Člověk se po prvotině jakoby učí znovu psát, říká básník Dominik Bárt, jenž rediguje edici Mlat

První svazek edice Mlat vyšel na podzim 2021, před třemi lety. Sbírka Převážná doba tehdy ostravského autora Františka Hrušky, jenž nyní žije v Brně. Jak vůbec vznikl nápad vydávat novou edici debutů? A kde se u toho vzal Dominik Bárt, tehdy 23letý student bohemistiky?

Větrné mlýny napsaly e-mail, já ten e-mail otevřel a odepsal jsem na něj. A vznikla edice. A jsem za tu jejich odhodlanost, důvěru a péči vděčný. Neskončilo to edicí, jí to začalo: kromě knih pořádáme autorská čtení Omlatina, kde vystupují jak autorstva edice, tak jiní mladí píšící a tvořící i v jiných médiích než je literatura, třeba uvedení knih Králové a Vaňka v Praze mělo pod palcem performativně-zvukové těleso sedmnácti lidí, v Brně jsme spolu komorně spojovali elektroniku a akustiku.

Omlatina se dokonce netýká jen česky píšících. Za poslední tři roky jsme na Omlatinu pozvali tři polské autory a autorky. Jedné z nich, Ani Adamowicz příští rok vyjde ve Větrných mlýnech v mém překladu první básnická kniha v češtině. Každý, kdo v Mlatu publikuje, taky svou knihu načte a ta pak vyjde ve formě audioknihy na streamovacích platformách. Všechny ty role ve mně – autor, editor, překladatel, teoretik – spolu náruživě hovoří, nesouhlasí a učí se jeden od druhého.

Těžké role. Ohlasy na edici Mlat jsou většinou příznivé, prvotin ale vychází hodně i v jiných nakladatelstvích, i když pro ně nemají speciální ediční řady. Probíhá v literárním provozu i jakýsi konkurenční boj o talentované debutanty?

Debutů není málo, ale ani hodně. Stále jsou ediční plány na dlouho dopředu plné, v Mlatu a určitě i jinde. Samozřejmě, že nějaké nesoulady a dravosti mohou být, a musí, ale je to jen hra…

Ediční řada prvotin se časem musí dostat do určité slepé uličky, protože úspěšní debutanti jistě touží vydat druhotinu. Edice druhotin je nesmysl, ale nenapadlo vás založit něco takového?

Druhotina je naopak velice obtížná záležitost! Člověk se po prvotině jakoby učí znovu psát. Pochopí, co to je psát knihu a co to obnáší. Mnozí teprve – a hovořím právě i za sebe, jako autor, který to zažil – jakoby teprve začnou psát. Ale dělat pro druhotiny edici není myslím nutné. Naopak, ať není u druhotiny autorství omezeno. Ať je to překvapení.

Prvotinu jste v Mlatu vydal v roce 2021, jmenovala se Spodoby. Kdy se tedy do tiskařské černi obarví i další rukopisy?

Snad již příští podzim jako součást intermediálního projektu Diskotéka avantgard, jehož součástí je taky Elena Pecenová, Dalibor Maňas a Jiří Šimčík. Budou to rovnou tři knihy, má, Elenina a Daliborova, budou různě provázané, a hudební album, trip a hop, a… To be continued… Nenazváno…

Knihy z Mlatu povyšuje i grafická úprava a sazba mistrů grafiky z pražské UMPRUM, dvojice Čumlivski & Horváth. Pokaždé je v něčem jiná, což dává edici originální vzhled a čtenář se těší na další trik těchto tvůrců. Mají tyto grafické proměny nějaká pravidla?

Zajímavostí je, že hřbet knihy je na opačné, tedy přední straně. Každá kniha je jinak široká. Šířku určuje nejdelší verš v knize. Občas je těžké během redakce nemyslet na tuto „moc“… zkrátit, nezkrátit…

V edici Mlat vydávají prvotiny Jakub Vaněk a Alžběta Králová. (Foto: Větrné mlýny)

Nové dva svazky Mlatu právě zažívají „křest“, ale nad tímto slovem se vede mezi literáty dlouhá léta vášnivá diskuse. Je vůbec vhodné pro uvádění nových knih? Jsou slyšet i hlasy, že křtěn může být jen člověk. I když jsem byl také pokřtěn, za křesťana se nepovažuji a profánní využití slova je mi sympatické, to je prostě vývoj. Jak to máte vy?

Myslím, že v ateistickém Česku docela dobrý… Je to symbolický akt, který je vlastně dost osobní, chcete-li. Křtíme na každé štaci. Já si křest vlastní knihy v Brně i Ostravě pamatuji velice dobře a je to zpětně pro mě docela zásadní moment, nebo spíš onen symbolický akt, stejně jako lidé, kteří se toho „křtu“ na mé oslovení ujali. Zvlášť u debutu. U těch dalších knih bych to tak neprožíval. To už musí každý sám vědět, co jak proč dělá.

