Intimnější, nutkavější a magický. Mario Šeparović na novém albu On posouvá vlastní hranice

Když vyšla jeho předchozí deska, vytknul jsem v závěru své recenze pouze absenci minutáže jednotlivých písní a chybějící celkový čas na obalu CD. Tentokrát si Mario Šeparović základní údaje pečlivě ohlídal. A nejen to. Album On je v některých ohledech mnohem pestřejší, překvapivější a naléhavější než Crosswalk. Na špičkovou zvukovou stránku alba si člověk zvykne okamžitě, podobně rychle se dostanou pod kůži kytarové linky, které mají charisma a nešetří emotivními tóny.

Magické ovzduší se rozprostře hned v úvodní milostné baladě Is It a Sin? (Je to hřích?). Hudba plyne klidně v ostinátní basové prodlevě, Šeparović vypráví svůj příběh zpočátku decentně, téměř jako nezávislý pozorovatel. Proto po instrumentální mezihře překvapí, když se jeho vokál vzepne o oktávu výš do oslovení plného vášně a touhy.

Následující Oh Friend je hravou záležitostí, která má blízko ke gospelu a funkovému frázování. Ke spektakulární písni Anymore Šeparovič přizval pouze perkuse v podání Marka Hoblíka, které ozvláštnily zvuk alba. Dominuje zde akustická kytara v neotřelých intervalových postupech. Nechybí ani foukací harmonika, která písni propůjčuje zvláštní kouzlo podobné akustickým songům Led Zeppelin.

Big Rig má svižný styl amerického country, které se zřetelně ozývá ve stylově perfektně ztvárněných bicích Matěje Drabiny. Uprostřed alba se skrývá oáza v podobě instrumentálky Desert Waltz, jejíž zvuk kolorují housle a viola Radky Tihelkové. I zde se nachází progresivní postupy, které prozrazují odvahu autora hledat v nových teritoriích a nespokojit se s běžnou rutinou.

Po osvěžujícím Pouštím valčíku přichází groove jako přesné záseky sekyrou do polínka. Skladbě Undercover vévodí bluesová atmosféra, která místo obligátního tečkovaného rytmu běží v synkopách. Nechybí ani harmonicky zajímavé mezihry, které příjemně oživují záměrně monotónní charakter sloky.

Největším překvapením alba je úchvatná vokální skladba Galeb i ja, pod níž je podepsán autorský tandem Zdenko Runjic, Tomislav Zuppa a Stipica Kalogjera. Tenhle srdcervoucí návrat k jugoslávským kořenům Mario ztvárnil zcela sám navrstvením vlastního vokálu do hlasového přediva, které zní jako regulérní vícehlasý sbor. Je to nejdojemnější moment celého alba, který naznačuje, kolik skrytých komnat se v tomto charismatickém muzikantovi asi ještě prostírá. Píseň má příznačný folklorní nádech typický pro neklidnou a vznětlivou balkánskou hudbu. Její harmonie je bohatá na modulace a proměny durového a mollového tónorodu. Alfou a omegou je fantastický pěvecký výkon, který ostatně Šeparovič předvádí ve většině písní…

Následující song The Game napsal Vojtěch Šňupárek ve spolupráci s Teresou Polk, která je vedle Šeparoviče podepsána pod vkusně rýmovanými texty nejčastěji. Písnička nepřináší k rozměru alba téměř nic nového, kromě typicky tečkovaného bluesového shuffle rytmu. Je inspirativní vidět oba muzikanty spolu na pódiu, ale autorské album Šeparoviče by se bez této skladby i obešlo. Osobnější rozměr má následující The Magician, který se opět vymyká z množiny oddechových mainstreamových hitů směrem k naléhavější výpovědi. Slyšíme zde opět akustické kytary kořeněné tajemnou harmonií, přesuny těžkých dob na lehké a kontrasty plné zdánlivého klidu a číhavého napětí.

Na závěr alba přichází zklidnění. Spring Aweking se odehrává jak jinak než ve folkovém hávu, tentokrát bez přítomnosti bicích a perkusí. Kytary a vokál Šeparoviće zdobí pouze pozorné klavírní doprovody Pavla Sotoniaka, který dokáže byť jen několika tóny vdechnout písni jedinečný rukopis. Album pomalu tajuplně mizí někam do nenávratna v kytarových kudrlinkách Šeparoviće, až si jeden říká, že těch sedmatřicet minut uplynulo příliš rychle.

Mario Šeparović. (Foto: Facebook kapely)

Šeparović svou druhou desku nazval On. Je to docela prozíravé, sebestředných egoistů, kteří se vloupají do něčí duše a žvaní furt jen o sobě, je na světě víc než dost. Pozorovat se s odstupem není nikdy na škodu. Název alba ovšem může stejně tak dobře ponoukat k označení zapnutého spotřebiče, komba… vlastně čehokoli a kohokoli, kdo je pro někoho dalšího na příjmu. Šeparović svým albem nádherných písní docela výrazně přesahuje běžnou úroveň regionální hudební produkce. On vlastně svým způsobem může zamotat hlavu každému, kdo muziku poslouchá pozorně a hledá v ní cesty, analogie a kouřové signály.

Oproti první nahrávce se Šeparović zřetelně vymanil z mainstreamového pozlátka a vydal se o poznání nezávislejší cestou. Písně jsou intimnější, mají své instrumentální tišiny a akustická zákoutí, lyrické momenty převažují nad potřebou něco si dokazovat. Možná hledá cestu sám k sobě, ke svým kořenům, aby zjistil, že „uprostřed snu věci nejsou tím, čím se zdají být“. Aby jen trpělivě a vděčně pozoroval, jak roční doby přicházejí a mizí v nenávratnu. Jako by se stal součástí této permanentní proměny a přijal s pokorou a vděkem tak obyčejné věci, jako je příchod jara: „Hej, zlato, svět čeká, je to čerstvé a je to nové. Rašení jara nám ukáže všechny věci, které můžeme dělat.“  Podařilo se mu to báječně!

*

Mario Šeparovič & Band: On.  Album bylo nahráno ve Studiu S1 Českého rozhlasu Ostrava na jaře a v létě 2024. Účinkují Mario Šeparović (kytary, vokály, harmonika, violoncello), Matěj Drabina (bicí nástroje), Jan Smichovič (baskytara), Pavel Sotoniak (klávesy), Marek Hoblík (perkuse), Petr Moczek (baskytara), Vojtěch Šňupárek (elektrická kytara), Marek Dufek (basa), Radka Tihelková (housle, viola). Hudební a zvuková režie: Marek Hoblík. Art cover: David Hibsch. Foto: Petr Mohykán. Celkový čas 37:08. Vydáno vlastním nákladem v roce 2024.