Halina Františáková o nahrávce s Alfredem Strejčkem: Při natáčení mě až mrazilo, kolik životní pravdy tam je

Nové cédéčko Ani v ráji není dobré být sám mi udělalo velkou radost. Jeho tématem je láska a manželství v židovských příslovích. Jak tohle téma v tobě rezonuje, co ti dává a jak ho vnímáš?

Já na lásku v manželství věřím, i když od rozvedené ženské s třemi dětmi by se to možná nečekalo… Vždy jsem si říkala, že když se z manželů po letech stanou nejlepší kamarádi, kteří se milují, je to výhra. Ale zároveň také vím, že pokud se tak stane, je to vlastně zázrak. Naštěstí tyto zázraky kolem sebe vidím, a tak na lásku, nejen v manželství, věřím. Ostatně právě autor tohoto CD se svou paní oslavil již 50 let od chvíle, kdy si řekli, že se vezmou, a oba jsou pro mne jedním z těch zázraků.

V knize Ani v ráji není dobré být sám Tomáše Novotného je vše odhaleno až na dřeň, jak se říká. Od zamilovanosti přes sňatek, manželství až po nevěru a rozvod. Prostě židovská ověřená mudrosloví, jak jde život. Během natáčení mne někdy až mrazilo, kolik životní pravdy tam je…

Na nahrávce recituje z knihy Tomáše Novotného Alfred Strejček, s nímž spolupracuješ už řadu let. Jeho hlas je magický, taky byl letos po zásluze oceněn Thálií za celoživotní dílo a jeho projev patřil, myslím, k nejsilnějším v celé historii udílení těchto cen. Jaké místo má pan Strejček ve tvém životě?

Obrovské! Jak profesně, tak hlavně lidsky. Poznali jsme se osobně téměř před čtvrt stoletím. Řadu let jsem sledovala a stále sleduji jeho koncertní vystoupení se skvělým Štěpánem Rakem, úžasnou Jituškou Molavcovou, báječným Janáčkovým kvartetem a spoustou dalších skvělých kolegů. Některé jeho pořady jsem viděla mnohokrát a můžu je slyšet pořád a pořád. Tolik moudrých myšlenek, dnes tak aktuálních! Pan Strejček má neskutečný dar – dát do textu to podstatné. V jednoduchých větách, žádná náročná souvětí. A ještě to říci tak, až z toho příjemně mrazí. Asi před dvaceti lety, když mně a klavíristce Elišce Novotné nabídl spolupráci, jsme vytvořili průběžně několik projektů a dva z nich jsme vydali také na CD: Hudba má tu moc s texty Williama Shakespeara a hudbou anglických skladatelů a Krajinou domova z děl českých skladatelů a básníků. Každičké setkání s ním, ať už koncertní, pracovní, nebo „jen tak“, bylo a je pro mne svátkem. Nejednou jsem mu řekla, že je takový můj profesor Henry Higgins, který mne dělá lepší.

Hudbu k audioknize napsal opět Tomáš Novotný, interpretace ses ujala ty sama. Byla to pro tebe komfortní role? Přece jen tě častěji slýchám ve spojení s dalšími nástroji…

To máš pravdu. Nejčastěji hraju v duu s Eliškou Novotnou, v souboru Musica a tre s Eliškou a Liselotte Rokytou, která hraje na Panovu flétnu, popřípadě v jiných komorních variantách. Občas hraji v projektu Bach trochu jinak, což jsou Sonáty Johanna Sebastiana Bacha pro sólové housle, ale i tyto hraji s klavírem – klavírní doprovod k nim napsal Robert Schumann a já se cítím „bezpečněji“, když mám vedle sebe parťáka … Takže Židovské miniatury byly pro mne výzva a zkouška v jednom a tady musím poděkovat paní režisérce za trpělivost (úsměv).

Jak se ti kompozice Tomáše Novotného hrály? Jedná se o lidové melodie, autorské skladby, nebo něco mezi tím?

Tomáš Novotný je velká persona, a to nejen v Ostravě. Ne každý ví, že tento kněz, vysokoškolský pedagog, náš přední hebraista a také jeden z překladatelů Starého zákona vystudoval konzervatoř v Praze na lesní roh, dirigování a skladbu a dostal nabídku na místo hornisty do České filharmonie, kde nakonec nenastoupil a začal se věnovat zcela jinému oboru. Protože jeho tvorbu, jak literární, tak hudební sleduji už několik desetiletí, přišlo mi zajímavé propojit obě tyto jeho stránky. Tomáš Novotný řadu písní a skladeb, které napsal, zveřejňoval spoustu let anonymně nebo pod pseudonymem. Dost populární je všude třeba píseň Kol Berama. Zpívá a hraje se po celém světě a nikdo neví, kdo je autor. Prostě zlidověla…

Židovské miniatury napsal pan Novotný původně pro violoncello a poslal mi nahrávku. Napsala jsem mu, že je škoda, že něco takového nemá pro housle a skoro obratem mi od něj přišly noty v houslovém klíči. A to bylo něco! Židovská hudba se hraje úplně jinak a byl to pro mne proto trochu oříšek, i když židovskou hudbu a kulturu sleduji léta. S jeho pomocí jsem nakonec něco vytvořila…

Album bylo natočeno v Českém rozhlase Ostrava a resortu Šarlota. Kdo se ujal hudební režie a proč se točilo na dvou různých místech?