„Postupnou digitalizací svého utrpení / se stáváme novým živočišným druhem,“ píše básnířka Alžběta Králová ve sbírce Protékání ohrožených druhých, což je třináctý svazek debutové edice Mlat. Už jsem starý pes, takže tíseň vyřčenou v těch verších vnímám hlavně jako otec „digitálních dětí“. Je to vůbec sbírka plná obav, vám je ale teprve 26 let, jak byste tuto úzkostnou prvotinu charakterizoval z pozice editora a své generace?

Právě že ta sbírka je dávno za obavami, stejně jako stav naší společnosti a Země, kde úzkosti, konflikty, znečištění a nespravedlnost roste a je každodenní součástí, ale ti, co to změnit můžou, to nechávají být. Onehda jsem četl, že Bill Gates podpořil vývoj umělého másla, protože průmysl vyrábějící běžné máslo podle jeho názoru moc znečišťuje a je nákladný…

Alžbětina kniha, třináctý svazek Mlatu, na mě působí svým nezachytitelným vodním živlem, intuicí, vtěleným prožíváním i toho, co je za – za hranicí vědomí, poznání, za mým tělem, za „já“, kde se mé tělo pomalu přelévá v „ty“, až se postupně přelije v „my“. Je to poetika, která si uvědomuje – stejně jako vanjekova kniha, čtrnáctý svazek edice –, že nazvat jménem znamená něco ztratit. A každá ztráta je jen novým nalezením, pohybem. Že „já“ není něco nepropustného, ale že každá kapka v těle už někde někdy v někom byla a někam do někoho zase doteče. Že v sobě nese stopy druhých, kteří a které žili, žijí a budou žít v nás a my pak zase v nich. Všechna „já“ jsou součástí obrovského pletiva, které vytváří to, kde žijeme. Spíš než úzkost bych tam četl uvědomělost. Je to starost, která protéká mezi prsty.

Alžběta Králová se angažuje v klimatickém hnutí Limity jsme my, které se v posledních letech radikálně vyhranilo vůči koksovně Svoboda v Ostravě-Přívoze. Ta výrazně znečišťuje centrum Ostravy, a to i nebezpečným karcinogenním benzo(a)pyrenem, proto aktivisté předloni areál fabriky dokonce na několik hodin obsadili. Básník Filip Klega, který bydlí asi kilometr od koksovny, mi letos 24. října napsal: „Smrt koksovně! Nemůžu dýchat, smrad jak z pekla.“ Sbírka Protékání ohrožených druhých má skličující i bojové polohy, lze ale tvorbu Alžběty Králové chápat i jako angažovanou poezii?

Ty obrovské nadnárodní firmy, které jsou spolu s politiky a jinými vinny za současný stav prostředí i společnosti, o dopadu fosilních paliv a jiných technologií věděli z vědeckých zpráv již v 50. letech 20. století. Věděli to i politici, obě strany tehdejší železné opony. Dnes jsem narazil na skvělý mem, který tohle dobře vystihuje: https://www.instagram.com/p/DCexMiWyeYF/.

Já obě nové knihy z Mlatu vůbec nečtu „angažovaně“ nebo jako nějakou environmentální či přírodní lyriku, a to ze dvou důvodů: zaprvé klimatická krize není hrozba, to byla před 70 lety, nyní ji už žijeme; a zadruhé poetika Alžběty, stejně jako vanjeka, není o explicitnosti nebo tematizaci. Jde o poetiky vtělených zkušeností, a to nejen těch lidských. To, o čem já zde můžu jen hovořit, oni básnicky vtěleně ukazují a prožívají.

Obě knihy čtu v prvním plánu jako komplexní kompozice citlivé, soustředěné lyriky. Obsahují v sobě tolik témat, ale především perspektiv, vtělených zkušeností, života a tvorů, že je u nich dobré zachovat nenazváno. Nenechat za nás slova dokončit skutečnost. V druhém, hlubším plánu čtu obě knihy jako lyriku, která pracuje nejen s texty, ale s koncepcí (neplést s konceptualismem). Stěžejní silou obou poetik je prorůstání. Vše osobní se mísí s jiným osobním. Lyrický subjekt ve své perspektivě pojímá nejen svou tělesnou zkušenost, ale i těch těl, která vidí. Nepojmenovává, nevysvětluje, ale ukazuje, nazírá, ohmatává.

