Martin Šenkypl a Vladislav Hroš o nové knížce: Společnou řeč jsme hledali delší dobu

Co vám dělá poslední dobou radost?

Vlado: Momentálně je to meditace při šití knih a vytváření něčeho pro mě důležitého, co mě právě naplňuje a baví.

Martin: Mně dělá radost čas strávený sám se sebou a introspekce s tím spojená.

Proč jste se rozhodli vytvořit bibliofilii, knihu vydanou v malém nákladu, ale s vysokou vizuální uměleckou hodnotou? Nebylo by jednodušší vydání přes renomované nakladatelství?

Vlado: Asi ne, protože bychom na knihu pravděpodobně dlouho čekali, nebo by se možná ani nevydala. Koncept naší knihy je docela složitý, spočívá i v kreativním procesu vývoje. Na začátku jsme nevěděli, do čeho jdeme, alespoň teda myslím, když mluvím za nás oba. Celý proces trval šest měsíců, možná i více, a projekt se vyvíjel postupně po celou dobu.

Takže na začátku bylo vaše setkání v baru, kdy jste se shodli, že spolu něco vymyslíte?

Martin: Přesně tak. Vlado byl ten, který inicioval tu akci, já jsem mu na začátku nedůvěřoval, protože jsem ho v tu chvíli moc neznal. Mou nedůvěru posilnil i tím, že celá věc hned ze startu uhasla. Nejprve mě oslovil, já jsem mu na nabídku kývl, přišel jsem s nápadem i texty, a pak nic. Zhruba půl roku jsem od něj neměl žádné zprávy, tak jsem s realizací už nepočítal….

Vlado: Ne, byly to asi tak dva měsíce, kdy jsem se mu vůbec neozýval.

Martin: Na delší časový úsek to tedy bylo mrtvé, pro mě tedy vyřešené. Další hospodská akce, kdy člověk něco řekne, každý má hodně nápadů a nakonec vše usne. A potom, když celá věc ožila, přišel pro mě nejdůležitější aspekt tvorby, tedy zápas o výsledek.

A proč ses tedy nakonec rozhodl Vladovi důvěřovat?

Martin: Přesvědčil mě.

Vlado: Já jsem se Martinovi ozval, že jsou jeho texty dobré a chci je vydat. Zabralo mi delší čas se do atmosféry básní vcítit a napojit se tak, abych s texty mohl dále pracovat a Martinovu tvorbu správně pojmout.

Martin: No a pak přišel s tím, že se sejdeme a budeme se o projektu bavit. Říkal jsem si, o čem se tak chce bavit, a pak mi ukázal první skici, první myšlenky k projektu a mně se to nelíbilo. Nevěděl jsem, co si s tím počít.

Vlado: Ty první nápady byly docela vektorové, ostré…

Martin: Z prvotního dojmu jsem byl nesvůj, nevěděl jsem, jak se zachovat, nechtěl jsem odmítnout návrh, který jsem předtím už přijal. Zlom byl, když jsem mu svůj názor řekl, že bych si celou věc představoval jinak. Tím jsme zkrotili svá ega a začali jsme se bavit o společném postupu.

Vlado: Respektive jsme hledali společnou cestu k tomu, aby to bylo pro každého příjemné a každý z nás si v knize našel svou stránku, své stanovisko.

Takže knihu vnímáte jako rovnocenný projekt?

Martin: Úplně. Totální napojení, pravidelně jsme byli v kontaktu a diskutovali jsme o každém detailu. Od prvního nápadu jsme ušli velký kus cesty.

Vlado: Pak jsem Martina přinutil napsat ještě jednu báseň, protože jich bylo málo a konceptu bylo potřeba dát ještě nějaké kouzlo.

Martine, jak texty vznikaly? Z kompozice sbírky je jasné, že jde o jakousi cestu do Varšavy, byla skutečná?

Martin: Texty vznikly skutečně ve Varšavě. Trávil jsem tam čas sám se sebou, v březnu jsem se tam plantal, sněžilo, pršelo… Posedával jsem po kavárnách, na hotelu a hledal jsem společnost v papíru.

Jak dlouho jsi tam byl?

Martin: Asi týden. Byla to moje dovolená, pro kterou jsem se rozhodl na poslední chvíli. V sobotu jsem si řekl, že pojedu, a v neděli jsem jel. Texty vznikly přímo ve Varšavě, v reálném čase.

