Ano. Samozřejmě. Jen na okraj, tam v rohu visí skupinový prapor, takový válečný, vypadá jako několik staletí starý. Tak tady visí takový relikt, který jsme s sebou tahali na ty svoje aktivity.

Jak byste čtenářům představil Skupinu 1742? O co vám šlo? Co vás spojovalo? Kdo jste byli?

Naše skupina se celkem dramaticky vydělila z ostravské pobočky Společnosti Karla Teiga, jelikož se v jejím jádru našli lidi, kteří zjistili, že vidí věci stejně. To byl takový tmel. Důležitá pro nás byla výstava v muzeu s názvem Akce kámen. Ta spočívala v tom, že když se vytrhala dlažba v podloubí Ostravského muzea, tak si každý z členů vzal jeden pískovcový, snad renesanční, její kus a naložil si s ním po svém. Vzájemná konfrontace jednotlivých způsobů našeho počínání se stejným východiskem byla zajímavá, takže jsme v tom ve skupině pak pokračovali. Měli jsme třeba výstavu Tajemství půd nebo úspěšnou výstavu věnující se hraběti Albertu Josefovi z Hodic na zámku ve Slezských Rudolticích. Na výstavách na sebe bylo všechno navázáno, texty, výtvarné počiny a podrobná fotodokumentace společných výprav a aktivit, které tomu předcházely. Naše tvorba se opírala o společné zážitky. U hraběte Hodice byl nosným artiklem model jeho, no řeknu to, mrtvoly z drátěného pletiva potaženého škrobeným papírem s obličejem, drápy a metály z kovu. Model ležel na autentickém umrlčím stole, který jsme získali z márnice kostela v obci Karlovec nad Slezskou Hartou. To byl autentický stůl, kde hrabě ležel. A kolem toho se rozehrála celá série osobních objektů, obrazů, textů a tak dále. Tímto způsobem jsme postupovali i v jiných případech. Většinu těch výstav jsme měli v Ostravském muzeu, pak i v Galerii Mlejn, jednou v parku, tam je dneska nějaká kavárna nebo cukrárna. Těch výstav bylo pět nebo šest, mezi lety 1995 do roku 2003. Poslední měla název Tma a temnota a tam jednotící impuls spočíval v tom, že jsme jeli do Rychlebských hor o Svatojánské noci, rozešli se každý jiným směrem a řekli si, že se ráno sejdeme tam někde dole u nějakého dubu. Každý strávil tu noc sám a něco si z toho odnesl.

Petr Vrchlabský. (Foto: Lukáš Ston, GVUO)

Stejný záměr jako Skupina 1742, tedy připomínání, má i vaše první kniha S pamětí v zádech. Jde vám v ní o připomínání starého, zaniklého, zapomenutého, je to tak?

No, to určitě. Jsou to vzpomínky na místa, na jména, na dospívání… Snažil jsem se zachytit to, co jsem za svých procházek a svého vnímání Ostravy tenkrát zažil. Protože to mě baví a vždycky bavilo, to procházení místy a jejich vnímání. Paměť mi ještě funguje, takže jsem to dokázal i zpětně poměrně v detailech zachytit.

Takže osvětlujete, co má být osvětleno?

Nevím jestli má být, ale já si myslím, že ano.

Proč je pro vás Ostrava milovaným městem?

No já nevím, konkrétně o tom pojednat neumím. Já jsem nebyl milovník tohoto města. Kdyby se mě někdo tenkrát tváří v tvář zeptal, tak bych jim řekl, že jsem nějakou lásku neměl. Vždycky, když jsem se do Ostravy vracel, jsem cítil tísnivý pocit, vždycky jsem chtěl skončit v Praze. Jsem rád, že jsem tam neskončil. No ale přes tento negativní vztah jsem prolézal tou Ostravou, protože jsem musel. Na uvedení mé knihy složené z článků, které vycházely v revue Protimluv, Herbert Procházka řekl: „Z té knihy jde vidět, že ten Petr má tu Ostravu rád.“ Mě to zarazilo a od toho okamžiku to tak je.