Režie se ujala má dcera Hanka. Poté, co mi hudebně zpracovala CD i klip našeho souboru Musica a tre, jsem jí bez obav svěřila i toto. Režírovala jak slovo, tak hudbu. Jelikož pan Alfred Strejček již několik let žije ze zdravotních důvodů v resortu Šarlota v Prosečnici, slovo jsme jeli se zvukařem Michaelem Rumanem točit tam a hudbu pak dotáčeli ve studiu v Českém rozhlase Ostrava. Později se mi Hanka svěřila, že se trochu bála, jak budu reagovat na její připomínky jako matka. Samotnou mě překvapilo, že toto jsem úplně zahodila a pracovala s ní jako „cizí“ hudebník s režisérem. Ostatně slyší výborně a její připomínky byly naprosto věcné a v pořádku.

Můžeme se těšit na nějaký křest, kde album zazní v podání mistra Strejčka a tvých houslí?

Už jsme o tom s „mistrem“ mluvili. Mistrem dávám do uvozovek, protože při své skromnosti by toto oslovení nikdy nepřijal. Pokud křest proběhne, tak v Prosečnici. Pan Strejček tam pravidelně pořádá kulturní sobotní večery a ty bývají zcela zaplněny. Jezdí tam účinkovat jeho přátelé – špičkoví hudebníci i herci, bez nároku na honorář. Šarlota je nádherná budova, říkalo se jí kdysi dokonce Bílý hrad na Sázavě. Její historie sahá do období 1. světové války, kdy začala výstavba sanatoria pro pacienty s tuberkulózou. Stavba byla dokončena v roce 1921 a slavnostně otevřena pod patronací tehdejší první dámy Československa paní Charlotty Garryque – Masarykové. Prezident Masaryk osobně daroval na dokončení stavebních prací nemalou částku. Proto také název Šarlota.

Další tvou radostí, ale i starostí je pořádání Cyklu komorních koncertů, o který se pod hlavičkou Agentury Presto staráš už téměř čtvrt století! Přiznáváš si to šílené číslo?

Ani ne (smích)… Každý rok se to stejně mění. Tak jako číslo mého věku. Ale pravda je, že toto se mi pamatuje trochu lépe, neboť ten první ročník, který ještě probíhal na Janáčkově konzervatoři, jsem začala několik dní po porodu mého nejstaršího dítka. A tam si věk prostě pamatovat musím. Mnoho let pak koncerty probíhaly v Českém rozhlase Ostrava, kde vznikla spousta krásných live nahrávek. Při rekonstrukci rozhlasu se pak večery přenesly do Národního divadla moravskoslezského, kde v jeho Slavnostním sále probíhají dodnes.

Kolik času ti vlastně organizování této akce spolkne?

Neblázni, ještě se zamyslím a přestanu to dělat! Organizace, dramaturgie, smlouvy, faktury, telefony, termíny, finance, reklama, schůzky… Pravda ale je, že od té doby, co koncerty dělám ve spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským, kde mi pan ředitel Jiří Nekvasil vychází velice vstříc, a mám velkou pomoc také v Katce Svobodové a Peťce Pifkové, se dá zařídit téměř nemožné. Třeba nové koncertní křídlo Petrof…

Letos tedy Cyklus komorních koncertů Agentury Presto vstoupil do čtyřiadvacáté sezony. Jaké lahůdky jsi pro své věrné publikum přichystala tentokrát?

Zatím proběhly dva koncerty. V říjnu to byl flétnový soubor Ensemble Triflauto a teď v listopadu zahrála houslová legenda Václav Hudeček a klavírista Lukáš Klánský. Snažím se, aby v každé sezoně byly zastoupeny různé nástroje, odlišná hudební období, a hlavně špičkoví muzikanti a soubory. Na jednom ze všech koncertů v roce už několik let vystupuje laureát mezinárodní soutěže Beethovenův Hradec. Chci tak představit publiku i mladé začínající talenty. Například skvělý houslista Jiří Vodička, nyní sólista a koncertní mistr České filharmonie, v Cyklu komorních koncertů začínal jako neznámý mladý student… Těším se vždy na každý koncert, který má zaznít. V této sezoně jsem si ale dovolila trochu „úlet“. V květnu jsem pozvala hudební rod Mráčků a v červnu pak hudební generaci Klánských. Takovéto koncerty ještě v Ostravě neproběhly.