V čem je tahle kniha pro vás jiná? Martine, ty jsi vydal již dvě básnické sbírky, jednu vlastním nákladem (Neděle a jiné myšlenky, 2014) a druhou pod nakladatelstvím Protimluv (Černý vesmírný popel, 2019). Vnímáš v nových textech zásadní posun poetiky, nebo nový rozměr prostřednictvím spolupráce? Co se pro tebe jakožto básníka nejvýznamněji změnilo?

Martin: Asi to, že jsem si dokázal věřit v menších tematických atmosférických celcích, což jsem si ověřil u Žárů, které jsem zařadil do své básnické prvotiny. Zjistil jsem, že je to poloha, která mi sluší. Tedy vytvořit nějakou atmosféru, zakonzervovaný čas a prostor.

Vlado: Mě přesně tohle na Martinově tvorbě bavilo a na základě toho jsem se ho rozhodl oslovit. Stěžejní sílu textů v naší knize vnímám v jejich atmosféře a předání pocitů z daného místa. Například písmo knihy je jeden z klíčových aspektů, jak jsem danou atmosféru pojal, jelikož se skládá z nepravidelného střídání kapitálek a mínusek, což čtenáři čtení trochu znepříjemňuje, ale zároveň udržuje jeho soustředění na text samotný.

Vlado, na tebe mám podobnou otázku jako na Martina, jak ses ve své tvorbě posunul? Není to totiž první kniha, na které ses podílel, ani první projekt, u kterého jsi použil techniku virtuálních animací. Výrazné byly u tvé diplomové práce Fragmenty s texty Adama Tomáše. Jak jsi na tento koncept přišel?

Vlado: Koncept virtuálních animací jsem s Martinovými texty plánoval úplně od začátku, protože vím, jak píše, a společně mi to sedí. Na rozdíl od Fragmentů jsem pracoval trochu více minimalisticky, jelikož jsem u diplomky zjistil, že předimenzovanost je nežádoucí. Texty, na nichž byly Fragmenty postavené, jsem totiž nedoplnil pouze vizuálními animacemi, ale také zvukovými stopami, na kterých byly texty z knihy předneseny. Při tom se čtenář nedokáže soustředit na text jako takový. K této knize jsem tedy vzal jen vizuální koncept virtuálních animací, že se tedy něco objeví, když použijeme QR kód propojený s aplikací, ale jinak to zůstává skryté. Virtuální animace mají podpořit Martinovu věc, ale nezastínit ji, pouze jí dát jiný dojem.

Martin: Virtuální animace vnímám jako nadstavbu, možná i směr pro budoucí knižní design, vidím v něm budoucnost. U naší knihy jde o klasické zpracování, klasický text, který doprovází moje vlastní fotky z Varšavy, funguje tedy sama o sobě. Když ale čtenář chce, může se rozhodnout pro sledování animací, není to něco, co jej od začátku bombarduje. Na moderní koncept čtenář tedy může, ale také nemusí přistoupit.

Vlado: Mě baví, že má čtenář volbu. Pokud chce, může vnímat jen text, proto jsou fotografie v knize položeny dále od něj.

Martin: Čtenář si může u knihy ale i odpočinout a pozastavit se, protože animace na některých místech chybí.

Vlado: Když se člověk dostane na vlnu snímání s mobilem, tak chce najednou snímat vše a očekává, že všude bude něco. A proto jsou v knize chvilky, kdy doplnění chybí.

Takže pracujete i s momentem odmlky? Všimla jsem si, že s ním, Martine, pracuješ i ve svých starších textech. A nejen s odmlkou, celkově s efektem zvuku.

Martin: Určitě ano, uznávám jej ve veškerém umění. Ve svých básních pracuji s minimalismem, s fatálním sdělením, kterému naprosto věřím.

Vlado absolvoval umělecké vzdělání (magisterské studium na Fakultě umění OU se zaměřením na knižní design a animaci), Martin nikoliv, označuje se v umění za autodidakta, jelikož absolvoval vzdělání technické. Myslíte, že vám vaše východisko něco přináší, ať už z jedné, či druhé strany?

Martin: Rozhodně to vnímám jako benefit, žádná škola mě nestihla pokazit. Nemusel jsem poslouchat samozvané autority, které by mi předaly jen nějaký výsek z jejich pohledu na kvalitní či nekvalitní literaturu, jelikož by mi naservírovali jen svůj pohled. Ke všemu jsem si došel sám, odspodu, poctivě. Nemám předsudky a myslím, že mám pronikavější vhled do širšího kontextu literatury. Na školách se vše probírá sekčně, dělají se průřezy literaturou, od každého něco, ale často spolu výběry nekorespondují. Já jsem si hledal převážně věci ze světové literatury, českou literaturu jsem nikdy programově nestudoval a myslím, že mě to obohatilo, kontexty si dokážu sám spojit.