Ty knihy totiž nenabízí odpovědi, nepředkládají teze a myšlenky, ale přímo nám skrz ně zobrazují náš svět. Ztvárňují třeba různé myšlenky současné ekokritické filozofie (např. Timothy Morton) nebo teorie mysli a teorie vědomí (kognitivní vědy, teorie 4E nebo neutrální monismus). V těchto teoriích je vše materiální, fyziologické. Karteziánská opozice duše–tělo je iluzí, vše je vtělené. Já, vy, lidé, všichni živí tvorové, rostliny, věci, dokonce myšlení a slova vycházejí z fyzického pohybu… Vše je součástí tohoto pletiva. Svět tady nestojí jako cosi objektivního, do čeho jsme vrháni jako parašutisti a zpětně jej rekonstruujeme a poznáváme. Ten svět jsme my, svět s námi vzniká a zaniká v každém kroku. Prožívání a vědomí je potenciál všeho hmotného. A hmotné je vše kolem…

Autorem čtrnáctého debutu Při pohledu ze Země má podhoubí tvar vody je už zmiňovaný vanjek. V medailonku v knize je ale autor odtajněn, jde o redaktora literárního časopisu Plav Jakuba Vaňka (1992). Co stojí za tou dvojdomostí?

vanjek je autorská entita, kde se autor neskrývá, ale mizí. Je určitě několik cest, jak to vyložit. Snad poukázání na to, že „já“ je univerzální tekutou kategorií. Že to není jako ten svět něco esenciálního, ale že jej musíme vytvářet. A že jej nevytváříme jen my, ale i prostředí. Že „já“ nemůže existovat bez „ty“. Že je to místo, že je to tělo. Že to, co je v knize napsáno, se týká každého z nás, každý z nás může, ba je v jeho pozici. Anebo že tam jsme my všichni? Nevím přesně. A není to nutné. Přece nenazváno…

Součástí čtení Omlatina je také zin Omlatina, kde je rubrika s ironicky laskavým názvem „Staří mladí básníci“, kde ti „etablovaní“ píší o těch debutujících. K sehnání je na čteních, posléze jsou texty publikovány na Facebooku Větrných mlýnů. O Alžbětě Králové psala Tereza Bínová a o vanjek napsal Tomáš Gabriel mimo jiné toto: „Je to zvláštní autorská perspektiva: Já jsem nějakým způsobem vším živým a skrze tohoto Vaňka bych vám chtěl říci to a to. O lidském pohledu na svět se tu mluví spíš proto, že tento konkrétní Vaněk je člověk, než že by to bylo výsadním tématem autorského Já. V těle tohoto živočišném druhu například píšu básně, jako by se nám na pozadí říkalo, a je zřejmé, že ne všechna má těla jsou taková.“

Vaňkovy verše ve srovnání s Královou vnímám jako osobnější, ovšem v environmentální otázkách jsou oba stejně naléhaví. „Miluj svůj odpad / jako sebe samého,“ píše Vaněk. Mezi všemi možnými výzvami, jak zbytečně neplýtvat potravinami, jsem z této šel do kolen. Jednomu je ze sebe dokonce špatně, ovšem musí s tím dále žít. Poezie zase burcuje, i když jinak než třeba ta proletářská před sto lety. Ve srovnání s dvacátými lety 20. století dnes básníci nějaké davy neoslovují. Je to setrvalý stav spojený se zmíněnou „digitalizací utrpení“, anebo se poezii ještě někdy vrátí její silný hlas?

To je zajímavé, já zase čtu Alžbětiny verše osobněji. Jejich poetiky si jsou velmi blízké. Jedním z rozdílů je ten, že vanjek se dívá více shora, z vnějšku pozoruje to pletivo těl, jak lidé, tvorové, rostliny, věci, slova spolu interagují, jak se prorůstají. Vanjekovým já může být kdokoli z nás. Knihu Alžběty prožívám více zevnitř, její lyrické „já“ má svůj osobní příběh, je tam totiž navíc milostná či intimní linie. Zjišťuje, jak s druhým prorůst, a neztratit sebe sama a naopak. Protéká druhými, a mizí, rozlévá se. Ale obě perspektivy jsou součástí téhož. Není to ani dobře, ani špatně. Ani radost, ani smutek. Není to buď, anebo. Je to. Ekokritická filozofie obsahuje taky snahu uvědomit si, že „environmentální tematika“ není angažovaná, je to součástí našeho žitého světa jako gravitace nebo hlad.

A měla vůbec někdy poezie „silný“ hlas, co to je? Kdyby ano, tak nejsme tam, kde jsme. Poezie silným hlasem, není to jen nostalgie po něčem, co se nikdy nestalo? Proč po poezii něco chtít. A nasloucháme si v naší společnosti vůbec natolik, abychom do toho vpouštěli poezii? Proč by nás ona měla zachránit, když je všude kolem. Nepotřebujeme, aby se někdo ostentativně postavil a řekl „teď zazní poezie, panstvo!“ a my si sedneme na prdel, možná spíš opak… Čím jsem starší, tím víc jsem zmatený, co to ta poezie je, protože je to jen otázka situace a souvislostí. A zároveň mi občas jen protéká mezi prsty, jak je úplně všude kolem…

Třináctý a čtrnáctý svazek už jsou v knižní distribuci, co je možno prozradit o patnáctém a šestnáctém Mlatu?

Budou!