Máte zde oblíbené místo?

No mám, samozřejmě, nedaleko odsud, tam za kostelem svatého Václava, kde stojí ten nešťastný Nepomuk bez atributů a nakloněný, který vypadá že spadne, za ním je torzo hradební zdi, tam byla městská brána a když obejdete to torzo hradební zdi, tak tam je takové zákoutí. Je tam lavička, průchod k řece přes ten moderní objekt, kterému se říká Ostravská brána. Je tam stěna porostlá břečťanem, je to takové tiché místo, kterých v Ostravě, upřímně řečeno, není. Tam sedávám rád, ostatně na přebalu své první knihy jsem měl snímek zrovna tohoto místa.

Nová kniha Petra Vrchĺabského. (Foto: Lukáš Ston, GVUO)

Přesuňme se k aktuální knize Prostory za prahem. Chtěla bych se zeptat na její název. Jsou to prostory za prahem venku, uvnitř, nebo obojí?

Já myslím, že obojí. Jedna z výstav Skupiny 1742 byla inspirována hradem Fulštejn u Bohušova. Název sbírky je obsažen v názvu té výstavy. Prostory za prahem jsme chápali jako obojí tenkrát a chápu to tak i zpětně.

Časový rozptyl vzniku vašich básní ve výběru v knize je velký. Jak probíhala příprava sbírky? Předal jste Jiřímu Macháčkovi, který sbírku kompletoval, celý svůj básnický fond a on si vybíral? A víte podle čeho?

Přesně tak, nechal jsem mu volnou ruku. Samozřejmě tam byly i věci z mého mládí, když mi bylo třeba dvacet let, z toho Jiří nic nepřevzal a já to chápu. Byl to takový ten mladistvý patos, a to ke knize nesedí. Takže jsem mu dal všechno a on vybral jen něco, ať to není vyčerpávající. S jeho výběrem jsem souhlasil. Myslím, že vybral dobře.

Jaký zlomek básní vybral? Jste grafoman?

To ne. Když střelím od pasu, tak zhruba dvě pětiny. Měl jsem ta období různá, někdy jsem psal a jindy ne.

Na křtu knihy pan Macháček označil vaši tvůrčí metodu jako surrealismus. Ten se dá vnímat jako metoda, ale také jako ucelené umělecké hnutí. Máte jej pro sebe definovaný?

Já ho definovaný vlastně nemám. Zajímal jsem se o veškeré výtvarné umění a výtvarno a nikdy jsem k surrealismu netíhnul. Až teď s odstupem let sám uznávám, že když mě teď třeba Jirka Macháček z toho surrealismu obviňuje, tak má vlastně pravdu. V době, kdy jsem tu poezii psal, jsem to tak nevnímal, ale podprahově to do značné míry tak bylo. Po převratu začaly působit v Ostravě různé aktivity, včetně pobočky Společnosti Karla Teiga. Gró celé její aktivity bylo kolem Surrealistické skupiny v Československu. Můj nejlepší kamarád byl v kontaktu s Františkem Dryjem, takže ten to také rozhýbával. Když se po několikaletých peripetiích ustanovila Skupina 1742 jakožto konzistentní uskupení, akceptovala a převzala metody tvorby surrealismu. I ty pověstné dotazníky, cadavre exquis, společné navštěvování míst, na které pak byly nasazeny výstavy, vzájemné formování, to byl surrealismus v praxi. Rozhodně tam chyběla ta ideologie hnutí s vylučováním, ostrakizováním, odcházením, lpěním na ryzosti a čistotě tohoto hnutí a politické orientace, to jsme neměli. Tvůrčí metody ale určitě ano.

Petr Vrchlabský. (Foto: Lukáš Ston, GVUO)

Vracíte se ve své poezii k někomu, někam?