Vlado: Já nejsem zvyklý fungovat. Takže ani v univerzitním kontextu, ani v určitých pojmech a podobně. Spíše jde o to, že mě něco musí oslovit, zaujmout, potom se na to s prominutím vykašlu a když mě věc skutečně zaujme napodruhé, napotřetí, tak se k ní vrátím. Když mě tedy něco zaujme napotřetí, tak na tom skutečně začnu pracovat. Problém je v tom, že jsem rozlítaný autor, dělám více věcí a pracuji s více médii. Dělám knihy, videa, mám široký umělecký rozsah, jsem trošku střelený, tím pádem musím mít chuť se k věcem vracet. Martinovy texty na mě působily stejným dojmem, jaký jsem měl při návštěvě Varšavy sám. Proto jsem se rozhodl s ním spolupracovat v rámci experimentálních knih, kterým se plánuji věnovat.

Vlado, grafické zpracování knihy tedy nepramení pouze z Martinových textů, je to i tvá vlastní reflexe Varšavy?

Vlado: Právě že ne, je to spíše reflexe jeho textů. Snažil jsem se v animacích pracovat se strohostí, doplňovat emoci z textů, také je přítomná inspirace Brunem Schulzem, kterého mi Martin ukázal jakožto autora. Tohoto grafika jsem předtím vůbec neznal a na základě jeho tvorby jsem se inspiroval ve svých animacích, například grafikou Chlapec na letícím koni.

Martin: Já bych rád dodal, že Bruno Schulz je pro celý cyklus textů velmi důležitý. Byl to židovský autor, který tragicky zemřel. Psal texty, lahodné, líbezné, něžné, poetické. Tak jsem ho znal, jako básníka. Okrajově jsem tušil, že byl i grafik. Během mé návštěvy Varšavy jsem narazil právě na výstavu jeho kreseb a grafik. Po návštěvě jsem se složil, protože jeho vizuální tvorba byla naprosto odlišná od básní. Brunovy kresby byly na rozdíl od jeho textů perverzní, vyhrocené, temné. S tímto kontrastem jsem se neuměl popasovat, zatočila se mi z toho hlava. Došlo mi, že nic není takové, jak se na první pohled může zdát.

Vlado: Já jsem si tu perverzitu pro jistotu zminimalizoval. V knize je jen jedna, nejde ale o perverznost, spíše napodobení kontrastu, který Bruno svou tvorbou představoval.

Vladislav Hroš, Martin Šenkypl a moderátor Petr Ligocký při křtu knihy v ostravském Provoze.

Martine, jsi z technického prostředí. Jak vypadala tvá cesta k literatuře a literaturou?

Martin: Na základní škole mě literatura naprosto míjela, čtení mě nezajímalo, ale vždycky jsem cílil k jednoduchému sdělení. Vymýšlel jsem, jak jej docílit, všechna umělecká média se mi zdála příliš složitá. Jednoho dne, když jsem měl ještě představu, že poezie je jen Nezval a Seifert, tedy něco strašně dlouhého, co se musí rýmovat, jsem seděl v pokoji u staršího bratra před jeho knihovnou. Byla tam knížečka Charles Bukowski – Básně. Já jsem vůbec netušil, o co jde. Knihu jsem vzal, otevřel a na první stránce stálo: „Láska je kurva.” To pro mě byl zásadní zážitek, který zboural mou představu o poezii. Zjistil jsem, že poezie může být něco autentického, čistého, neregulovatelně proudícího z člověka. To byl první moment, kdy mi došla možnost autenticity v literatuře, pro mě tedy něčeho, co bych mohl dělat. Od té doby jsem začal hodně psát, nejprve pro sebe a když jsem si začal trochu věřit, tak jsem to začal ukazovat lidem, třeba v Protimluvu. Celý ten proces ale trval dlouho.

Vlado, chtěla bych se zeptat na to tvé vydavatelství.

Vlado: Není to vydavatelství, je to experimentální laboratoř, protože vydavatelství musí vydávat věci pravidelně. Mně jde o experiment s knihou, ne o vydávání jako takové. Chci, abych měl možnost vydat něco třeba v minimálním nákladu o jednotkách kusů. Proto jsem se rozhodl pro koncept laboratória, jde mi o myšlenku bibliofilské činnosti, tedy brát knihu jako médium. Chci se zabývat různými postupy, materiály. Můj koncept je kniha jako experiment. Pokud bude experiment fungovat, nebránil bych se ho vydat i pod jiným nakladatelstvím. Laboratoř má zajistit experiment samotný, distribuce může být záležitostí něčeho jiného.