Nelze si nevšimnout, že stylové nůžky tvého koncertního cyklu se v posledních letech rozevřely i přesahům klasické hudby s jinými hudebními žánry. Co tě k podobné dramaturgii vede?

Pravda je, že už od první sezony Cyklu komorních koncertů se pravidelně jeden „klasice“ vymykal. Zazněl buď večer folklorní, jazzový, muzikálový nebo komponovaný pořad slova a hudby. Obecenstvo tuto změnu vždy rádo přivítalo, a tak se to každoročně stalo už od začátku pravidelností. Nejinak tomu je tuto sezonu, kdy v únoru zazní slavné písně Beatles v koncertní úpravě pro kytaru ve tvém podání.

Jako vystudovaná houslista máš nejblíž ke klasické hudbě, které další žánry tě oslovují a máš je ve svém hledáčku?

Já neškatulkuji hudbu na klasickou či jinou. Samozřejmě v rámci svého vzdělání a oboru musím umět o hudbě mluvit a zařadit ji, kam patří. Ale sama v sobě dělím hudbu na dobrou a špatnou. A tak u mne v hudební knihovně najdeš klasiku, jazz, pop, folklor i country…

Vedle muziky a organizování koncertů se věnuješ také výuce hry na housle. Co ti dává tato praxe?

Zrcadlo. Výuka hry na housle je pro mě nejen způsob, jak předávat své zkušenosti a znalosti, ale také příležitost k mému vlastnímu obohacení – nejednou si při učení uvědomím, co sama mohu zlepšit, na čem zapracovat. Každý žák je jiný, nutí mě přemýšlet, jak společně dojít k výsledku radosti ze hry. Proces učení je nekonečný. Čím jsem starší, tím víc mne tato cesta baví, naplňuje a zároveň nutí k pokoře k tomuto povolání.

Baví děti cvičit na housle i v době, kdy jsou téměř neustále obklopeny technologiemi?

Popravdě si myslím, že děti, které baví cvičit, bylo a je minimum. Ani mne to jako dítě nebavilo a zůstala jsem u houslí jen díky přísné mamince, které dnes za to děkuji. Nejprve totiž přijde velké nadšení, které však po nějaké době skončí. To, když děti zjistí, že je třeba také něco dělat pro to, aby to hrálo. A místo běhání venku je třeba jít do hodiny… Toto se však netýká jen cvičení na nástroj, ale i jiných disciplín. A pak je nutná nejen motivace učitele, ale také spolupráce s rodiči. Přijde totiž období nechuti a vzdoru, a to je třeba vydržet. Myslím si, že je důležité v žácích probudit touhu po tvoření – sami mohou zahrát či zazpívat čistý a barevně hezký tón, tóny spojovat a nakonec provést celou skladbu a mít z ní radost. Snad právě tímto poznáním se v nich začíná probouzet i touha po kráse a umění. A časem třeba zajít na koncert či do divadla.

Co tvé vlastní děti? Šly ve tvých šlépějích?

Všechny navštěvovaly základní uměleckou školu. Chtěla jsem jim ukázat různé cesty, kterými je možné v životě jít. ZUŠ byla jedna z nich, ale ne jediná. Pochopitelně hudbu doma slyšely každý den, ale všechny měly možnost volby. Nejstarší Hanička vystudovala hru na klarinet na Janáčkově konzervatoři, nejmladší Honzík nyní studuje v kvartě na Hudebním gymnáziu v Praze housle a Anička ukončila první cyklus ZUŠ na housle a jediná se rozhodla být „normální“, jak doma říkáme, a tak studuje na gymnáziu. Ale všichni tři mají hudbu rádi a to je, myslím, to nejdůležitější.

Kromě hudebního světa máš ráda hory … Je to tvoje únikovka?

Spíš potřeba. Hory miluju. Někdo navštěvuje psychologa, já odjedu na hory a tam si v tichu vše promyslím, srovnám v hlavě. Když jedu do těch vyšších, tak si na štítech lehce uvědomím, co je v životě podstatné, když mám pod sebou obrovskou propast a šlápnutí vedle se nepřipouští. Najednou starosti i obavy mizí a já vidím, co a jak dál. Ale když je času míň, stačí mi sauna nebo si jít zaplavat.

Blíží se Vánoce, svátky, které lidé prožívají velmi rozdílně. Jak je ráda trávíš ty se svou rodinou?

Každoročně na chaloupce v Beskydech. Je to dřevěnka na polosamotě, kde si topíme dřevem v krbu, a když je sníh, musíme si vše vynést, protože nahoru autem nevyjedeme. Lišky tam dávají dobrou noc. A to doslova. Občas se tam zatoulá i medvěd či vlk. Máme tam gramofon, spoustu desek, filmů, knížek… A signál tam dost lítá, takže i klid (úsměv)… A hlavně živý stromeček, který zdobíme postaru slaměnými ozdobami a sušeným ovocem. Už se na tyto boží svátky naplněné nadějí a láskou moc těším.