Jestli si máme říct nějaké autory, tak myslím, že vědomě určitě ne. Mou generaci svého času ovlivnil Franz Kafka, co si budeme povídat. K němu mám blízko, třeba takovým zjitřeným vnímáním. To je ale jen fragment. Že bych k nějakému autorovi tíhnul, nebo se na někoho upnul, to ne.

Jaká báseň ze sbírky je vaše nejmilejší?

Je to jistě Slavia.

Existuje pro vás konkrétní moment inspirace?

Surrealisté by to neslyšeli rádi, ale není to sen. Sen ne, s jednou výjimkou, a to je báseň Sedlčanský klášter. To byla skutečně parafráze snu, ale jinak sen ne. Ale co v konkrétnostech, v jednotlivostech je ten impuls, podnět? Já myslím, že všechno, neumím říct, že by to bylo něco vědomě, vyplývá to. Myšlenky se tak různě honí, to je těžké uchopit, rozhodně nemám plán, program nebo záměr. Myšlenka, dojem, zážitek putuje a pak mě napadne to chytit. Ze sbírky bychom ale mohli vydestilovat několik takových bloků. Zcela flagrantní jsou dvě pařížské básně, tam byla zcela otevřená inspirace. Pak jsou tam melancholie a milostná poezie, které mají původ v nějakých vztazích. Další jsou v určitých směrech vybičované reakce na nějakou automatickou výtvarnou tvorbu členek 1742, tam to šlo až trochu do krajnosti, ty Neoprášené myšlenky, to uznávám. Dneska k tomu nemám už tak vřelý vztah, řekněme. Pak tam jsou nějaké osobní prožitky, některé, ty závěrečné, jsou inspirované společnou výstavní aktivitou, poslední báseň je toho ryzím příkladem. Poslední skladba se věnuje jako celá sbírka prostorům za prahem, to je hrad Fulštejn. A nejenom hrad Fulštejn, ale něco dál, nějaký svůj svět. Když člověk začne, tak neví, kde skončí.

Komu byste svou sbírku doporučil? Když držíte svou knihu v rukou, dokážete si představit modelového čtenáře?

No nechci hned říct, že to nevím. Na to asi neumím odpovědět. Vím ale koho ne. Není to, bez pejorativního vyznění, pro pragmatiky, typy exaktní, technické… Nenaplňuje to ani představy krásné poezie, ta to totiž určitě není.

Mohl byste doporučit čtenářům nějakou trasu na procházku?

Trasa zní jako něco lehce organizovaného. Spíš bych doporučil některá místa. Na Ostravě každého fascinuje takzvaný industriál, to mě taky. Oblast Dolních Vítkovic mi k srdci přirostla z toho důvodu, že jsem tam rok pracoval u lopaty. Chodil jsem tam tenkrát pod vysokými pecemi kolem plynojemu do práce, pracoviště jsem měl v budově dnešního Národního zemědělského muzea. Z toho důvodu cítím na tomto místě nostalgii. Za rok jsem si tam i s mnohými zážitky uvědomil, že stačí jeden krok a je po vás. Když jsem tam pracoval, stačilo málo a octl bych se tváří v tvář smrti. Své smrti. A na druhou stranu, když to úplně otočíme, tak třeba ulice Vítězná u parku směrem k tomu památníku, tam jsme bydleli se zmíněnými prarodiči, takže svět pěkných vil a toho prostředí mě taky oslovuje. Je to trochu kontrastní, taková noblesní Ostrava pěkných vil, měšťanských rodin a pěkných poměrů, starožitných lustrů, vychovaných dětí chodících do tenisové školy do Komenského sadů, jako já. Takže myslím, že ty dva kontrasty jsou charakteristické. Ale nějakých tras by mohlo být mnoho. Můžu se taky procházet po Nábřeží SPB v Porubě, bydleli jsme totiž v Oblouku, a vzpomínám.